Vráťo, jak bys knihu představil v pár větách?
Možná by stačila i jediná věta. Smrt staré Maši je sbírka šesti alegorických povídek, které pracují se starými folklorními formami, vzorově s pověstí, a s jejich pomocí komentují výrazná témata posledních let, ať už jde o kult mládí, migrační krizi, nebo dezinformační kampaně.
Takže spojuješ něco velmi současného s metodou vyprávění, která se vlastně rodila už v orálních kulturách, bez písma. Bylo to těžké, simulovat ten rozpad současnosti na pouhé torzo? Nebo ses u toho bavil?
Obrat „simulovat rozpad současnosti“ může budit dojem, že mluvíme o dystopii — ale já jsem dystopii nepsal a eroze současnosti ve smyslu určité inflace patologických jevů nebo „pádu Západu“, jak se o tom hodně mluví v publicistice, ani není moje téma. Smrt staré Maši je sbírka alegorií, podobenství, parabol, a i když takový žánr zastírá svou vazbu na běžnou skutečnost víc, než to dělá realistická próza, přístup k realitě je nakonec stejný, protože literatura, ať už je jakákoliv, ze skutečnosti vždycky reflektuje jenom její výseč.
Můj výběr takových výsečí, jednotlivých témat, byl ze začátku intuitivní a vůbec ne těžký. Politika identit, migrace nebo populismus jsou předmětem veřejné debaty už řadu let, a když o nich mám jako novinář referovat, potřebuju o nich i přemýšlet. Co dělám jako autor, je to, že se pokouším dobrat jejich podstaty — můžeme mluvit třeba o strachu z jinakosti nebo touze po moci — a psát hlavně o těchto fundamentech. Pokud se po české literatuře žádá, aby šla víc k dnešku, Smrt staré Maši by mohla být takový příspěvek, jen formulovaný nepřímo.
Jak tě napadlo o tomto tématu psát?
Všechna zmiňovaná témata jsou se mnou den co den, protože pracuju v médiích. Ale protože pracuju v médiích, potřebuju při vlastním psaní zrcadlit realitu jinak — mimo jiné i proto, abych neměl pocit, že dělám stále totéž. Smrt staré Maši je nakonec experiment, žánrová hra a pokus vyprávět o současnosti tak, jako by se už dávno stala a zbyla z ní jenom torza mýtů — anebo přesně naopak, je to pokus hledat torza mýtů v současnosti. Na každý pád romantické gesto.
Věříš tedy, že jsou dnešní události důležité, že z nich vůbec něco zůstane?
Naopak. Právě že nevěřím. Jenom minimum událostí má takový význam, aby se propsaly do historické paměti. Třeba taková bitva u Sadové měla dalekosáhlé důsledky pro celou střední Evropu, a dneska je prakticky zapomenutá. Nebo: Už šest let se hádáme o přijímání uprchlíků, a co víme o migrační vlně z Řecka, která k nám přišla po druhé světové? Znovu skoro nic, a to od ní na rozdíl od Sadové uplynulo jenom osmdesát let, a navíc by pro současnou diskusi mohla být referenční.
Neznamená to, že bych lámal hůl nad literaturou, která se snaží zachytit přítomnost věrným způsobem, jenom to sám chci tentokrát zkusit jinak. Snažím se abstrahovat to nejobecnější — strach z cizího, odmítání odlišnosti, imperiální perspektivu, se kterou nahlížíme země třetího světa, a tak dál — a vyprávět o těchto jevech jako o tématech z jiného světa, tak trochu je zcizit, ale současně je přesadit do kulis lidové literatury, které mohou budit dojem důvěrné známosti, protože ať už máme jakoukoliv zkušenost, báchorky a pověsti jsme četli všichni. A nevypadají v nich naše dilemata přehledněji? A současně tak trochu „odvěce“? Na to bych se chtěl čtenáře ptát.
Asi to nepřijde jenom mně, že jsme dnes doslova zavaleni informacemi. A nejen kvůli médiím, ale hlavně kvůli sociálním sítím. Neztrácí se v tom množství i možnost rozlišovat, co je vlastně důležité a co není? Pracoval jsi i s tímhle?
Ptáš se po selhávajících gatekeeperech a po neschopnosti zkrotit množství zveřejňovaných sdělení. Obojí je zčásti pravda, ale obsah vzniká pro publikum a bez publika by nebyl. Jestliže se v rámci prokrastinace a guilty pleasure díváme na Facebooku na to, jak se ve střední Itálii vyrábějí nudle nebo v Indii barevné mandaly, bylo by pokrytecké si stěžovat, pod jakou že jsme to informační tsunami, protože algoritmy sociálních sítí jenom sami podněcujeme k tomu, aby nás dál krmily vyhledávaným obsahem — nehledě na to, že v drtivé většině případů ani nejde o informace, ale o zábavní balast.
S nástupem digitálních médií před deseti patnácti lety se mluvilo o tom, že přinášejí výraznou demokratizaci komunikace a že už není potřeba autorita editora nebo dramaturga, protože se i laik může podílet na tvorbě mediálního obsahu, aniž by ho k tomu kdokoliv vyzval. Pocit informačního závalu vyvolává právě tohle zmnožení hlasů, které promlouvají, ale jsem přesvědčený, že je na každém jednom člověku, aby si vybral, komu bude naslouchat.
Když nepočítám reklamu, i na sociálních sítích si přece můžeme nastavit, koho sledujeme — a potíž pak zůstává jenom v naší schopnosti posoudit, jak je ten který zdroj relevantní a co nám přináší. Spíš než v informační záplavě proto vidím riziko ve společnosti, která obsah konzumuje nezřízeně, a navíc nekriticky. Je to nakonec stejné, jako kdybych před spaním snědl celý balíček chipsů, a protože se mi po něm udělalo těžko, začal kritizovat supermarket. Jsem to přece já, kdo si junk food koupil, nepřečetl si jeho složení a nedokázal se udržet.
Zajímavější jsou pro mě nakonec ti, kteří na naše slabosti útočí a snaží se je využít — komunikační stratégové, spin doktoři, strůjci dezinformačních kampaní, populisté. Groteska o kouzelníku Žitovi, kterou považuju za hlavní text celé knížky, sice nepojednává jenom o tomhle tématu, ale role Žita zrovna jako propagandistického tlampače je významnou součástí celého příběhu.
Debutoval jsi v roce 2012 knihou Šaty z igelitu, za niž jsi dostal Cenu Jiřího Ortena. Za Rubikovu kostku jsi získal nominaci na Cenu Evropské unie za literaturu. Co pro tebe tyhle úspěchy znamenají?
Snáz se mi vztahuje k Ceně Jiřího Ortena, protože byla úplně na začátku, a zpětně ji vnímám jako vstupenku do literárního prostoru, jako potvrzení, že můžu dál zkoušet promlouvat nahlas. Současně je ale třeba říct, že od té doby uplynulo deset let, že každá další knížka je taky nový začátek a reputace předchozích textů je pro ten nově připravovaný vždycky vedlejší.
Cítíš ty předchozí úspěchy i třeba trochu jako závazek, nějaké omezení?
Závazek můžu cítit k české literatuře, k rodnému jazyku, k vlastní autorské integritě, ale proč bych ho měl cítit k literárním cenám, když literatura stojí nad nimi? Uznání mě samozřejmě těší a nebudu zastírat, že i motivuje, ale v další práci mě rozhodně nijak nesvazuje.
