Jaké kníž­ky jste měla ráda, když jste byla malá? Co vás na nich bavi­lo, oslo­vo­va­lo, co jste v nich hledala?
Nej­ví­ce mě při­ta­ho­va­ly kníž­ky plné barev­ných obráz­ků a vtip­né­ho tex­tu, zasa­ze­né do reál­né­ho pro­stře­dí a při­tom mají­cí v sobě jakési kouz­lo… Tajem­ství… Jako tře­ba Mach a Šebes­to­vá. Na prv­ní pohled ško­lá­ci stej­ní jako mno­ho dal­ších. Cho­dí do podob­né základ­ní ško­ly, pro­bí­ra­jí podob­né uči­vo. Ale něco je odli­šu­je! Zís­ka­jí kou­zel­né slu­chát­ko. To se potom dějí věci! Nebo Čáry­tuž­ka od J. M. Druž­ko­va, má nej­ob­lí­be­něj­ší kníž­ka z dět­ství. Pořád jsem si říka­la: jak to udě­lat? Jak nama­lo­vat obrá­zek, aby ožil? A co všech­no bych moh­la vytvořit!

U dětí je úžas­né prá­vě to, že za vším hle­da­jí něco magic­ké­ho. Způ­sob, jak obje­vit coko­liv, co se jiným ješ­tě nepo­da­ři­lo. A pak se s nimi o to kouz­lo podě­lit. Mít malé živé člo­víč­ky ve svém poko­ji a sdí­let s nimi jejich svět. Sta­rat se o zví­ře, kte­ré mlu­ví lid­skou řečí. Zavřít oči a mít přá­ní, že vzlét­nu. A sta­ne se to? Odle­pím se od země a poletím?

Měla jsem (a dopo­sud mám) ráda kníž­ky, na něž musím ješ­tě dlou­ho poté mys­let. Co bych všech­no pod­nik­la, kdy­bych prá­vě já našla kou­zel­né slu­chát­ko nebo prs­ten prin­cez­ny Arabely?

V myš­len­kách se mi ode­hrá­vá barev­ný pří­běh, jehož jsem sou­čás­tí. A sta­čí už jen vymýš­let nové záplet­ky a s pomo­cí kou­zel zachra­ňo­vat svět, u mě nej­čas­tě­ji přírodu.

Co pod­le vás dělá dět­skou kníž­ku dobrou dět­skou knížkou?
Dob­rá dět­ská kníž­ka by hlav­ně měla dět­ské­ho čte­ná­ře při­táh­nout. Na prv­ním mís­tě nesmí stát komer­ce pod­le růz­ných aktu­ál­ně popu­lár­ních měří­tek či sna­ha se za kaž­dou cenu zalí­bit. Nejen obsah, ale i vzhled dělá kníž­ku kníž­kou. Není-li sebe­lep­ší text pod­bar­ve­ný kva­lit­ní­mi ilu­stra­ce­mi, jako by kni­ha ztra­ti­la polo­vi­nu své duše. Děti totiž potře­bu­jí obráz­ky: text je pak živěj­ší, strán­ky rych­le­ji utí­ka­jí a ony nejed­nou vez­mou papír a pas­tel­ky a zku­sí si podob­ný nama­lo­vat samy.

Co do obsa­hu by dět­ská kníž­ka měla mít vtip, dyna­mic­ký pří­běh (není potře­ba jed­not­ná linie) a měla by být dětem sro­zu­mi­tel­ná, aby se moh­ly s hrdi­ny identifikovat.

Co čte­te svým dětem? Co u nich frčí?
Mám dvě děti věko­vě od sebe tro­chu vzdá­le­něj­ší. Vyjma růz­ných dal­ších titu­lů si jede­nác­ti­le­tá dce­ra nej­ví­ce oblí­bi­la Deník malé­ho pose­rout­ky. Pěti­le­tý syn má zase nej­ra­dě­ji Stra­ši­del­ný her­bář Šuf­lí­ka a Šif­lí­ka. Hod­ně je také baví kníž­ky pro růz­nou kre­a­tiv­ní čin­nost: návo­dy pro prá­ci s papí­rem, tex­ti­li­e­mi nebo jiným snad­no dostup­ným materiálem.

Proč jste napsa­la kníž­ku pro děti?
Vlast­ní tex­ty píšu od prv­ní tří­dy. Téměř pokaž­dé obsa­ho­vě odpo­ví­da­ly věku mých vrs­tev­ní­ků. Psa­la jsem váž­né kous­ky a jen do šuplí­ku. Vyjma účas­ti asi ve dvou či třech lite­rár­ních sou­tě­žích jsem nikdy nemě­la ambi­ce své ruko­pi­sy někam poslat, či dokon­ce zve­řej­ňo­vat. Spl­ňo­va­ly to, co jsem od nich oče­ká­va­la. Psa­ní je tako­vé moje antidepresivum.

Dří­ve jsem svým dvě­ma mlad­ším sestrám a nyní svým dětem čas­to po veče­rech vyprá­vě­la růz­né smyš­le­né zábav­né či dra­ma­tic­ké his­tor­ky s urči­tou dáv­kou neškod­né iro­nie či dvoj­smys­lů. Moje děti pak nej­ví­ce vyža­du­jí, aby se ony samy sta­ly sou­čás­tí pří­bě­hu. Až mi jed­nou moje mam­ka řek­la, proč prá­vě tyhle his­tor­ky před usnu­tím nese­píšu. A tak vznik­lo něko­lik málo ruko­pi­sů; jed­ním z nich je Kar­lí­ko­vo dobrodružství.

Co vás inspi­ro­va­lo k napsá­ní Tajem­ství dědeč­ko­va dení­ku? Proč Pře­louč, Semín, Sla­ví­ko­vy ostrovy?
Inspi­ro­va­lo mě pro­stře­dí, kte­ré jsem dob­ře zna­la, a kom­bi­na­ce toho, co jsem měla jako dítě ráda a co ješ­tě dnes svým dětem vyprá­vím. A jim tak září oči napě­tím a čeka­jí, jak se to vyvi­ne. Něko­lik let jsem byd­le­la v Semí­ně, pro­chá­ze­la se tam­ní­mi lesy a Sla­ví­ko­vý­mi ost­ro­vy a užas­la nad zarost­lým kou­pa­liš­těm. Stej­ně tak jsem byd­le­la v Pra­ze v Tro­ji nad zoo­lo­gic­kou zahra­dou. A pak ten deník! Sta­ré dení­ky mají vždyc­ky něja­ké kouz­lo. Když mi bylo dva­náct roků, vyn­da­la moje babič­ka ze skří­ně zažlout­lý tlus­tý deník jaké­ho­si pra­strý­ce. Zazna­me­ná­val dny v obdo­bí prv­ní svě­to­vé vál­ky a dopl­nil je růz­ný­mi kresba­mi. Zvlášt­ní na tom všem je, že si nepa­ma­tu­ji vůbec nic z obsa­hu. I když nám jej babič­ka před­čí­ta­la a opa­tr­ně otá­če­la strán­ky, aby se ten kle­not nepo­ni­čil. Vyba­vu­je se mi jen ta atmo­sfé­ra: sta­ro­by­lost co do bar­vy a vůně papí­ru, úžas­ný kra­so­pis a obráz­ky. A babič­čin hlas. Nic víc, a přes­to ten deník zůstal v mé pamě­ti vryt hod­ně hluboko.

Pro koho jste kníž­ku napsa­la? Před­sta­vo­va­la jste si něko­ho kon­krét­ní­ho? Kdo ji pod­le vás bude číst?
Tak jako vyprá­vím pří­běhy svým dětem, tak vznik­la i tato kníž­ka. Teh­dy byla u nás na návštěvě jed­na sleč­na ze základ­ní ško­ly a hrá­la si s mou dce­rou. Poví­dám jim: mám nápad na dal­ší kníž­ku, chce­te v ní být? A hol­ky si vymys­le­ly jmé­na a při­da­ly, že budou mít koně a spous­tu zví­řat a někte­ré dal­ší detai­ly. A od té doby se mě pta­jí, kdy už bude kníž­ka na svě­tě. Hlav­ní linii pří­bě­hu jsem měla, obě hol­ky mi ho dopl­ni­ly svý­mi nápa­dy. Stej­ně tak jsou posta­ve­né i dal­ší mé dět­ské rukopisy.

Dou­fám, že kníž­ku budou číst děti, kte­ré mají rády prá­vě tako­vé vese­lé pří­běhy s tro­chou dáv­kou napě­tí, jež nejsou před­ví­da­tel­né. Tajem­ství dědeč­ko­va dení­ku je prv­ním vstu­pem do Kar­lí­ko­va svě­ta. Část pří­bě­hu se ode­hrá­vá v reál­ném pro­stře­dí. Kar­lík, sám plný zážit­ků z neu­vě­ři­tel­né­ho dob­ro­druž­ství, kdy si doká­zal pora­dit v neo­če­ká­va­ných situ­a­cích, poma­lu ote­ví­rá jed­no neu­vě­ři­tel­né tajem­ství. I když kníž­ka kon­čí, cítí­te, že toho je ješ­tě hod­ně před námi. Dou­fám, že v dětech pro­bu­dí zvě­da­vost a budou se těšit na pokra­čo­vá­ní. A nejen to: tře­ba také obje­ví něja­ké tajem­ství, dob­ro­druž­ství nebo sta­rý deník.

Děku­je­me za rozhovor.