Někte­ří budou vní­mat Vaši kni­hu jako detek­tiv­ku, jiní spí­še jako psy­cho­lo­gic­ký román, jako román o úni­cích, hle­dá­ní a nalé­zá­ní, dal­ší čte­ná­ři pak tře­ba jako zají­ma­vé­ho prů­vod­ce po pro nás vzdá­le­ném Japon­sku atd. Kte­rý způ­sob čte­ní nej­ví­ce odpo­ví­dá Vaše­mu tvůr­čí­mu záměru?
Mne bavi­la myš­len­ka napsat kni­hu, kte­rá se odví­jí jako život. A ten může být někdy ces­to­pi­sem, jin­dy milost­ným pří­bě­hem, někdy při­ne­se neče­ka­né napě­tí nebo hma­ta­tel­né nebez­pe­čí. Někdy ply­ne pozvol­na, a jin­dy ani nestí­há­me pocho­pit, co se zrov­na sta­lo. A to hle­dá­ní a nalé­zá­ní, kte­ré zmi­ňu­je­te, pat­ří k běž­né­mu dni, ne? Od tako­vých věcí pře­ce nedo­ká­že­me abs­tra­ho­vat, ani když život zdán­li­vě běží svou všed­ní ces­tou. A my vět­ši­nou neví­me, co naše psy­cho­lo­gic­ké posu­ny ini­ciu­je, zda to bude věta, kte­rou zaslech­ne­me náhod­ně v auto­buse, nebo zásad­ní ztrá­ta, s níž bude nut­né se vyrovnat.

Ve Vašem romá­nu hra­je jed­nu z klí­čo­vých rolí také hle­dá­ní smys­lu živo­ta a vyrov­ná­vá­ní se se sebou samým. Zde čas­to pomá­há filo­zo­fie a nábo­žen­ství. Do jaké míry Vás samot­nou ovliv­ni­ly východ­ní filo­zo­fie a nábo­žen­ství? A jakou roli vlast­ně hra­jí ve Vašem románu?
Já jsem zvě­da­vá oso­ba, a když mě něco zaujme, jdu za tím, násle­du­ju tu myš­len­ku vehe­ment­ně a s jis­tým úža­sem. O budd­his­mu i křes­ťan­ství, o nej­růz­něj­ších filo­zo­fi­ích a nábo­žen­ských teo­ri­ích jsem toho pře­čet­la mno­ho, mlu­vi­la s mno­ha inspi­ra­tiv­ní­mi a moud­řej­ší­mi lid­mi, než jsem já, a došla jsem k názo­ru, že člo­věk musí pře­mýš­let, mít srd­ce ote­vře­né, a potom už jen zbý­vá, aby si vlast­ní ces­tu našel sám. A mys­lím si, že ta ces­ta k pocho­pe­ní něče­ho obec­něj­ší­ho je indi­vi­du­ál­ní, niko­li uni­ver­zál­ní, více prak­tic­ká než teo­re­tic­ká. Pod­le mne je víra ve své pod­sta­tě pros­tá a jed­no­du­chá, je zalo­že­ná na tom, co už tuší­me, co máme sta­le­tí­mi zakó­do­vá­no v sobě, a mož­ná je naším úko­lem, téměř život­ním poslá­ním, spo­jit se s tím, co leží kde­si v nás. Ta jed­no­du­chost, to je moje odpo­věď na všech­no hle­dá­ní smys­lu živo­ta. A ve výše zmí­ně­ném se pod­le mne různá nábo­žen­ství ze všech kou­tů svě­ta doká­žou potkat. 

Zoa, hlav­ní hrdin­ka romá­nu, je původ­ní pro­fe­sí novi­nář­ka. Má celou řadu zahra­nič­ních zku­še­nos­tí, dostá­vá se do New Yor­ku, ale pře­de­vším do Japon­ska. To vše vybí­zí ke spe­ku­la­ci o jis­tých auto­bi­o­gra­fic­kých prv­cích… Lze k tomu něco říct?
Urči­tě je tam auto­bi­o­gra­fic­kých prv­ků víc, než bych si přá­la, jen­že pokud chce­te psát o niter­ných poci­tech, nabí­zí se čer­pat z vlast­ní zku­še­nos­ti, z vlast­ních vzpo­mí­nek, z toho, co dob­ře zná­te. Lidé se vám pro­po­jí do romá­no­vé posta­vy, roz­ho­vo­ry a situ­a­ce, kte­ré se ode­hrá­ly, se pro­ple­tou a posu­nou děj. Nej­věr­něj­ší v popi­su jsem ale byla zemím, ve kte­rých se děj ode­hrá­vá. A obzvlášť Japon­sko jsem se sna­ži­la vylí­čit co nej­přes­ně­ji. Zachy­tit jeho duši a moud­rost, ale vel­mi osob­ním způ­so­bem. Mne na kníž­kách vždy baví osob­ní pohled, upřím­ná nahá bez­pro­střed­ní zku­še­nost auto­ra. Nejdřív si to odžít, pak to zachytit.

Čty­ři roky jste žila v Japon­sku. Jaké jsou Vaše osob­ní zku­še­nos­ti s japon­skou kul­tu­rou? A s jaký­mi obtí­že­mi nebo radost­mi jste se setka­la při jejich lite­rár­ním zpracování?
Když jsem do Japon­ska při­je­la, byla jsem fas­ci­no­va­ná odliš­nos­tí, kte­rá člo­vě­ka rázem obklo­pí. A vrta­lo mi hla­vou, proč tohle, proč tam­to, tak jsem zača­la o Japon­sku číst všech­no, co se mi dosta­lo pod ruku. Sezná­mi­la jsem se s míst­ní­mi zvy­ky (a zlo­zvy­ky), se svát­ky, s kali­gra­fií, s čajo­vý­mi ritu­á­ly a legen­da­mi. A tohle obje­vo­vá­ní byla čirá radost, nara­zi­la jsem na his­to­ric­ké mate­ri­á­ly, tře­ba na sta­rá pří­slo­ví japon­ských budd­his­tů, na děle­ní roku na sedm­de­sát dva čás­tí, na infor­ma­ce, jež zapo­mně­li mož­ná už i sami Japon­ci. A ve chví­li, kdy jsem si něco potře­bo­va­la ově­řit, pře­kva­pi­lo mne, jak roz­díl­né odpo­vě­di jsem od míst­ních dosta­la. Tak­že najít rov­no­váhu mezi tím, co jsem si pře­čet­la, co mi kdo řekl, a co je prav­da, bylo pro mne asi nejtěžší.

Japon­ci jsou jis­tě v mno­ha ohle­dech od nás vel­mi odliš­ní, nena­šla jste ale tře­ba i něja­ké spo­leč­né body s naší kul­tu­rou nebo pova­hou? Jsou nám v něčem vůbec podob­ní, a pokud ano, pře­kva­pi­lo Vás v čem?
Být Čechem v Japon­sku je vel­mi pří­jem­né, pro mno­hé Japon­ce jsme sym­pa­tic­kou zemí, zna­jí a mají rádi někte­ré naše skla­da­te­le, lite­rá­ty a Věru Čáslav­skou. Podob­ní jsou nám urči­tě v radost­ném pití piva, odliš­nos­tí je mno­ho, to by vyda­lo na dal­ší kni­hu. Ide­ál­ní by bylo, kdy­bychom se někte­rý­mi odliš­nost­mi doká­za­li navzá­jem inspi­ro­vat. My tře­ba jejich sna­hou dělat věci doko­na­le, skrom­nos­tí nebo zaži­tou nor­mou sluš­né­ho cho­vá­ní, Japon­ce by nao­pak mohl inspi­ro­vat náš způ­sob živo­ta, kdy prá­ce je jen jed­nou z jeho mno­ha sou­čás­tí. Ve svě­tě člo­věk vidí, že být z Evro­py je výho­da, vlast­ně dokon­ce vel­ké privilegium.

Dům s vypůj­če­ným výhle­dem je Vaší romá­no­vou prvo­ti­nou. Jak dlou­ho jste na kni­ze pra­co­va­la? A může­me se brzy těšit na něco dalšího?
Není prvo­ti­nou, v jede­nác­ti letech jsem napsa­la dvě objem­něj­ší detek­tiv­ky! Poz­dě­ji jsem tře­ba pře­psa­la sta­ro­řec­ké pověs­ti a báje, ty jsem i ilu­stro­va­la, mám podob­ných výtvo­rů z růz­ných etap živo­ta mno­ho. Ale váž­ně, psa­ní vždy bylo běž­nou sou­čás­tí mého živo­ta, mám zvyk si pořád něco pozna­me­ná­vat, nápa­dy roze­pi­so­vat, ale ani mne nena­padlo, že bych svo­je „svo­bod­né psa­ní“ někdy pub­li­ko­va­la. A když jsem měla to štěs­tí a pozna­la jsem osob­ně tře­ba Arnoš­ta Lus­ti­ga, Pav­la Zajíč­ka nebo Pet­ra Síse, oprav­do­vé auto­ry, kte­ří vlast­ně píší jako dýcha­jí, povzbu­di­lo mne to. Zača­la jsem psa­ní for­mo­vat do poví­dek a poz­dě­ji se vyrý­so­val del­ší útvar. Román jsem psa­la dva roky, začí­na­la jsem obvykle ráno kolem devá­té, jen co se náš ruš­ný domov vyprázd­nil, a pra­co­va­la, dokud byl klid. Na pochy­by naštěs­tí nebyl pro­stor, pro­to­že mne ten pří­běh napros­to vtá­hl. A v mezi­ča­se jsem si dopi­so­va­la povíd­ky, sbír­ka už se rýsu­je, moh­la by se jme­no­vat Zít­ra, nejpozději.

Ke kni­ze Dům s vypůj­če­ným výhle­dem vzni­kl ve stu­diu Blackflek také trai­ler.