Někteří budou vnímat Vaši knihu jako detektivku, jiní spíše jako psychologický román, jako román o únicích, hledání a nalézání, další čtenáři pak třeba jako zajímavého průvodce po pro nás vzdáleném Japonsku atd. Který způsob čtení nejvíce odpovídá Vašemu tvůrčímu záměru?
Mne bavila myšlenka napsat knihu, která se odvíjí jako život. A ten může být někdy cestopisem, jindy milostným příběhem, někdy přinese nečekané napětí nebo hmatatelné nebezpečí. Někdy plyne pozvolna, a jindy ani nestíháme pochopit, co se zrovna stalo. A to hledání a nalézání, které zmiňujete, patří k běžnému dni, ne? Od takových věcí přece nedokážeme abstrahovat, ani když život zdánlivě běží svou všední cestou. A my většinou nevíme, co naše psychologické posuny iniciuje, zda to bude věta, kterou zaslechneme náhodně v autobuse, nebo zásadní ztráta, s níž bude nutné se vyrovnat.
Ve Vašem románu hraje jednu z klíčových rolí také hledání smyslu života a vyrovnávání se se sebou samým. Zde často pomáhá filozofie a náboženství. Do jaké míry Vás samotnou ovlivnily východní filozofie a náboženství? A jakou roli vlastně hrají ve Vašem románu?
Já jsem zvědavá osoba, a když mě něco zaujme, jdu za tím, následuju tu myšlenku vehementně a s jistým úžasem. O buddhismu i křesťanství, o nejrůznějších filozofiích a náboženských teoriích jsem toho přečetla mnoho, mluvila s mnoha inspirativními a moudřejšími lidmi, než jsem já, a došla jsem k názoru, že člověk musí přemýšlet, mít srdce otevřené, a potom už jen zbývá, aby si vlastní cestu našel sám. A myslím si, že ta cesta k pochopení něčeho obecnějšího je individuální, nikoli univerzální, více praktická než teoretická. Podle mne je víra ve své podstatě prostá a jednoduchá, je založená na tom, co už tušíme, co máme staletími zakódováno v sobě, a možná je naším úkolem, téměř životním posláním, spojit se s tím, co leží kdesi v nás. Ta jednoduchost, to je moje odpověď na všechno hledání smyslu života. A ve výše zmíněném se podle mne různá náboženství ze všech koutů světa dokážou potkat.
Zoa, hlavní hrdinka románu, je původní profesí novinářka. Má celou řadu zahraničních zkušeností, dostává se do New Yorku, ale především do Japonska. To vše vybízí ke spekulaci o jistých autobiografických prvcích… Lze k tomu něco říct?
Určitě je tam autobiografických prvků víc, než bych si přála, jenže pokud chcete psát o niterných pocitech, nabízí se čerpat z vlastní zkušenosti, z vlastních vzpomínek, z toho, co dobře znáte. Lidé se vám propojí do románové postavy, rozhovory a situace, které se odehrály, se propletou a posunou děj. Nejvěrnější v popisu jsem ale byla zemím, ve kterých se děj odehrává. A obzvlášť Japonsko jsem se snažila vylíčit co nejpřesněji. Zachytit jeho duši a moudrost, ale velmi osobním způsobem. Mne na knížkách vždy baví osobní pohled, upřímná nahá bezprostřední zkušenost autora. Nejdřív si to odžít, pak to zachytit.
Čtyři roky jste žila v Japonsku. Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti s japonskou kulturou? A s jakými obtížemi nebo radostmi jste se setkala při jejich literárním zpracování?
Když jsem do Japonska přijela, byla jsem fascinovaná odlišností, která člověka rázem obklopí. A vrtalo mi hlavou, proč tohle, proč tamto, tak jsem začala o Japonsku číst všechno, co se mi dostalo pod ruku. Seznámila jsem se s místními zvyky (a zlozvyky), se svátky, s kaligrafií, s čajovými rituály a legendami. A tohle objevování byla čirá radost, narazila jsem na historické materiály, třeba na stará přísloví japonských buddhistů, na dělení roku na sedmdesát dva částí, na informace, jež zapomněli možná už i sami Japonci. A ve chvíli, kdy jsem si něco potřebovala ověřit, překvapilo mne, jak rozdílné odpovědi jsem od místních dostala. Takže najít rovnováhu mezi tím, co jsem si přečetla, co mi kdo řekl, a co je pravda, bylo pro mne asi nejtěžší.
Japonci jsou jistě v mnoha ohledech od nás velmi odlišní, nenašla jste ale třeba i nějaké společné body s naší kulturou nebo povahou? Jsou nám v něčem vůbec podobní, a pokud ano, překvapilo Vás v čem?
Být Čechem v Japonsku je velmi příjemné, pro mnohé Japonce jsme sympatickou zemí, znají a mají rádi některé naše skladatele, literáty a Věru Čáslavskou. Podobní jsou nám určitě v radostném pití piva, odlišností je mnoho, to by vydalo na další knihu. Ideální by bylo, kdybychom se některými odlišnostmi dokázali navzájem inspirovat. My třeba jejich snahou dělat věci dokonale, skromností nebo zažitou normou slušného chování, Japonce by naopak mohl inspirovat náš způsob života, kdy práce je jen jednou z jeho mnoha součástí. Ve světě člověk vidí, že být z Evropy je výhoda, vlastně dokonce velké privilegium.
Dům s vypůjčeným výhledem je Vaší románovou prvotinou. Jak dlouho jste na knize pracovala? A můžeme se brzy těšit na něco dalšího?
Není prvotinou, v jedenácti letech jsem napsala dvě objemnější detektivky! Později jsem třeba přepsala starořecké pověsti a báje, ty jsem i ilustrovala, mám podobných výtvorů z různých etap života mnoho. Ale vážně, psaní vždy bylo běžnou součástí mého života, mám zvyk si pořád něco poznamenávat, nápady rozepisovat, ale ani mne nenapadlo, že bych svoje „svobodné psaní“ někdy publikovala. A když jsem měla to štěstí a poznala jsem osobně třeba Arnošta Lustiga, Pavla Zajíčka nebo Petra Síse, opravdové autory, kteří vlastně píší jako dýchají, povzbudilo mne to. Začala jsem psaní formovat do povídek a později se vyrýsoval delší útvar. Román jsem psala dva roky, začínala jsem obvykle ráno kolem deváté, jen co se náš rušný domov vyprázdnil, a pracovala, dokud byl klid. Na pochyby naštěstí nebyl prostor, protože mne ten příběh naprosto vtáhl. A v mezičase jsem si dopisovala povídky, sbírka už se rýsuje, mohla by se jmenovat Zítra, nejpozději.
Ke knize Dům s vypůjčeným výhledem vznikl ve studiu Blackflek také trailer.
