Ale­na Morn­štaj­no­vá, naro­ze­ná roku 1963, vystu­do­va­la ang­lič­ti­nu a češ­ti­nu na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Ost­rav­ské uni­ver­zi­ty. V sou­čas­né době pra­cu­je jako lek­tor­ka ang­lic­ké­ho jazy­ka a pře­kla­da­tel­ka. Žije ve Valaš­ském Mezi­ří­čí. Debu­to­va­la v roce 2013 romá­nem Sle­pá mapa, kte­rý se dostal do užší nomi­na­ce na Cenu Čes­ká kni­ha 2014. Její dru­hý román Hotý­lek vyšel v roce 2015.

Román Hana je mimo­řád­ně sil­ným pří­bě­hem židov­ské rodi­ny. Do její­ho živo­ta zasáh­ne nejen dru­há svě­to­vá vál­ka, ale také náho­da, nebo — chce-li někdo — osud. Vychá­zí ten­to pří­běh ze skutečnosti? 
Na začát­ku kaž­dé mojí kni­hy byla sku­teč­ná udá­lost nebo posta­va. Ten kou­sek prav­dy mi slou­ží jako základ, ze kte­ré­ho vyros­te fik­tiv­ní pří­běh. Hana je o udá­los­tech, kte­ré se udá­ly v Mezi­ří­čí ve čty­ři­cá­tých a pade­sá­tých letech dva­cá­té­ho sto­le­tí, ale posta­vy Hany a její nete­ře Miry jsou smyš­le­né. Jen křest­ní jmé­na jsem si vypůj­či­la od dvou sester s jiným osudem.

O holo­kaus­tu už byla napsá­na a nato­če­na řada skvě­lých děl, vra­cet se k tomu­to téma­tu tedy vyža­du­je poměr­ně znač­nou odva­hu. Proč jste si tohle téma vybrala? 
I když je holo­kaust sou­čás­tí pří­bě­hu, Hana není jen kni­hou o pro­ná­sle­do­vá­ní Židů. Je to pře­de­vším pří­běh dív­ky, jejíž plá­ny a sny se střet­ly s kru­tou rea­li­tou. Původ­ně jsem chtě­la psát o tyfo­vé epi­de­mii ve Valaš­ském Mezi­ří­čí. Zasáh­la měs­to v roce 1954 a zane­cha­la za sebou něko­lik mrtvých. Pro­to­že teh­dy těž­ce one­moc­ně­la i moje babič­ka a s násled­ky nemo­ci se muse­la vyrov­ná­vat po zby­tek živo­ta, něco málo jsem o té udá­los­ti vědě­la. Poměr­ně dost dlou­ho jsem se na psa­ní při­pra­vo­va­la. Pro­čí­ta­la jsem mate­ri­á­ly a mlu­vi­la s pamět­ní­ky a najed­nou jsem zjis­ti­la, že o měs­tě, ve kte­rém žiju celý život, vím veli­ce málo. Nara­zi­la jsem na tzv. „Helle­rův seznam“, což byl seznam téměř dvou sto­vek židov­ských oby­va­tel měs­ta, kte­ří jed­no­ho veče­ra nastou­pi­li do vla­ku a už se nevrá­ti­li. Pros­tě zmi­ze­li, jako kdy­by nikdy nee­xis­to­va­li. Pro­čí­ta­la jsem jmé­na, data naro­ze­ní, povo­lá­ní, pro­hlí­že­la jsem si foto­gra­fie, a v tom oka­mži­ku jsem pocho­pi­la, že pří­běh zmi­ze­lých oby­va­tel do mé kni­hy pat­ří. Obě udá­los­ti – tedy vál­ku a epi­de­mii – jsem pro­po­ji­la pří­bě­hem dív­ky Hany, a kni­ha byla na světě.

A co jste chtě­la říci jiné­ho nebo jinak? 
Nevím, jest­li se k téma­tu holo­kaus­tu dá říct něco nové­ho. Všich­ni víme, že to byla nepřed­sta­vi­tel­ná a neod­či­ni­tel­ná hrůza. O to hor­ší je sku­teč­nost, že pří­běhy Židů, kte­ří něja­kým zázra­kem pře­ži­li, měly jed­no spo­leč­né. Ti lidé se cíti­li pro­vi­ni­le. Cíti­li vinu za to, že pře­ži­li. Vrá­ti­li se do svě­ta, kte­rý je nechtěl a kte­rý jim nero­zu­měl. Pro­to jsem kni­hu pojme­no­va­la HANA. Je to nejen jmé­no hrdin­ky, ale i pocit, se kte­rým žije. Cítí se pozna­me­na­ná, pro­vi­ni­lá, cítí hanu.

Už ve Vaší prv­ní kni­ze — romá­nu Sle­pá mapa — jsou hrdin­ka­mi tři gene­ra­ce žen, kte­ré se potý­ka­jí s vel­ký­mi ději­na­mi. Podob­né je to i v Haně. Máte pocit, že ženy rea­gu­jí na ty vel­ké his­to­ric­ké udá­los­ti jinak než muži? 
Píšu o ženách, pro­to­že ženám víc rozu­mím. Muže mám ráda, ale jejich pohled na svět je jiný. Pokud jde o tzv. vel­ké ději­ny, ovliv­ňu­jí náš život a je úpl­ně jed­no, jest­li jste žena, nebo muž. Všich­ni se musí­me vyrov­ná­vat s tím, že svět se neo­tá­čí tak, jak bychom si přá­li nebo před­sta­vo­va­li. Kaž­dá doba při­ná­ší své pro­blémy. My máme štěs­tí, že žije­me v obdo­bí zdán­li­vé­ho kli­du, ale i tak si musí­me hle­dat své mís­to ve světě. 

Zača­la jste pub­li­ko­vat poměr­ně poz­dě. Co vás k psa­ní přivedlo? 
Zjed­no­du­še­ně bych moh­la říct, že i mě zpo­ma­li­ly ony vel­ké ději­ny. Stu­do­vat jsem moh­la až po revo­lu­ci, a to už jsem byla vda­ná, měla dvě malé děti a pra­co­va­la jsem. Vystu­do­va­la jsem jenom díky tomu, že jsem měla vel­kou opo­ru ve svém muži. Pak jsem kro­mě uče­ní zača­la pře­klá­dat a pře­mýš­let o psa­ní. Vždyc­ky jsem vědě­la, že chci psát, ale k tomu je potře­ba čas. Jed­no­ho dne jsem si uvě­do­mi­la, že čas budu mít jedi­ně teh­dy, když si ho udě­lám. Že můj život bude tako­vý, jaký si ho udě­lám. Zaris­ko­va­la jsem, dala jsem výpo­věď v prá­ci a po dese­ti letech jsem koneč­ně dopsa­la prv­ní kni­hu. Na dru­hou stra­nu ale musím říct, že to poklá­dám za při­ro­ze­ný vývoj. Žád­né roky své­ho živo­ta nepo­va­žu­ju za pro­mar­ně­né. Všech­no, co jsem pro­ži­la, sly­še­la, vidě­la, pře­čet­la, se mi ulo­ži­lo kde­si v pod­vě­do­mí, a když sed­nu k počí­ta­či, mám z čeho čerpat. 

Váš prv­ní román Sle­pá mapa měl mezi čte­ná­ři mimo­řád­ný úspěch a pro­da­lo se ho něko­lik tisíc výtis­ků. Čeka­la jste to? Jak se Váš život změ­nil poté, co jste se sta­la spisovatelkou?
Můj život se nijak nezmě­nil. Stá­le jsem na vol­né noze a nemám na psa­ní tolik času, kolik bych si přá­la mít. Úspěch mých knih mě povzbu­zu­je k dal­ší prá­ci. Píšu ráda, ale někdy to oprav­du není leh­ké. Mám urči­tou před­sta­vu, sna­žím se ji napl­nit, ale občas vidím, že to není ono. Pak jsem ráda, že psa­ní není tím, čím se živím, kni­hu odlo­žím, a když se k ní vrá­tím, vidím ji jiný­ma očima. 

Pře­mýš­lí­te už o dal­ší knize?
Dal­ší kni­hu mám roze­psa­nou, zatím se mi zdá, že smě­řu­je správ­ným smě­rem. Tak jako u kaž­dé kni­hy i teď vím, co jí chci říct a k jaké­mu závě­ru chci dojít, ale ces­tu tepr­ve hle­dám. To je na psa­ní to nejzajímavější.

Při­pra­vil Miroslav Balaštík