Vaše kniha nese podtitul Hovory o mateřství navzdory zdravotnímu hendikepu, co vás k tomuto tématu přivedlo?
Sama mám určitá zdravotní omezení, a když se mi měla narodit dcera, zajímala jsem se o jiné ženy, které jsou v podobné situaci. Takže zpočátku byl můj zájem osobní a teprve později jsem si řekla, že by třeba takové příběhy mohly zaujmout i někoho jiného. Ale cesta ke knize byla poměrně dlouhá a jsem moc ráda, že se to s pomocí nakladatelství Host nakonec podařilo.
Najít respondentky pro takové rozhovory, získat jejich důvěru, dotýkat se i bolestných věcí, to není jednoduché… Co bylo na této práci nejtěžší?
Tím, že jsem se s těmi ženami cítila jakoby na jedné lodi, nebylo mi zatěžko se ptát i na věci poměrně osobní. To, co pro mě ale bylo těžké, bylo postupné přijímání odpovědnosti za knihu. Protože sama mám své hranice, pokud jde o zdravotní stav a energii, nebylo někdy jednoduché se po nějakém dílčím neúspěchu zvednout a pokračovat dál. A svou roli sehrálo i to, že jsem se pustila do práce, kterou jsem předtím nikdy nedělala, což znamenalo, že jsem se musela učit spoustu nových věcí.
V rozhovorech zpovídáte nejen maminky se zdravotním hendikepem, ale i jejich partnery. Bylo něco, čím vás tito muži překvapili? Dá se například vysledovat v jejich odpovědích nějaký společný rys?
Připadá mi, že ti muži berou situaci velmi věcně — je třeba řešit všelijaké praktické věci, ale nemoci prostě k životu patří. Důležitou roli hraje to, že oni ve všech případech vstupují do vztahu ve chvíli, kdy je hendikep jejich partnerky už zřejmý, takže vědí, do čeho jdou. Když někdo onemocní například roztroušenou sklerózou v době, kdy už v nějakém vztahu žije, tak se poměrně často stává, že jeho partner tu situaci neunese a vztah se rozpadne. Ale tady to je jiný případ. Navíc ty ženy jsou opravdu osobnosti, takže mají vlastnosti, kvůli kterým jejich partnerům vztah dává smysl i přesto, že ledacos není jednoduché.
Vybavuje se mi, jak v knize jedna z maminek s těžkým pohybovým postižením líčí s až neuvěřitelným nadhledem, jak jí dítě upadlo a ona si navzdory ochrnutí dokázala pomoci. Z našeho pohledu zoufalá situace, přesto o ní ona maminka vypráví téměř humorně. Jak moc patří do mateřství s hendikepem i humor?
Humor a určitý nadhled je samozřejmě velmi důležitý, protože pomáhá tu situaci nějak ustát. Ale musím přiznat, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se k tomuto pohledu dopracovala, takže kniha je asi vážnější, než bych ji byla ráda měla.
Po všech setkáních a rozhovorech, které jste při psaní knihy absolvovala, je něco, co mají maminky se zdravotním hendikepem navíc? Něco, co by jim ty ostatní mohly třeba i závidět?
Ony prostě neřeší různé podružnosti a vědí, co je v jejich životě důležité. Ten hendikep člověku občas dává zabrat, takže na nějaké nedůležité věci už není prostor. Nevím, do jaké míry se toto dá závidět, ale inspirující je to v každém případě.
(Otázky kladla odpovědná redaktorka knihy spisovatelka Petra Dvořáková)
