Povíd­ka Milov­ník koček Kris­ten Rou­pe­ni­a­no­vé se doslo­va přes noc sta­la virál­ní sen­za­cí. Po jejím zve­řej­ně­ní v časo­pi­se a na webu ame­ric­ké­ho lite­rár­ní­ho maga­zí­nu The New Yor­ker se obrov­ské množ­ství žen oka­mži­tě vcí­ti­lo do hlav­ní hrdin­ky a muži i ženy pří­běh či jeho čás­ti nekon­t­ro­lo­va­ně sdí­le­li napříč inter­ne­to­vým svě­tem. O Rou­pe­ni­a­no­vou se zača­li zají­mat nejen její noví čte­ná­ři, ale i celo­svě­to­vá média. Autor­ka poskyt­la řadu roz­ho­vo­rů a na úspěch Milov­ní­ka koček navá­za­la sbír­kou dva­nác­ti poví­dek s názvem Ty víš, že to chceš. Ta nyní vychá­zí v čes­kém pře­kla­du a najde­te v ní i tuto dnes už kul­tov­ní povídku.

Ze vše­ho nej­víc chci, aby mě pří­běh popa­dl za krk, hodil na zem a nene­chal mě vstát.

„Chci, aby mi při čte­ní bylo nepří­jem­ně,“ necha­la se sly­šet autor­ka. „Ze vše­ho nej­víc chci, aby mě pří­běh popa­dl za krk, hodil na zem a nene­chal mě vstát.“ I tako­vé (a mno­hé jiné) poci­ty může­te při čte­ní jejích poví­dek sami zaku­sit. Tak jako my.

Ale tohle se nedělá! #Alenkadoporučuje

Důvo­dy, proč by se mi cho­vá­ní Ellie, hlav­ní hrdin­ky povíd­ky Chramst, nemě­lo líbit:

• kou­sat do lidí není normální
• snít o tom, jak kou­še­te do lid­ské­ho masa, je zvrhlé
• mít k tomu vše­mu sym­pa­tie je divné

Ellie odma­la ráda kou­sa­la ostat­ní děti. Líbi­lo se jí to. Jak ale časem zjis­ti­la, ve spo­leč­nos­ti tako­vé cho­vá­ní není akceptovatelné.
„Roz­díl mezi dět­mi a dospě­lý­mi spo­čí­vá v tom, že dospě­lí si uvě­do­mu­jí násled­ky svých činů, a Ellie jakož­to dospě­lá chá­pa­la, že pokud chce mít na nájem a zdra­vot­ní pojiš­tě­ní, nemů­že pobí­hat po kan­ce­lá­ři a kou­sat do lidí.“ 

Přes­to o tom i nadá­le sni­la, obzvlášť od chví­le, kdy se v kan­ce­lá­ři obje­vil Corey Allen. A nenech­te se mýlit, nešlo o něja­ké laš­kov­né zakous­nu­tí. Ellie si před­sta­vo­va­la mno­hem vět­ší a hlub­ší ránu… Ale sna­ži­la se ovlád­nout, napsa­la si dokon­ce seznam důvo­dů, proč by Corey­ho Alle­na nemě­la pokou­sat — podob­ný, jaký jsem si sesta­vi­la já. A jak to celé dopadlo? To vám nepro­zra­dím, nechci vás totiž o ten šťav­na­tý čte­nář­ský záži­tek při­pra­vit. Nabíd­nu ale ješ­tě jed­nu větu z téže povídky:
„Pro­blém s dospě­los­tí mož­ná tkví v tom, že pří­liš opa­tr­nic­ky zva­žu­je­me důsled­ky svých činů a nako­nec kvů­li tomu opo­vr­hu­je­me vlast­ním životem.“

Pohádka na dobrou (?) noc #Aničkadoporučuje

„Žila jed­nou jed­na prin­cez­na…“ Tako­vý začá­tek u povíd­ky vyda­né v roce 2019 úpl­ně neče­ká­te. Povíd­ka Zrca­dlo, kýbl a sta­rá ste­hen­ní kost vyprá­ví o prin­cezně, kte­rá se zami­lo­va­la do své­ho vlast­ní­ho odra­zu. Ani během pěti let se nedo­ká­za­la roz­hod­nout pro žád­né­ho ze zástu­pů nápad­ní­ků, pro­to­že ani jeden dosta­teč­ně nevy­ční­val, přes­to­že ved­le mno­hých si doká­za­la před­sta­vit zby­tek své­ho živo­ta. Sebestřed­nost, kte­rou ale prin­cezně nikdo nemů­že mít za zlé, a až nar­ko­tic­ká sebe­lás­ka, jejíž násled­ky ji samot­nou doslo­va ničí — to jsou vlast­nos­ti, kte­ré se Rou­pe­ni­a­no­vé poda­ři­lo vykres­lit tak, až vám z toho běhá mráz po zádech. A jakou v tom hra­je roli kýbl a sta­rá ste­hen­ní kost, musí­te zjis­tit sami. 

Okouzlen #Vojtadoporučuje

Nemu­síš se bát je pří­bě­hem o kouz­le­ní a spl­ně­ných přá­ních uzpů­so­be­ným moder­ní době. Na vel­mi malém pro­sto­ru krát­ké povíd­ky se autor­ce úspěš­ně daří pro­zkou­má­vat tem­ná zákou­tí mys­li oby­čej­né­ho člo­vě­ka. Hrdin­ka toho­to pří­bě­hu pod­le návo­du záhad­né­ho svaz­ku obje­ve­né­ho v knihov­ně se zábav­ně vykres­le­ným skep­ti­cis­mem vykouz­lí své­ho ide­ál­ní­ho muže, kte­ré­ho věz­ní v magic­kém kru­hu ve skle­pě. Sama sebe pře­kva­pí tím, co pro ni ten­to ide­ál zna­me­ná. Zau­ja­la mě upřím­nost, s jakou se autor­ka sta­ví k tomu, jak nedů­le­ži­tá je absen­ce osob­nos­ti pro při­taž­li­vost. Nabí­zí se pro­vo­ka­tiv­ní myš­len­ka, že prázd­no­ta je nao­pak vní­má­na pozi­tiv­ně — zbý­vá tak víc mís­ta pro naše vlast­ní představy.

Muž je však pro hrdin­ku nejen zdro­jem uvě­do­mě­ní si vlast­ních tužeb, ale pře­de­vším zdro­jem ve zce­la fyzic­kém smys­lu — potře­bu­je jej totiž pro dal­ší kouz­la. Autor­ka si tak pomo­cí sym­bo­lis­mu pohrá­vá s nesty­da­tým nápa­dem, že ide­ál­ní part­ner je pou­hým zdro­jem k napl­ně­ní vlast­ních sobec­kých přá­ní. Zdro­jem, kte­rý nemů­že odejít.

V duchu pouč­ky, že s jíd­lem ros­te chuť, sle­du­je­me, jak mno­ho je v zása­dě hod­ná oso­ba ochot­ná obě­to­vat pro spl­ně­ní svých přá­ní, obzvlášť pokud jde o obě­ti, kte­ré musí při­nést někdo jiný. Jako milov­ník čer­né­ho humo­ru oce­ňu­ji vtip, s jakým autor­ka líčí schop­nost inte­li­gent­ní­ho člo­vě­ka mani­pu­lo­vat svým vlast­ním pře­svěd­če­ním a ospra­ve­dl­nit si své jed­ná­ní pod­le toho, co je v jeho vlast­ním zájmu.

Kdo si hraje, nezlobí? #Hostdoporučuje

Kaž­dý z nás si mezi povíd­ka­mi Kris­ten Rou­pe­ni­a­no­vé našel své­ho favo­ri­ta. Jeden pří­běh ale „zamá­val“ s námi se vše­mi, a o ten se tu s vámi ješ­tě podě­lí­me. Vyprá­ví o roz­ve­de­né mat­ce a její dese­ti­le­té dce­ři Tilly, kte­rá se najed­nou z out­si­de­ra mezi kama­rád­ka­mi vyšvih­la na vůd­ky­ni sku­pi­ny. Vymys­le­la totiž podiv­nou hru s ješ­tě pra­po­div­něj­ším názvem, sar­din­ky. A na její naro­ze­ni­no­vé osla­vě si ji všich­ni zahra­jí. Kama­rád­ky i jejich mat­ky, táta i jeho pří­tel­ky­ně… Ať chtě­jí, nebo ne. Ale ješ­tě před­tím Tilly sfouk­ne svíč­ky na naro­ze­ni­no­vém dor­tu a bude si něco přát — „něco ošklivýho“… 

Jak vidí­te, přá­ní Kris­ten Rou­pe­ni­a­no­vé se plní. Čte­ní nás občas sunu­lo pryč z kom­fort­ní zóny a někte­ří z nás z té země ješ­tě nevstali.

Víc z obsa­hu ale nepro­zra­dí­me, jen dodá­me, že ve sbír­ce Ty víš, že to chceš se nachá­zí ješ­tě dal­ších osm poví­dek. Nepo­chy­bu­je­me, že téma či žánr si v nich najde­te pod­le své­ho vku­su. A je nanej­výš prav­dě­po­dob­né, že dokon­ce obje­ví­te něco nové­ho a neče­ka­né­ho. V nás tato kníž­ka s lid­skou kůží na obál­ce a s vel­kým růžo­vým vykřič­ní­kem upro­střed zane­cha­la dost mate­ri­á­lu k přemýšlení. 

A kte­rá povíd­ka nej­víc zau­ja­la vás?