Máte velmi zajímavý životopis: píšete knihy pro děti a mládež, vaše série Fotbaláci se prodává v milionech výtisků, režírujete filmy a seriály, píšete divadelní hry a nyní vám vychází osmisetstránkový román pro dospělé. Copak nespíte?
Ten román je o závislostech a mojí největší závislostí je moje práce. Baví mě natolik, že už ji nevnímám jako práci, je to spíš způsob života. Devadesát procent času něco píšu: romány, scénáře, divadelní hry… Všechno. Je to součást mého já a mám velké štěstí. Věnovat se něčemu, co je vaší vášní, je to nejlepší, co vás v životě může potkat.
Pojďme se bavit o vaší nové knize, vlastně vašem debutu pro dospělé. Jaká je Ana?
Je to velmi osobní dílo, román, který jsem napsal velice kompulzivně, o věcech, které se mě dotýkají. Abych byl konkrétnější, je to thriller, velmi temný román noir o závislostech.
O věcech, které se vás dotýkají? Máte kromě psaní ještě nějakou další závislost?
Hahaha. Píšu kompulzivně a — ano, je to jedna z mých závislostí, ale ta kniha je o něčem jiném. Ana Tramelová je advokátka, se kterou se poprvé setkáváme v momentě, kdy je závislá na alkoholu, na lécích… Je znecitlivělá. Rozbuškou, která uvede příběh do pohybu, je její bratr, kterého právě zatkli a obvinili z vraždy ředitele kasina.
Začínal jste s humorem, ale v románu Ana jde humor stranou, hodně jste v něm zvážněl.
Mně ale komedie strašně baví. I v Aně najdete humor, možná trochu černý a ironický, ačkoli je to pro mě velká změna. Nejspíš mi moje tělo samo řeklo, že takovou změnu rejstříku potřebuju, a měl jsem štěstí, že mi ten román nakonec i vydali.
Musel jste se stejně jako hrdinka vašeho románu ponořit do světa nelegálních her, nebo jste ho už z nějakého důvodu znal předtím?
Ana na samém začátku příběhu o hraní a gamblerství nic neví. Funguje vlastně jako průvodce, který zavádí čtenáře do světa hazardu. Stejně jako ona jsem se se světem hry musel teprve seznámit, ale lákal mě vždycky, je velmi literárně i filmově vděčný. Chodil jsem do kasin, účastnil se pokoutních partií. Pak jsem se však z pozorovatele, sbírajícího materiál pro knihu, stal i hráčem. Strávil jsem v tom světě čtyři roky.
Hrozilo vám nebezpečí?
Pokaždé když se pustíte do čehokoli, na čem si můžete vytvořit závislost, jste v nebezpečí. Zejména pokud jste jako já a do všeho jdete naplno, všechno intenzivně prožíváte. Od chvíle, kdy jsem začal psát svůj román, jsem se k hracímu stolu ani nepřiblížil. Poznal jsem spoustu lidí, kteří nejen že mi svoje příběhy vyprávěli, ale viděl jsem je na vlastní oči. Nehrál jsem jen v Madridu a v Barceloně, ale po celé Evropě: v Berlíně, v Londýně, ve Vídni…
Stal jste se na hraní závislým?
Popravdě řečeno na tuhle otázku neumím odpovědět. Po tom všem, co jsem si zažil a viděl — a byly to hrůzostrašné věci — už nehraju a ani nechci. Myslím, že to nejlepší, co můžu já nebo kdokoli udělat, je dostat se od zdroje závislosti co nejdál. Ale když do toho spadnete, nevíte, kde je ta hranice. Kdy přestane pití alkoholu být zábava a stane se z něj problém?
Co tak hrozného jste viděl?
Nemluvím o jednom člověku nebo o dvou, ale o spoustě lidí, s některými z nich jsem se dokonce spřátelil. Ti lidé si absolutně zničili život, ekonomicky, morálně, profesně. Zničili si rodinu. Z něčeho takového je skoro nemožné se dostat. A pokud v sobě máte aspoň kousek slušnosti, máte jako spisovatel povinnost o tom mluvit. Nechci to používat k tomu, aby se moje kniha prodávala, tohle téma si opravdu zaslouží, aby se o něm mluvilo.
Vrátíme-li se ke knize, proč má vlastně román tak krátký název, který neodhaluje ani ždibíček děje?
Sice mám za to, že název má sloužit příběhu, ne naopak, a ze začátku jsem měl v úmyslu nazvat román Dobrá krev, jenže nakladatelství se to nelíbilo. Navrhli mi několik jiných názvů, které se zase nelíbily mně, a nakonec mě moje redaktorka upozornila, že se o tom románu bavíme jako o „té knize o Aně“. A je pravda, že Ana je na tom příběhu to nejdůležitější.
