Anna Křivánková (nar. 1982) je japanoložka, překladatelka a publicistka. Získala magisterský titul v oboru japanologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde později úspěšně dokončila i doktorské studium v oboru Dějiny a kultury zemí Asie a Afriky. Studovala také na tokijské univerzitě Seišin džoši daigakuin. Od roku 2009 se profesionálně věnuje překladu japonské literatury — zejména románů Jasutaky Cucuie či Nacuo Kirino — a posledních dvanáct let i komiksu. Současně překládá anglickou beletrii a publicistiku, je redaktorkou časopisů Nový Orient a Archiv orientální a externě přednáší o japonském komiksu a populární kultuře na FF UK a FF MUNI. Rovněž je spoluautorkou knih Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře a Planeta Nippon, jež byla v roce 2018 nominovaná na cenu Magnesia Litera za publicistiku. Je držitelkou komiksové ceny Muriel v kategorii nejlepší překlad za komiksy Ghost in the Shell (2017) a Zpráva pro Adolfa (2019).
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Sice se to obecně nedoporučuje, ale jeden nebo dva highbally (obzvláště na bázi ginu) dokážou udělat zázraky, hlavně když se potřebuji dostat přes nějakou nepříjemně složitou pasáž. Správná dávka koktejlu odbourá nervozitu, aktivuje téměř rozvernou tvořivost, a navíc zlepší soustředění — ačkoliv se to trochu podobá tunelovému vidění, při kterém sleduji uhánějící větu stejně zaujatě jako ohař krvavou stopu, ale nevšímám si ničeho, co se děje kolem, a to včetně hlasitých domácích tragédií. Nicméně je to ošidné, protože za tu slabou hodinku uměle vyvolané kreativity nevyhnutelně platím katastrofálním propadem nálady a únavou, která mě ochromí na několik dalších hodin. Takže tuto metodu používám jen velmi výjimečně a upřednostňuji méně destruktivní způsob, jak si zajistit mnohahodinový stabilní výkon — pracuji o hladu a v chladu. Nejspíš to zní stejně děsivě jako highballová hodinka, ale za posledních dvanáct let se mi to osvědčilo nejlépe.
Z těch méně fyzických podnětů mě vždycky nejvíc povzbudí klidně i banální pochvala — stačí, když mi někdo řekne, že se mu nějaký můj překlad líbil, nebo když si přečtu nějakou kladnou recenzi, a hned mi to dodá chuť pokračovat. Kupodivu na mě podobně povzbuzující účinek mají i negativní ohlasy, což pravděpodobně svědčí o určité zavilosti povahy.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Začnu-li tím horším, vzalo mi velkou část společenského života a dalo opotřebovanou páteř, kila navíc a pocit, že odpočinek je něco, co si nemohu dovolit — což je všechno hodně špatně a snažím se to postupně napravovat. To lepší ovšem převažuje, protože překládání na plný úvazek je práce, kterou mám nesmírně ráda, a velice mě těší, že se překládáním japonských komiksů mohu podílet na šíření japonské populární kultury u nás. Taky jsem díky němu získala hodně přátel a známých, jejichž společnost (třebaže často jen virtuální) mi pomáhá překonávat těžší období.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Myslím, že na redaktory mám poměrně velké štěstí, takže ty drasticky vtipné zážitky se mi spíše vyhýbají, pominu-li skutečnost, že kdykoliv se blíží uzávěrka, nemohu dát na sociální síť sebestručnější a sebenevinnější příspěvek, aniž by se jeden z mých nejoblíbenějších redaktorů ihned vynořil a lehkým stiskem tesáků mi dal najevo, že se nemám věnovat postování, nýbrž překládání.
O tom, co se mi nepovedlo, by se dalo hovořit dlouhé hodiny, hlavně když bychom si vzali na paškál moje nejstarší překlady. Ale i u těch novějších se čas od času nevyhnu katastrofám. Tím nemluvím o hodorech, kteří často hrozí u nedokončených komiksových sérií, kde mohu od autorů kdykoliv čekat dýku v zádech v podobě nějaké úžasné slovní hříčky, kterou si tajně pěstovali už od prvního dílu, ale projevila se teprve v tom čtyřiapadesátém. Jde spíš o drobné nepozornosti, jež mají potenciál rozvinout se v kardinální kalamitu, jako když jsem v sérii Bojový anděl Alita spletla jméno jedné vedlejší postavy — prostě jsem napoprvé špatně přečetla znak a už jsem to tak nechala, ačkoliv to naprosto nedávalo smysl. Stejně tak jsem při překládání dětské fantasy Podivousek udělala z mírumilovné rodiny lesních lidí padělatele, a to jen proto, že jsem místo foragers četla forgers. Naštěstí mi to v korekturách přišlo divné a odhalila jsem následek svého dyslektického momentu včas, ale dodnes mě fascinuje, že mi to při překládání připadalo naprosto logické a ani mě nenapadlo se zarazit. Prostě jsou to padělatelé, že se nestydí — zvlášť když se před hlavním hrdinou tváří tak spořádaně. Takovéto zkraty mě strašlivě děsí, zejména pokud je ani nemohu svést na nějakou tu highballovou hodinku. Prostě někdy hodně málo pochybuji o svém správném úsudku a to je podle mého názoru pro překladatele cesta do pekel.
Na čem zrovna pracujete?
V tuto chvíli mám rozpracovaný překlad fantasy románu The Witch’s Heart od Genevieve Gornichecové, inspirovaného norskou mytologií, se kterou si autorka zároveň trochu netradičně pohrává. Kromě toho pracuji na různých japonských komiksových sériích — mimo jiné na sérii Ocelový alchymista, Berserk, Útok titánů, Zaslíbená Země Nezemě, Bleach, Čarodějova nevěsta, Tokijský ghúl a několika dalších včetně pár zcela nových, o kterých zatím nesmím mluvit, přestože bych o nich nejraději vykládala každému na potkání.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Rozhodně Páté roční období od N. K. Jemisinové — originální fantasy v překladu Romana Tilcera, který se s tímto nesnadným textem skvěle vypořádal. A tímto mu také s radostí předávám štafetu.