Anna Kři­ván­ko­vá (nar. 1982) je japa­no­lož­ka, pře­kla­da­tel­ka a pub­li­cist­ka. Zís­ka­la magis­ter­ský titul v obo­ru japa­no­lo­gie na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy, kde poz­dě­ji úspěš­ně dokon­či­la i dok­tor­ské stu­di­um v obo­ru Ději­ny a kul­tu­ry zemí Asie a Afri­ky. Stu­do­va­la také na tokij­ské uni­ver­zi­tě Sei­šin džo­ši dai­ga­kuin. Od roku 2009 se pro­fe­si­o­nál­ně věnu­je pře­kla­du japon­ské lite­ra­tu­ry — zejmé­na romá­nů Jasu­ta­ky Cucu­ie či Nacuo Kiri­no — a posled­ních dva­náct let i komik­su. Sou­čas­ně pře­klá­dá ang­lic­kou belet­rii a pub­li­cis­ti­ku, je redak­tor­kou časo­pi­sů Nový Ori­entArchiv ori­en­tál­ní a exter­ně před­ná­ší o japon­ském komik­su a popu­lár­ní kul­tu­ře na FF UK a FF MUNI. Rov­něž je spo­lu­au­tor­kou knih Made in Japan: Ese­je o sou­čas­né japon­ské pop­kul­tu­řePla­ne­ta Nip­pon, jež byla v roce 2018 nomi­no­va­ná na cenu Mag­ne­sia Lite­ra za pub­li­cis­ti­ku. Je drži­tel­kou komik­so­vé ceny Muriel v kate­go­rii nej­lep­ší pře­klad za komiksy Ghost in the Shell (2017) a Zprá­va pro Adol­fa (2019).

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Sice se to obec­ně nedo­po­ru­ču­je, ale jeden nebo dva highbally (obzvláš­tě na bázi ginu) doká­žou udě­lat zázra­ky, hlav­ně když se potře­bu­ji dostat přes něja­kou nepří­jem­ně slo­ži­tou pasáž. Správ­ná dáv­ka koktej­lu odbou­rá ner­vo­zi­tu, akti­vu­je téměř roz­ver­nou tvo­ři­vost, a navíc zlep­ší sou­stře­dě­ní — ačko­liv se to tro­chu podo­bá tune­lo­vé­mu vidě­ní, při kte­rém sle­du­ji uhá­ně­jí­cí větu stej­ně zau­ja­tě jako ohař krva­vou sto­pu, ale nevší­mám si niče­ho, co se děje kolem, a to včet­ně hla­si­tých domá­cích tragé­dií. Nicmé­ně je to ošid­né, pro­to­že za tu sla­bou hodin­ku umě­le vyvo­la­né kre­a­ti­vi­ty nevy­hnu­tel­ně pla­tím kata­stro­fál­ním pro­pa­dem nála­dy a úna­vou, kte­rá mě ochro­mí na něko­lik dal­ších hodin. Tak­že tuto meto­du pou­ží­vám jen vel­mi výji­meč­ně a upřed­nost­ňu­ji méně destruk­tiv­ní způ­sob, jak si zajis­tit mno­ha­ho­di­no­vý sta­bil­ní výkon — pra­cu­ji o hla­du a v chla­du. Nej­spíš to zní stej­ně děsi­vě jako highballo­vá hodin­ka, ale za posled­ních dva­náct let se mi to osvěd­či­lo nejlépe. 

Z těch méně fyzic­kých pod­ně­tů mě vždyc­ky nej­víc povzbu­dí klid­ně i banál­ní pochva­la — sta­čí, když mi někdo řek­ne, že se mu něja­ký můj pře­klad líbil, nebo když si pře­čtu něja­kou klad­nou recen­zi, a hned mi to dodá chuť pokra­čo­vat. Kupo­di­vu na mě podob­ně povzbu­zu­jí­cí úči­nek mají i nega­tiv­ní ohla­sy, což prav­dě­po­dob­ně svěd­čí o urči­té zavi­los­ti povahy. 

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Začnu-li tím hor­ším, vza­lo mi vel­kou část spo­le­čen­ské­ho živo­ta a dalo opo­tře­bo­va­nou páteř, kila navíc a pocit, že odpo­či­nek je něco, co si nemo­hu dovo­lit — což je všech­no hod­ně špat­ně a sna­žím se to postup­ně napra­vo­vat. To lep­ší ovšem pře­va­žu­je, pro­to­že pře­klá­dá­ní na plný úva­zek je prá­ce, kte­rou mám nesmír­ně ráda, a veli­ce mě těší, že se pře­klá­dá­ním japon­ských komik­sů mohu podí­let na šíře­ní japon­ské popu­lár­ní kul­tu­ry u nás. Taky jsem díky němu zís­ka­la hod­ně přá­tel a zná­mých, jejichž spo­leč­nost (tře­ba­že čas­to jen vir­tu­ál­ní) mi pomá­há pře­ko­ná­vat těž­ší období.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Mys­lím, že na redak­to­ry mám poměr­ně vel­ké štěs­tí, tak­že ty dras­tic­ky vtip­né zážit­ky se mi spí­še vyhý­ba­jí, pomi­nu-li sku­teč­nost, že kdy­ko­liv se blí­ží uzá­věr­ka, nemo­hu dát na soci­ál­ní síť sebestruč­něj­ší a sebe­ne­vin­něj­ší pří­spě­vek, aniž by se jeden z mých nej­ob­lí­be­něj­ších redak­to­rů ihned vyno­řil a leh­kým stis­kem tesá­ků mi dal naje­vo, že se nemám věno­vat posto­vá­ní, nýbrž překládání. 

O tom, co se mi nepo­ved­lo, by se dalo hovo­řit dlou­hé hodi­ny, hlav­ně když bychom si vza­li na paškál moje nej­star­ší pře­kla­dy. Ale i u těch nověj­ších se čas od času nevy­hnu kata­stro­fám. Tím nemlu­vím o hodo­rech, kte­ří čas­to hro­zí u nedo­kon­če­ných komik­so­vých sérií, kde mohu od auto­rů kdy­ko­liv čekat dýku v zádech v podo­bě něja­ké úžas­né slov­ní hříč­ky, kte­rou si taj­ně pěs­to­va­li už od prv­ní­ho dílu, ale pro­je­vi­la se tepr­ve v tom čty­ři­a­pa­de­sá­tém. Jde spíš o drob­né nepo­zor­nos­ti, jež mají poten­ci­ál roz­vi­nout se v kar­di­nál­ní kala­mi­tu, jako když jsem v sérii Bojo­vý anděl Ali­ta splet­la jmé­no jed­né ved­lej­ší posta­vy — pros­tě jsem napo­pr­vé špat­ně pře­čet­la znak a už jsem to tak necha­la, ačko­liv to napros­to nedá­va­lo smy­sl. Stej­ně tak jsem při pře­klá­dá­ní dět­ské fan­ta­sy Podi­vou­sek udě­la­la z míru­mi­lov­né rodi­ny les­ních lidí padě­la­te­le, a to jen pro­to, že jsem mís­to foragers čet­la for­gers. Naštěs­tí mi to v korek­tu­rách při­šlo div­né a odha­li­la jsem násle­dek své­ho dyslek­tic­ké­ho momen­tu včas, ale dodnes mě fas­ci­nu­je, že mi to při pře­klá­dá­ní při­pa­da­lo napros­to logic­ké a ani mě nena­padlo se zara­zit. Pros­tě jsou to padě­la­te­lé, že se nesty­dí — zvlášť když se před hlav­ním hrdi­nou tvá­ří tak spo­řá­da­ně. Tako­vé­to zkra­ty mě straš­li­vě děsí, zejmé­na pokud je ani nemo­hu svést na něja­kou tu highballo­vou hodin­ku. Pros­tě někdy hod­ně málo pochy­bu­ji o svém správ­ném úsud­ku a to je pod­le mého názo­ru pro pře­kla­da­te­le ces­ta do pekel. 

Na čem zrovna pracujete?

V tuto chví­li mám roz­pra­co­va­ný pře­klad fan­ta­sy romá­nu The Witch’s Heart od Gene­vie­ve Gor­ni­che­co­vé, inspi­ro­va­né­ho nor­skou myto­lo­gií, se kte­rou si autor­ka záro­veň tro­chu netra­dič­ně pohrá­vá. Kro­mě toho pra­cu­ji na růz­ných japon­ských komik­so­vých séri­ích — mimo jiné na sérii Oce­lo­vý alchy­mis­ta, Ber­serk, Útok titá­nů, Zaslí­be­ná Země Neze­mě, Ble­ach, Čaro­dě­jo­va nevěs­ta, Tokij­ský ghúl a něko­li­ka dal­ších včet­ně pár zce­la nových, o kte­rých zatím nesmím mlu­vit, přes­to­že bych o nich nej­ra­dě­ji vyklá­da­la kaž­dé­mu na potkání.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Roz­hod­ně Páté roč­ní obdo­bí od N. K. Jemi­si­no­vé — ori­gi­nál­ní fan­ta­sy v pře­kla­du Roma­na Til­ce­ra, kte­rý se s tím­to nesnad­ným tex­tem skvě­le vypo­řá­dal. A tím­to mu také s rados­tí pře­dá­vám štafetu.