Ladi­slav Vác­la­vík je lek­tor obchod­ní ang­lič­ti­ny na Eko­no­mic­ko-správ­ní fakul­tě Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty. Je jazy­ko­vým nad­šen­cem, pře­klá­dá z ang­lič­ti­ny a fran­couz­šti­ny, pří­le­ži­tost­ně také z por­tu­gal­šti­ny. Ve vol­ném čase se věnu­je hře na kla­sic­kou kyta­ru, psa­ní, čet­bě, pro­cház­kám v pří­ro­dě a koč­ce jmé­nem Margot.

Zdroj: archiv autora

Jaký je váš nej­ob­lí­be­něj­ší povzbu­zo­vák při překládání?

Nej­ob­lí­be­něj­ší povzbu­zo­vák? No, někdy dob­rá hud­ba — barok­ní oddech, tře­ba Tele­mann, to, čemu se v osm­nác­tém sto­le­tí říka­lo „taf­fel­mu­sik“, samo­zřej­mě Mozart, Haydn, pros­tě coko­li, co člo­vě­ka uve­de do sta­vu sou­stře­dě­ní, ono­ho mír­ně proflák­nu­té­ho „flow“. Někdy mě povzbu­dí ticho, švi­to­ře­ní sýko­rek na sta­ré meruň­ce za oknem, jin­dy pře­de­ní koč­ky, kte­rá si vel­mi ráda lehá na klá­ves­ni­ci a nabá­dá mě tak zřej­mě ke klid­něj­ší­mu živo­tu. Čas­to mě nabu­dí něja­ký pře­kla­da­tel­ský oří­šek, výzva, kte­rou se mi nepo­da­ří napo­pr­vé vyře­šit a nosím ji něja­kou dobu v hla­vě. No a v nepo­sled­ní řadě se nechá­vám uná­šet před­sta­vou zho­to­ve­né­ho tex­tu — už jako kluk, to jsem ješ­tě psal inkous­to­vým perem, poz­dě­ji na psa­cím stro­ji, jsem po napsa­né kapi­tol­ce kolem sebe roz­pro­stí­ral popsa­né lis­ty a fas­ci­no­va­ně sle­do­val ten pís­men­ko­vý svět, kte­rý jsem prá­vě stvo­řil. Tahle fas­ci­na­ce se mě do jis­té míry drží dodnes.

Co vám pře­klá­dá­ní dalo a co vám vzalo?

Zapekli­tá otáz­ka :-). Pře­klá­dá­ní mi dalo krás­ný koní­ček, díky kte­ré­mu má můj vol­ný čas vyš­ší smy­sl — těší mě vědo­mí, že čes­ké­mu čte­ná­ři zpro­střed­ko­vá­vám dílo z jazy­ka a pro­stře­dí, jež by jinak zůsta­ly čes­ké kul­tu­ře uza­vře­né. Říkám si v tako­vých chví­lích, že jsem tu ang­lič­ti­nu a fran­couz­šti­nu nestu­do­val nadar­mo a že v tom je něja­ká služ­ba spo­leč­nos­ti. A co mi vza­lo? Upřím­ně řeče­no, pře­klá­dá­ní mi asi bere ilu­zi, že někdy napíšu něco vlast­ní­ho a pořád­né­ho. Tuto ilu­zi si v sobě pěs­tu­ji ve chví­lích, kdy nepře­klá­dám, ale pak sta­čí pár strá­nek krás­né­ho ori­gi­ná­lu nebo podě­ko­vá­ní v závě­ru kni­hy, kdy autor z posled­ních sil líčí útra­py tvůr­čí prá­ce a zástu­py lidí, bez kte­rých by kni­ha nikdy nespat­ři­la svět­lo svě­ta, a je to. Radě­ji zůstá­vám věr­ný poezii.

Máte něja­kou vtip­nou his­tor­ku o spo­lu­prá­ci s redaktorem?

Spo­lu­prá­ce s redaktorem/​redaktorkou pro mě bývá pokaž­dé vel­mi pouč­ná, a čím déle pře­klá­dám, tím víc se na ni těším — jsou to totiž tako­vá duchov­ní cvi­če­ní o zása­dách „omyl­nos­ti“ člo­vě­ka, kte­rý by rád byl doko­na­lým. Navíc zása­hy dru­hé­ho člo­vě­ka do tex­tu mě pře­svěd­ču­jí o tom, že kaž­dý z nás vní­má češ­ti­nu jinak, po svém, stej­ně jako bar­vy, chu­tě, vůně. Těž­ko říct, co se mi při pře­kla­du nej­víc nepo­ved­lo… Vzpo­mí­nám si, že při pře­klá­dá­ní jed­né por­tu­gal­ské povíd­ky jsem chtěl být ori­gi­nál­ní a neotře­lý, a tak jsem mís­to „sví­tá­ní“ či „roz­břes­ku“ pou­žil slo­vo „kuro­pě­ní“. Bohu­žel jsem jak­si pře­hlé­dl, že v ori­gi­ná­le žád­ní kuro­vé ani kohou­ti nepě­li, za což jsem to od paní redak­tor­ky pěk­ně schy­tal (v dob­rém). Aspoň jsem si teh­dy uvě­do­mil, z čeho se to krás­né čes­ké slo­vo vlast­ně sklá­dá, do té doby jsem byl k jeho půvo­du podiv­ně slepý.

Na čem zrov­na pracujete?

Když zrov­na nemám zakáz­ku, ordi­nu­ji si pře­kla­da­tel­ské prázd­ni­ny. Hod­ně čtu původ­ní čes­kou tvor­bu, píšu si růz­né tex­ty, pros­tě pilu­ji češ­ti­nu, vzdě­lá­vám se. K tomu je tře­ba při­dat čet­bu v ang­lič­ti­ně a fran­couz­šti­ně, to se rozu­mí samo sebou. Je to tako­vý kaž­do­den­ní tré­nink, jazy­ko­vá posi­lov­na. Tady se pak pro­je­vu­je — dou­fám, že jen v malé míře — jis­tá pro­fes­ní defor­ma­ce. Pokaž­dé když nara­zím na něja­ký zají­ma­věj­ší dia­log, popis nebo autor­ský komen­tář, říkám si, jak je to asi pře­lo­že­né a jak bych to pře­lo­žil já — a sám si to občas zku­sím a porov­nám s čes­kým překladem.

Jaký pře­klad z Hos­ta doporučujete?

Sám tedy pohří­chu pře­kla­do­vou lite­ra­tu­ru pří­liš nečtu, maxi­mál­ně čín­skou, japon­skou a korej­skou poezii, tam už moje jazy­ko­vé zna­los­ti nesa­ha­jí… Ale můj syn pře­kla­dy čte, tak­že jest­li můžu něko­ho dopo­ru­čit, pak Roma­nu Bičí­ko­vou a její čes­kou ver­zi Fot­ba­lá­ků. Jako kluk jsem milo­val Miku­lášo­vy patá­lie, straš­ně moc se mi líbi­ly jak jed­not­li­vé pří­ho­dy, tak jazyk podá­ní. Pokud se pře­kla­da­te­li dět­ské lite­ra­tu­ry poda­ří vytvo­řit tuto ilu­zi ori­gi­na­li­ty a pře­vést cizo­ja­zyč­né dílo orga­nic­ky do živé, krás­ně tva­ro­va­né češ­ti­ny, ve kte­ré nic nepře­ční­vá a neškrá­be, kni­ha ply­nu­le pře­chá­zí do čes­ké kul­tu­ry — a to je vždy tře­ba smeknout.