Michala Benešová (1982) vystudovala polonistiku a bohemistiku na pražské Filozofické fakultě. Tamtéž dnes přednáší polskou literaturu a ve volném čase se věnuje překladům z polštiny. Mezi tituly, které přeložila, patří jak románové texty (od Jacka Dukaje, Joanny Batorové, Sylwie Chutnik, Szczepana Twardocha), tak odborné texty nebo knižní reportáže (od Wojciecha Jagielského, Wojciecha Tochmana, Kamila Bałuka aj.).
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Před usednutím k počítači pár skladeb Pearl Jam, po usednutí k počítači naopak ticho a velký hrnek dobré kávy. Po práci ideálně procházka na čerstvém vzduchu. Na překladatelském procesu je ovšem nejzábavnější to, že nikdy nevíte, co se pro vás v daném okamžiku takovým povzbuzovákem stane — týden dumáte nad způsobem překladu nějaké obtížnější pasáže nebo nad jiným oříškem, který vyžaduje vaši kreativitu, nikoli prostou pomoc slovníku, a pak vás náhodně inspiruje zaslechnutý rozhovor nebo obraz zahlédnutý z tramvaje. Nejlepším povzbuzovákem je ale samozřejmě dobrý a zajímavý text k překladu.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Dalo mi spoustu zajímavých zkušeností a také možnost — jak doufám — stále se profesně zlepšovat. Překladatelská práce byla vždy mým snem, takže jsem ráda, že se mi v posledních letech poštěstilo dostat se k zajímavým textům a vysloužit si důvěru redaktorů a vydavatelství. Ač mi to většinou nikdo nevěří, dokážu si u překládání odpočinout od své „civilní“ profese. Navíc mě jako milovníka (papírových) knih těší finální výsledek, který efemérně nezmizí po pár dnech existence ve virtuálním prostoru a který si snad i do budoucna najde své čtenáře. Samozřejmě mi překládání vzalo něco z takzvaně volného času, ale ve většině případů to za to stálo.
Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Naštěstí máme tendence na chyby zapomínat, ale určitě — zejména v začátcích — jsem jich také řadu napáchala. Na druhou stranu se z nich v danou chvíli snažím maximálně poučit. Kdysi se mi v jedné knize podařilo vynechat dva nebo tři odstavce textu a od té doby je to můj největší strašák — možná na ony zmizelé odstavce dodnes nikdo nepřišel, ale mě to naučilo pečlivě kontrolovat, zda finální text není o pár vět, odstavců či kapitol kratší…
Na čem zrovna pracujete?
Aktuálně překládám pro vydavatelství Host román Radka Raka Příběh o hadím srdci, který se originálně pohybuje na pomezí historického románu, fantasy literatury a literárního mýtu či legendy. To je pro mě velká radost, protože mám ráda výzvy, nesamozřejmé texty a autory, kteří dokážou kouzlit s jazykem. V době, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu a mediální prostor byl (samozřejmě správně) plný informací o válce, jsem dokončovala překlad knihy o marxistických historiografiích ve střední Evropě a vlivu sovětského výkladu dějin — po takovém souběhu událostí, který mě zvládl dokonale vysát psychicky i fyzicky, je návrat k románovému žánru velmi osvěžující.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Snad to nebude působit příliš polonocentricky, ale čerstvě po přečtení nejnovějšího románu Olgy Tokarczukové ráda předám pomyslnou štafetu panu Petru Vidlákovi, dvornímu překladateli této polské prozaičky a držitelky Nobelovy ceny za literaturu. Překládat její texty není vždy jednoduché, zvlášť odehrávají-li se v časech nám už přece jen vzdálenějších (jako je tomu v případě posledního románu Empuzjon) – Petru Vidlákovi se to ale daří skvěle, takže by mě zajímalo, co je jeho povzbuzovákem při překládání (nejen) Olgy Tokarczukové.
