Milan Pohl (nar. 1982) pra­cu­je jako pře­kla­da­tel a redak­tor pře­de­vším v oblas­ti sci-fi a fan­ta­sy. Pro nakla­da­tel­ství Host pře­lo­žil napří­klad kni­hy Rober­ta Jackso­na Ben­net­ta (série Bož­ská měs­ta a Záhu­tí) či Jame­se Isling­to­na (série Lica­nius). Na kon­tě má také něko­lik desí­tek pře­kla­dů Star Wars, podí­lel se na pře­kla­du a dra­ma­tur­gii tele­viz­ní­ho seri­á­lu Fire­fly. Kro­mě knih z žán­ru fan­tas­ti­ky pře­ve­dl do češ­ti­ny napří­klad pamě­ti brit­ské­ho agen­ta Pau­la Duke­se Tanec s gesta­pem. Pub­li­ko­val oko­lo pat­nác­ti autor­ských poví­dek, zejmé­na v časo­pi­se XB‑1, nebe­let­ris­tic­ký Turis­tic­ký zápis­ník (2017) a sci-fi nove­lu Stře­py v pra­chu (2018).

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Vlast­ně jich mám hned něko­lik, udr­žet si sou­stře­dě­ní a moti­va­ci je, mys­lím, pro pře­kla­da­te­le kri­tic­ky důle­ži­té. Nejsem ale z těch, pod­le kte­rých je pře­klá­dá­ní pro­ce­sem trans­for­ma­ce kávy na text — pat­řím k těm zhru­ba pěti pře­kla­da­te­lům v repub­li­ce, kte­ří kafe sko­ro vůbec nepi­jí, o to víc hol­du­ju čer­né­mu čaji, pří­pad­ně kakau, plus tva­ro­ho­vým, povi­dlo­vým či viš­ňo­vým plun­drám, buch­tám, kolá­čům a šáteč­kům (mojí Achillo­vou patou jsou dvojcti­hod­né kolá­če!). V kaž­do­den­ním reži­mu je pro mě téměř nezbyt­ným povzbu­zo­vá­kem pod­kre­so­vá hud­ba — nej­lé­pe něco dyna­mic­ké­ho, instru­men­tál­ní­ho jako fil­mo­vé soun­d­trac­ky, tře­ba od Ennia Mor­ri­co­ne­ho nebo Han­se Zim­me­ra, pří­pad­ně hud­ba od skla­da­te­lů jako Jo Blan­kenburg či Adri­an von Zie­gler (vře­lé díky vám všem, skla­da­te­lům i peka­řům, bez vás by to zda­le­ka tak dob­ře neodsýpalo!).
V dlou­ho­do­běj­ším hori­zon­tu jsou pro mě živo­ta­bu­di­čem dál­ko­vé pocho­dy a ultra­trai­ly o dél­ce sto kilo­me­t­rů i víc, člo­věk si při nich parád­ně pro­čis­tí hla­vu od slov, kte­rá mu v ní jinak neu­stá­le šro­tu­jí. Po něja­kých šede­sá­ti sedm­de­sá­ti kilo­me­t­rech už nemys­líš na nic jiné­ho než na to, kde je příští občer­stvo­vač­ka. Fyzic­ky to člo­vě­ka una­ví, ale psy­chic­ky nesku­teč­ně nabi­je, jako dese­ti­den­ní dovo­le­ná kon­cen­t­ro­va­ná do jedi­né­ho víkendu. 

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Pře­klá­dá­ní je pro mě čin­nost, kte­rá s sebou nese vel­kou míru sebe­re­a­li­za­ce — pocit, že dělám něco, co má smy­sl. Navíc jsem díky němu našel řadu zají­ma­vých auto­rů i myš­le­nek, ke kte­rým bych se jinak tře­ba nedostal.
A co mi vza­lo? Mrzí mě na něm snad jen jedi­né — hod­ně ome­ze­ná míra soci­ál­ních kon­tak­tů. Jsou dny i týd­ny, kdy mám pocit, že jen pře­sé­vám pís­men­ka, o to vděč­něj­ší jsem za všech­ny své přá­te­le a zná­mé, bliž­ší i vzdálenější! 

Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Jed­na z nej­hor­ších zku­še­nos­tí (a chyb), kte­ré pře­kla­da­tel může udě­lat, je vzít kni­hu k pře­kla­du… a po něko­li­ka desít­kách stran zjis­tit, že se s tex­tem moří, nejde mu to od ruky, nemů­že s ori­gi­ná­lem najít spo­leč­nou řeč, pochy­bu­je o jeho kva­li­tách, pros­tě ho to vůbec neba­ví. Tohle se mi v živo­tě sta­lo naštěs­tí snad jen jed­nou (a neby­la to kni­ha z Hos­ta), ale živě si pama­tu­ju, jaký to byl pocit — před­sta­va, že dal­ší den musím zase celé hodi­ny namá­hat dušev­ní sva­ly při pře­kla­du něče­ho, co za to mož­ná nesto­jí, bere chuť do prá­ce i do života.
Kdy­bych měl pře­klá­dat věci, kte­rým bych nevě­řil nebo bych si mys­lel, že nejsou dob­ré, šel bych dělat něco jiné­ho. Občas si říkám, že by bylo fajn být kar­to­gra­fem nebo geo­de­tem, jed­na z mých při­hlá­šek na vyso­kou ško­lu dokon­ce kdy­si puto­va­la prá­vě na tako­vý­hle obor, ale nej­víc mě to vždyc­ky táh­lo k médi­ím a ke knihám… 

Na čem zrovna pracujete?

Pro nakla­da­tel­ství Host mám momen­tál­ně roz­pře­klá­da­ný tře­tí díl Ben­net­to­va Záhu­tí, v ori­gi­ná­le s názvem Loc­klands (čes­ký název bude ješ­tě oří­šek). Ben­nett mě ohrom­ně baví jako čte­ná­ře i jako pře­kla­da­te­le, jeho styl a výra­zo­vý rejstřík nabí­ze­jí při­mě­ře­ný pro­stor jazy­ko­vě se „vyřá­dit“, jeho nová kni­ha navíc posou­vá celý fikč­ní svět Záhu­tí i jeho oby­va­te­le zají­ma­vým novým smě­rem… Zkrát­ka a dob­ře, pořád nás má čím pře­kva­pit a potěšit. 

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Ihned mě napadlo Páté roč­ní obdo­bí N. K. Jemi­si­no­vé v pře­kla­du Roma­na Til­ce­ra, kte­rý má nespor­nou záslu­hu na jeho čti­vos­ti a pří­stup­nos­ti pro čes­ké čte­ná­ře, hod­ně se mi líbil taky pře­klad Dlou­hé ces­ty na malou rozzlo­be­nou pla­ne­tu Bec­ky Cham­ber­so­vé, jehož se zhos­ti­la Luc­ka Bre­gan­to­vá. A moc se těším, až si pře­čtu Liš­čí gam­bit od Yoo­na Ha Lee­ho, pře­lo­že­ný Danou Krej­čo­vou — ten už na mě netr­pě­li­vě poku­ku­je z knihovničky…