Petr Štádler (1980) je pře­kla­da­tel z ang­lič­ti­ny a fran­couz­šti­ny a pří­le­ži­tost­ný redak­tor a korek­tor. Vystu­do­val obo­ry ang­lis­ti­ka a ame­ri­ka­nis­ti­ka — čes­ký jazyk a lite­ra­tu­ra na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy a sou­do­bé ději­ny na Fakul­tě soci­ál­ních věd Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy. Po tří­le­tém půso­be­ní v Bene­lu­xu pra­cu­je od roku 2009 na vol­né noze a zamě­řu­je se na belet­rii, včet­ně lite­ra­tu­ry pro děti, fil­mo­vé titul­ky a dabin­go­vý překlad.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Žád­ný hma­ta­tel­ný povzbu­zo­vák mys­lím nemám, tak­že se snad jen sna­žím tro­chu vari­o­vat mís­to „výko­nu prá­ce“, ale daří se mi to se stří­da­vý­mi úspě­chy; nej­čas­tě­ji se stej­ně pře­su­nu jen pár met­rů bytem do své­ho pra­cov­ní­ho kou­ta, je to pře­ce jen vět­ši­nou nej­prak­tič­těj­ší. Jedi­ným povzbu­zo­vá­kem tak bývá správ­ný výběr titu­lu — při­znám se, že v posled­ních letech mě hod­ně vyčer­pal pře­klad Fit­z­ge­ral­do­va romá­nu Něž­ná je noc a Dic­ken­so­vých Vánoč­ních pří­bě­hů, tak­že momen­tál­ně mi nej­víc svěd­čí kníž­ky pro děti, zvlášť pokud jsou hra­vé a kre­a­tiv­ní. Mám pocit, že jis­tým tvůr­čím duchem oplý­vám, tak­že ačko­liv mě tako­vé pře­kla­dy sto­jí mini­mál­ní úsi­lí — nebo mož­ná prá­vě pro­to —, s výsled­kem bývám obvykle spo­ko­jen a ohla­sy čte­ná­řů, kte­ré se mi done­sou, býva­jí taky poměr­ně pochvalné.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Pře­klá­dá­ní mě urči­tě nau­či­lo hlu­bo­ké­mu pono­ru do tex­tu a poma­lé­mu, hlou­ba­vé­mu čte­ní, pro­to­že tam, kde může mít čte­ná­řo­va mysl ten­den­ci ubí­hat po řád­kách dál, musí mysl pocti­vé­ho pře­kla­da­te­le kutat, šmát­rat po význa­mu a obrá­bět slo­va do doko­na­lé­ho tva­ru. Na kon­krét­ní rovi­ně mě sezná­mi­lo s vel­mi zají­ma­vou nige­rij­skou spi­so­va­tel­kou, jejíž téma­ta mi dala nahléd­nout do zce­la nových, geo­gra­fic­ky i iden­tit­ně pro mě zce­la nepro­bá­da­ných svě­tů. Její styl psa­ní mi navíc mys­lím cel­kem sedí, tak­že pře­klá­dat její tex­ty byla záro­veň pří­jem­ná prá­ce. Díky Hos­tu jsem dostal pří­le­ži­tost stát se v pod­sta­tě jejím dvor­ním překladatelem.
Vza­lo mi nao­pak čas. V mlad­ším věku mi to tolik neva­di­lo a byl jsem kla­sic­ký „sta­cha­no­vec“, jak je v našem obo­ru běž­né, ale posled­ní dobou si — i s pří­cho­dem rodi­ny — začí­nám času vážit čím dál víc a vědo­mě se v belet­ris­tic­kých pře­kla­dech kro­tím; sna­žím se teď při­jí­mat jen tako­vé tex­ty, na nichž pra­co­vat bude čirá radost a kte­ré mi neza­blo­ku­jí všech­ny ostat­ní aspek­ty života.

Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Drob­ných neú­spě­chů bude mož­ná víc, ten nej­vět­ší se ale datu­je do mých už doce­la dáv­ných pře­kla­da­tel­ských začát­ků, kdy jsem se zau­čo­val na pře­kla­dech kon­zum­ních thrille­rů. Pra­co­val jsem teh­dy záro­veň jako pře­kla­da­tel v Evrop­ském par­la­men­tu a zjev­ně jsem dost načichl byro­kra­tic­kým jazy­kem unij­ních tex­tů. Sou­běž­ně jsem ovšem pře­klá­dal i kni­hu, záro­veň jsem byl při plném úvaz­ku v časo­vém pre­su, a tak mi poně­kud unik­lo, že i výsled­ný text krvá­ku zní tak tro­chu jako evrop­ská směr­ni­ce. Naštěs­tí jsem měl kva­lit­ní redak­tor­ku, kte­rá nade mnou nezlo­mi­la hůl — mož­ná i pro­to, že byla obe­zná­me­na se solid­ní úrov­ní mých před­cho­zích „výko­nů“ —, a spo­leč­ný­mi sila­mi jsme pře­klad vrá­ti­li do kýže­ných man­ti­ne­lů. Poslé­ze jsme z vlast­ní vůle spo­lu­pra­co­va­li na mno­ha dal­ších tex­tech a vzta­hy máme dodnes vel­mi přátelské.

Na čem zrovna pracujete?

Sešlo se mi teď oprav­du hod­ně mimo­li­te­rár­ních akti­vit, tak­že si od dlou­hých pře­kla­dů belet­rie dávám výraz­nou let­ní pau­zu. Aktu­ál­ně tak vytvá­řím dabing a titul­ky k nové­mu fran­couz­ské­mu fil­mu Envo­le-moi, čes­ky Dej mi křídla.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Vzhlí­žím k eru­di­ci a pre­ciz­nos­ti Pet­ry Joha­ny Pon­ca­ro­vé v jejím pře­kla­du kni­hy Svět ve slo­vech a přál bych si nahléd­nout do pře­kla­dů Roma­na Til­ce­ra, jeli­kož o něm neu­stá­le kolu­jí slo­va chvá­ly v tako­vé míře, že už to nebu­de náho­da, ale jeho spe­ci­a­li­za­ce není úpl­ně moje par­ke­ta a nepře­čte­ných kní­žek v knihov­ně a na noč­ním stol­ku se mi vrší hal­dy, tak­že jsem zatím ješ­tě nedo­spěl do správ­né­ho roz­po­lo­že­ní. V pod­sta­tě totéž pla­tí o zna­me­ni­tém Pavlu Baki­čo­vi, jehož kva­li­ty znám z pří­le­ži­tost­né spo­lu­prá­ce, oce­ňo­va­né pře­kla­dy mého někdej­ší­ho redak­to­ra Vrá­ti Kadle­ce zase čeka­jí na to, až bude dce­ra star­ší. S obli­bou si ale před spa­ním čte­me pře­kla­dy Rity Kindle­ro­vé o tuko­ních a jedličkách.