Roman Til­cer se lite­rár­ní­mu pře­kla­du věnu­je od roku 2008, kdy zís­kal 3. cenu v Pře­kla­da­tel­ské sou­tě­ži Jiří­ho Levé­ho. Pro Host pře­vá­dí do češ­ti­ny N. K. Jemi­si­no­vou, pro nakla­da­tel­ství Laser Joea Aber­crom­bie­ho či Kevi­na Hear­nea, pod nakla­da­tel­stvím Per­se­us se zhos­til něko­li­ka romá­nů Davi­da Gem­mel­la. Zalo­žil face­boo­ko­vou sku­pi­nu Tvá­ře pře­kla­du a pro web XB‑1 při­pra­vil stej­no­jmen­nou sérii roz­ho­vo­rů s kole­gy. Nyní vede vlast­ní nakla­da­tel­ství Medusa.

Autor foto­gra­fie: Jiří Votava

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Jedu na čaj, hlav­ně zele­ný — sen­cha, ban­cha, gen­mai­cha, vlast­ně coko­li, jen ne gun­pow­der —, z čer­ných potom zejmé­na pu-erh. Vařím si ho do obří­ho hrn­ku (něja­kých sedm deci) a vět­ši­nou ho nechám lou­ho­vat mno­hem déle, než by se mělo. Jak pra­vi­la kočka Šklí­ba: „Ti, co říka­jí, že není nad šálek čaje na zklid­ně­ní ner­vů, ješ­tě nepi­li oprav­do­vý čaj. Ten je jako injek­ce adre­na­li­nu pří­mo do srdce!“

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Vytla­či­lo mi ze živo­ta více­mé­ně všech­ny koníč­ky. Je to tím, jak je tahle čin­nost finanč­ně ohod­no­ce­ná. (Zde se slu­ší zmí­nit, že u Hos­tu je to ze všech nakla­da­te­lů, se kte­rý­mi jsem kdy spo­lu­pra­co­val, nej­lep­ší.) Pokud se člo­věk chce touhle pra­cí živit a neře­dit si ji pře­klá­dá­ním růz­ných bez­du­chých manu­á­lů a jiných komerč­ních tex­tů, musí toho pros­tě pře­lo­žit hod­ně. Aby se pak pocti­vě věno­val tře­ba hře na basky­ta­ru, na to nemá čas. A aby kres­lil, na to ho zase bolí ruce. Jed­nu dobu jsem sko­ro ani neče­tl nic jiné­ho než pra­cov­ní kníž­ky. Z toho jsem se vyhra­bal hlav­ně díky audi­ok­ni­hám, ty se dají poho­dl­ně poslou­chat tře­ba u ven­če­ní psa nebo u běhá­ní (běhám, abych nesros­tl s křeslem).

A co mi pře­klá­dá­ní dalo? Schop­nost pozor­né­ho čte­ní. Tahle prá­ce vyža­du­je, abys­te si kni­hu pře­hrá­va­li jako zpo­ma­le­ný film, musí­te se sou­stře­dit na kaž­dý detail, kaž­dou scé­nu si dáte něko­li­krát, stej­ně tak dílo jako celek. Pocho­pil jsem díky tomu, jak fun­gu­jí kva­lit­ní tex­ty a kolik se toho v nich může skrývat.

Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

V roce 2008, ve svém dru­hém pub­li­ko­va­ném pře­kla­du — byl to pří­spě­vek do anto­lo­gie Ann a Jef­fa Van­der­Mee­ro­vých New Wei­rd: Tro­chu div­ná fan­tas­ti­ka, jed­na­lo se o inter­ne­to­vou dis­ku­si o teh­dy vzni­ka­jí­cím hnu­tí New Wei­rd — jsem doslov­ně pře­lo­žil jeden idi­om („slá­va našim malým bavl­ně­ným ponož­kám“). Dnes nechá­pu, jak se mi to moh­lo stát. Ani redak­ce to neza­chy­ti­la. Zřej­mě jim to v anto­lo­gii tro­chu div­né fan­tas­ti­ky nepři­pa­da­lo dosta­teč­ně div­né, aby se nad tím pozastavili.

Na čem zrovna pracujete?

Před pár dny jsem zane­sl redakč­ní úpra­vy Slun­ce ve stí­nu N. K. Jemi­si­no­vé (dru­hé­ho svaz­ku duo­lo­gie Sno­vá krev) a čekám, až mi při­jde zre­di­go­va­ný Stín bohů Joh­na Gwyn­nea, sever­sky ladě­ný fan­ta­sy román, jehož pře­klad jsem před nedáv­nem ode­vzdal. Dokon­ču­ju prá­ce na netra­dič­ní wei­r­do­vé nove­le Livie Llewelly­no­vé Ta, co jde prv­ní pro své nakla­da­tel­ství Medusa a záro­veň si plním svůj dlou­ho­le­tý sen — pře­klá­dám zce­la zásad­ní počin Micha­e­la Moor­coc­ka, jed­nu z nej­dů­le­ži­těj­ších fan­ta­sy vůbec, Elri­ka z Mel­ni­boné (vyjde příští rok u Mys­te­ry Pressu).

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Veteš­ní­ka Jess Kid­do­vé. Pře­lo­žil jsem pro Host autor­čin prv­ní román Živel, a když pak Kid­do­vá napsa­la dal­ší kni­hu, dostal jsem za úkol posou­dit, jest­li by stá­la za vydá­ní. A ona stá­la! Jest­li byl Živel dob­rý (a pod­le mě byl), Veteš­ník je ješ­tě lep­ší. Už při čet­bě ale bylo zřej­mé, že se nebu­de pře­klá­dat vůbec snad­no, a nako­nec se mi tro­chu ule­vi­lo, když se uká­za­lo, že bych ho do češ­ti­ny nesti­hl pře­vést v poža­do­va­ném ter­mí­nu. Pře­klad poslé­ze při­pa­dl Pet­ře Joha­ně Pon­ca­ro­vé a to je moc dob­ře. Jak jsem poz­dě­ji zjis­til, Pet­ra neži­je jen skot­skou gael­šti­nou, ale je také vel­kou milov­ni­cí duchař­ských poví­dek a gotic­kých romá­nů, tak­že jí tenhle neob­vykle poja­tý pří­běh o starém domě s podiv­ným oby­va­te­lem a jeho zlo­věst­ných tajem­stvích urči­tě sedl.