Roman Tilcer se literárnímu překladu věnuje od roku 2008, kdy získal 3. cenu v Překladatelské soutěži Jiřího Levého. Pro Host převádí do češtiny N. K. Jemisinovou, pro nakladatelství Laser Joea Abercrombieho či Kevina Hearnea, pod nakladatelstvím Perseus se zhostil několika románů Davida Gemmella. Založil facebookovou skupinu Tváře překladu a pro web XB-1 připravil stejnojmennou sérii rozhovorů s kolegy. Nyní vede vlastní nakladatelství Medusa.

Autor fotografie: Jiří Votava

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Jedu na čaj, hlavně zelený — sencha, bancha, genmaicha, vlastně cokoli, jen ne gunpowder —, z černých potom zejména pu-erh. Vařím si ho do obřího hrnku (nějakých sedm deci) a většinou ho nechám louhovat mnohem déle, než by se mělo. Jak pravila kočka Šklíba: „Ti, co říkají, že není nad šálek čaje na zklidnění nervů, ještě nepili opravdový čaj. Ten je jako injekce adrenalinu přímo do srdce!“

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Vytlačilo mi ze života víceméně všechny koníčky. Je to tím, jak je tahle činnost finančně ohodnocená. (Zde se sluší zmínit, že u Hostu je to ze všech nakladatelů, se kterými jsem kdy spolupracoval, nejlepší.) Pokud se člověk chce touhle prací živit a neředit si ji překládáním různých bezduchých manuálů a jiných komerčních textů, musí toho prostě přeložit hodně. Aby se pak poctivě věnoval třeba hře na baskytaru, na to nemá čas. A aby kreslil, na to ho zase bolí ruce. Jednu dobu jsem skoro ani nečetl nic jiného než pracovní knížky. Z toho jsem se vyhrabal hlavně díky audioknihám, ty se dají pohodlně poslouchat třeba u venčení psa nebo u běhání (běhám, abych nesrostl s křeslem).

A co mi překládání dalo? Schopnost pozorného čtení. Tahle práce vyžaduje, abyste si knihu přehrávali jako zpomalený film, musíte se soustředit na každý detail, každou scénu si dáte několikrát, stejně tak dílo jako celek. Pochopil jsem díky tomu, jak fungují kvalitní texty a kolik se toho v nich může skrývat.

Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

V roce 2008, ve svém druhém publikovaném překladu — byl to příspěvek do antologie Ann a Jeffa VanderMeerových New Weird: Trochu divná fantastika, jednalo se o internetovou diskusi o tehdy vznikajícím hnutí New Weird — jsem doslovně přeložil jeden idiom („sláva našim malým bavlněným ponožkám“). Dnes nechápu, jak se mi to mohlo stát. Ani redakce to nezachytila. Zřejmě jim to v antologii trochu divné fantastiky nepřipadalo dostatečně divné, aby se nad tím pozastavili.

Na čem zrovna pracujete?

Před pár dny jsem zanesl redakční úpravy Slunce ve stínu N. K. Jemisinové (druhého svazku duologie Snová krev) a čekám, až mi přijde zredigovaný Stín bohů Johna Gwynnea, seversky laděný fantasy román, jehož překlad jsem před nedávnem odevzdal. Dokončuju práce na netradiční weirdové novele Livie Llewellynové Ta, co jde první pro své nakladatelství Medusa a zároveň si plním svůj dlouholetý sen — překládám zcela zásadní počin Michaela Moorcocka, jednu z nejdůležitějších fantasy vůbec, Elrika z Melniboné (vyjde příští rok u Mystery Pressu).

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Vetešníka Jess Kiddové. Přeložil jsem pro Host autorčin první román Živel, a když pak Kiddová napsala další knihu, dostal jsem za úkol posoudit, jestli by stála za vydání. A ona stála! Jestli byl Živel dobrý (a podle mě byl), Vetešník je ještě lepší. Už při četbě ale bylo zřejmé, že se nebude překládat vůbec snadno, a nakonec se mi trochu ulevilo, když se ukázalo, že bych ho do češtiny nestihl převést v požadovaném termínu. Překlad posléze připadl Petře Johaně Poncarové a to je moc dobře. Jak jsem později zjistil, Petra nežije jen skotskou gaelštinou, ale je také velkou milovnicí duchařských povídek a gotických románů, takže jí tenhle neobvykle pojatý příběh o starém domě s podivným obyvatelem a jeho zlověstných tajemstvích určitě sedl.