Tereza Jůzová (nar. 1987 v Praze) je překladatelka z němčiny a redaktorka. Vystudovala translatologii a sociologii na FF UK a během studií absolvovala roční stipendijní pobyt na Mnichovské univerzitě. Překládá zejména společenskovědní texty, beletrii a filmové titulky a působí jako externí jazyková redaktorka nakladatelství Host.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Asi když se dozvím, že se někomu líbil můj předchozí překlad, takže tímto děkuji za povzbuzovák Viktorii Hanišové. Taková zpětná vazba ovšem nepřichází denně, a tak se běžně musím naladit na práci jinak. Osvědčilo se mi vyrazit na nějaké klidné místo bez rozptylujících podnětů, tedy kde není nebo nefunguje wi-fi, ideálně když mi ještě vyprší data na mobilu nebo si ho rovnou zapomenu doma. Povzbudit mě občas dokáže i text sám — stejně jako se do knížky dá začíst, můžete se do svižných dialogů a dalších napínavých pasáží i „zapřekládat“, takže se pak do překladu kolikrát ponořím tak, že zapomenu na čas. Naopak těžší, hutnější úseky si někdy překladatel musí protrpět a práce se vleče, ale pokud se výsledek podaří a celá ta námaha na překladu není znát, uspokojení je o to větší.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Dalo mi možnost profesně se věnovat svým zájmům — vždycky mě bavily jazyky a knížky. Myslím, že to je povolání, které se jen tak neomrzí — jednak je každý text jiný, jednak nikdy nedosáhnete pomyslného vrcholu, kdy byste si řekli, že už vlastně všechno umíte. V jazyce je pořád co hledat a objevovat, navíc jazyk sám se neustále vyvíjí. Kromě toho mi snad překládání dalo i více empatie v roli redaktorky — s překladateli se snažím jednat tak, jak bych si to na jejich místě sama přála.
A co mi překládání vzalo? Občas postrádám svůj nepoučený čtenářský přístup z dřívějška. Než jsem se překladatelstvím začala zabývat studijně a později profesně, byla jsem vděčný čtenář, co lecjaký jazykový prohřešek zhltne bez přemýšlení, teď mě při čtení častěji něco ruší, občas za překladovým textem vidím prosvítat originál, pozoruji, s čím překladatel zápasil, a někdy v duchu vymýšlím jiná řešení. Zároveň ale o to víc ocením, když nějaký překlad plyne tak, že u něj na to všechno dokážu zapomenout.
Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Když jsem začala překládat svou první knihu — jednalo se o populárně-naučnou publikaci o jedné etapě německých dějin —, vzala jsem si na pomoc svůj oblíbený překladatelský software (neplést s automatickým překladačem), na který jsem byla zvyklá z odborných textů, a překládala větu po větě. Říkala jsem si, nic nevynechám, snáz se mi to bude kontrolovat… Pak jsem si přečetla první úsek vcelku a zjistila, že mi to sem tam nějak divně navazuje a unikají mi souvislosti — a musela jsem toho po sobě dost předělávat. Naštěstí jsem si hned na začátku uvědomila, že při překladu knih (a ani to nemusí být beletrie) je potřeba mít neustále na očích celek větší, než je věta, protože jinak se to na výsledku podepíše.
Na čem zrovna pracujete?
Po Starých odrůdách překládám pro Host další knihu Ewalda Arenze, jmenuje se Velké léto a hrdinou je mladý kluk, který se o letních prázdninách připravuje na opravné zkoušky na gymnáziu. Celá rodina jede na dovolenou, ale on trčí u babičky a všemi obávaného nevlastního dědy. Postupně odhaluje různé střípky ze života prarodičů a zároveň sám zažívá celou řadu formativních událostí, jež ho ovlivní na celý život. Čtenáři, kteří u Starých odrůd ocenili autorovo detailní líčení podzimní krajiny, si i tentokrát přijdou na své, jednu z hlavních rolí zde totiž pro změnu hrají letní scenerie.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Rozhodně doporučuji Satanské tango, román maďarského spisovatele László Krasznahorkaiho v překladu Simony Kolmanové. Jedná se o ponurý a bezútěšný, velice silný a propracovaný text se sugestivní, až hmatatelnou atmosférou, obraz zpustlé vesnice navštívené falešným prorokem.
