Tomáš Dim­ter (1974) je edi­tor, redak­tor a pře­kla­da­tel. Stu­do­val filo­zo­fii a ger­ma­nis­ti­ku v Pra­ze, Ber­lí­ně a Sal­cbur­ku. Půso­bil jako pro­rek­tor VŠUP v Pra­ze. Pře­lo­žil na čty­ři­cet titu­lů, v sou­čas­nos­ti půso­bí jako šéf­re­dak­tor nakla­da­tel­ství Mla­dá fronta.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Jsou dny, kdy pře­klá­dá­ní jde sko­ro samo, ale taky dny, kdy pro jiné povin­nos­ti nemá smy­sl sedat k počí­ta­či, pro­to­že šan­ce na něko­li­ka­ho­di­no­vou sou­stře­dě­nou prá­ci, kte­rou pova­žu­ju za pod­mín­ku sine qua non, je mini­mál­ní. Pro­to­že se běž­ně budím hod­ně brzy, ide­ál­ním povzbu­zo­vá­kem je dát v šest ráno deset kilo­me­t­rů a pod­le mož­nos­tí si v půl­ce tra­sy zapla­vat v jezír­ku — od půl osmé tak můžu sou­stře­dě­ně pře­klá­dat. A když začne prá­ce váz­nout, tak půl hodi­ny pro­kras­ti­na­ce kon­cen­t­ra­ci zaru­če­ně povzbu­dí. Nic dal­ší­ho mě do dne a pře­klá­dá­ní už nepo­má­há. Mož­ná vyjma šibe­nič­ních termínů.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Dalo stov­ky nových živo­tů, dnes už snad roky napl­ně­né smys­lu­pl­nou pra­cí, pár přá­tel­ství a dob­rých život­ních rad. Nevza­lo mi vůbec nic. 

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? / Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Vtip­né (nebo truch­li­vé?) his­tor­ky by moh­li vyprá­vět spíš redak­to­ři… Ale zná to kaž­dý, kdo pře­klá­dá. Když tře­ba word změ­ní deno­ta­ci na deto­na­ci, pře­kla­da­tel si toho nevšim­ne a redak­tor to opra­ví na výbuch, když občas pře­lo­ží­te vlast­ní jmé­no, kte­ré ne a ne pad­nout do roz­dě­la­né věty, když při pře­kla­du pře­sko­čí­te strán­ku a při­jde­te na to až na plotrech… Nepo­ved­lo se toho spous­tu, a pro­to si nesmír­ně cením redak­to­rů, kte­ří — tře­ba v pří­pa­dě Hos­ta — vždyc­ky byli ochrán­ci před fatál­ní­mi prů­švi­hy a trap­ný­mi omyly. 

Na čem zrovna pracujete?

Zrov­na se mor­du­ju s tře­tí kni­hou Flo­ri­a­na Illie­se, Lás­ka v časech nená­vis­ti. Kro­ni­ka citů 1929 — 1939. Komu se líbi­la auto­ro­va kni­ha 1913. Léto jed­no­ho sto­letí a její pokra­čo­vá­ní, nebu­de zkla­mán. Pokud je jen polo­vi­na z kni­hy prav­da, pak vlast­ně ani nechá­pu, kde uměl­ci — posed­lí lás­kou a roz­cho­dy — bra­li čas na tvorbu. 

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Kéž bych měl víc času, abych mohl kon­ti­nu­ál­ně sle­do­vat prá­ci svých mlad­ších kole­gů, ale takhle se ome­zím jen na „sta­ré zná­mé“: Kaž­dý titul, na kte­rém pra­cu­je Petr Vidlák, Vik­to­rie Hani­šo­vá nebo Zuza­na Li, je pro mě zážitek.