Tomáš Havel (*1967) vystu­do­val zub­ní lékař­ství, kte­ré­mu se už nevě­nu­je. Pře­klá­dá z fran­couz­šti­ny, pře­váž­ně belet­ris­tic­ké titu­ly. K jeho nej­mi­lej­ším pře­lo­že­ným auto­rům pat­ří Roma­in Gary, Jean-Bap­tis­te del Amo, Ala­in Mabanc­kou, Jean Teu­lé, In Koli Jean Bofa­ne, Veli­bor Čolić, Mary­se Con­dé­o­vá či May­lis de Keran­ga­lo­vá. Pro Host pře­lo­žil kníž­ky Annie Ernau­xo­vé, Vanessy Sprin­go­ra, Ber­nar­da-Henri­ho Lévy­ho a Sbě­ra­te­le vůní od Domi­niqua Roquesa.

Archiv Tomáše Havla

Jaký je váš nej­ob­lí­be­něj­ší povzbu­zo­vák při překládání?

Ráno si v XXL moka kon­vi­ci udě­lám nece­lé tři deci kafe (z té nej­lev­něj­ší semle­té smě­si z dis­kon­tu, coko­li jiné­ho je na to ško­da) a do půl­li­t­ro­vé­ho hrn­ku to doli­ji plno­tuč­ným mlé­kem. Sku­teč­ně spíš povzbu­zo­vák než ran­ní kávička.

Potom už jen abso­lut­ní ticho. Nej­líp sám v celém domě až do večera.

Co vám pře­klá­dá­ní dalo a co vám vzalo?

Vza­lo mi spous­tu věcí, po nichž se mi nestýská. Jed­nu, dvě, kte­rých tu a tam zali­tu­ji. Nikterak fatálně.

Dalo mi (krom jiné­ho) mno­ho zají­ma­vých nových zná­mých a pár bez­vad­ných kama­rá­dů a kama­rá­dek, se kte­rý­mi bych se jinak v živo­tě minul.

Máte něja­kou vtip­nou his­tor­ku o spo­lu­prá­ci s redaktorem?

Jed­nou jsem na inter­ne­tu nara­zil na roz­ho­vor o kníž­ce, jejíž pře­klad jsem krát­ce před­tím ode­vzdal. Autor se zmí­nil i o tom, jak se nako­nec roz­ho­dl zjem­nit někte­ré scé­ny, pro­to­že se mu zdá­ly pří­liš vul­gár­ní. Dost mě zasko­čil, měl jsem ty scé­ny v živé pamě­ti, kupo­di­vu v té vul­gár­ní, nezjem­ně­né ver­zi (zase nic tak straš­né­ho to neby­lo). V redak­ci čes­ké­ho nakla­da­tel­ství zrov­na pro­bí­ha­ly per­so­nál­ní změ­ny, komu­ni­ka­ce se na něja­kou dobu zadrh­la, neměl jsem pro­to k dis­po­zi­ci papí­ro­vou kni­hu ke kon­t­ro­le (to už je dnes ale cel­kem běž­ná pra­xe). Zkrát­ka jsem pře­klá­dal ze saz­by, co nepro­šla korek­tu­rou, kte­rá pře­rost­la spíš v dal­ší redak­ci a tro­chu (víc) se liši­la od koneč­né podo­by tex­tu. Pře­klad v tom oka­mži­ku naštěs­tí ješ­tě nebyl vysá­ze­ný, vše se sta­či­lo dát včas do pořádku.

To samo o sobě není nijak vtip­né ani zají­ma­vé, nejsem jedi­ný, komu se to sta­lo. Tenhle kon­krét­ní pří­pad je ale humor­ný tím, že pdf sou­bor, ze kte­ré­ho jsem pře­klá­dal, byl hned pod názvem titu­lu zře­tel­ně ozna­če­ný: „épre­u­ves non corri­gé­es“, vol­ně pře­lo­že­no: „nepro­šlo redakcí“.

Ote­vřel jsem ten­krát tex­to­vý edi­tor, opsal jmé­no auto­ra, pře­lo­žil titul kni­hy a s uzna­lým poký­vá­ním hla­vy pod něj napsal: „Původ­ní text bez úprav“ a dal se do pře­klá­dá­ní před­mlu­vy, v níž autor popi­su­je — podob­ně jako Vla­di­mir Nabo­kov, jed­na­lo se totiž o fik­tiv­ní deník Loli­ty —, jak po stras­tipl­ném ces­to­vá­ní kří­žem krá­žem Ame­ri­kou nako­nec našel potom­ky Dolo­res Haze­o­vé, zís­kal od nich její deník a ten nyní pub­li­ku­je, z důvo­du zacho­vá­ní auten­ti­ci­ty, bez jakých­ko­li úprav a zása­hů. Ješ­tě jed­nou jsem uzna­le poký­val hla­vou — tu mysti­fi­ka­ci mají dota­že­nou do kon­ce — a pus­til se do prv­ní kapitoly.

Na čem zrov­na pracujete?

Zrov­na dokon­ču­ji Konž­skou mate­ma­ti­ku, už dru­hou kníž­ku od mého vele­ob­lí­be­né­ho In Koli Jea­na Bofa­na. Je to poli­tic­ký thriller z roz­pá­le­né­ho srd­ce tem­no­ty, šest­nác­ti­mi­li­o­no­vé mega­po­le Kin­sha­sa, vyprá­vě­ný své­byt­ně poťouch­lým sty­lem, jenž čte­ná­ře — zvlášť evrop­ské­ho — nehla­dí po srs­ti. Bofa­ne je výji­meč­ný v tom, že při líče­ní tragé­die lidu drce­né­ho pře­váž­ně cizí­mi zájmy tisí­ce kilo­me­t­rů od nás jed­nak nešet­ří humo­rem (jak­se­pat­ří čer­ným, oko­ře­ně­ným špet­kou cynis­mu), jed­nak píše o věcech, kte­ré důvěr­ně zná­me i my tady, u sebe doma; kro­mě vyku­pi­tel­ské moci lás­ky tře­ba o stát­ní mani­pu­la­ci veřej­ným míně­ním. Zatím­co u nás se slo­vo „dez­in­for­ma­ce“ sta­lo medi­ál­ním hitem před pár lety, Konž­ská mate­ma­ti­ka vyšla už v roce 2008 a autor ji začal psát o pět let dřív.

Vět­ši­nu tex­tu jsem pře­klá­dal za srp­no­vé vlny tro­pic­kých veder a byla to nád­he­ra, jako bych byl tam, na bře­hu vele­to­ku Kon­go! Až pře­klad ode­vzdám, bude se mi po Kin­sha­se stýs­kat — to se mi čas­to nestává.

Jaký pře­klad z Hos­ta doporučujete?

Mno­hem víc jsem toho pře­če­tl, když jsem se věno­val něče­mu úpl­ně jiné­mu než pře­klá­dá­ní. A tak vzpo­me­nu na dvě zje­ve­ní, za kte­rá vdě­čím Hos­tu a kte­rá při­šla v dobách, kdy jsem ješ­tě netu­šil, na jakou ces­tu mě už zakrát­ko osud zavede.

Tím prv­ním byly povíd­ky Jana Bala­bá­na Mož­ná že odchá­zí­me. Co se týče pře­kla­dů, vyba­vu­je se mi vzpo­mín­ka na Svět kni­hy před mno­ha a mno­ha lety, na němž Jean-Marie Blas de Rob­lès před­sta­vo­val kníž­ku Tam, kde jsou tygři domo­vem. Ukáz­ky ze skvě­lé­ho a nároč­né­ho, mno­ho­vrs­tev­na­té­ho pře­kla­du krás­ně četl Otmar Bran­cuz­ský, pře­kla­da­tel Ladi­slav Vác­la­vík hovo­řil mimo jiné o tom, jak výra­zy pro pře­klad dáv­ných ruko­pi­sů čer­pal ze sto let staré­ho slov­ní­ku. Je doce­la mož­né, že prá­vě teh­dy mi fou­kl do zad vítr, kte­rý dul do pla­chet kara­ve­lám míří­cím k bře­hům Ama­zo­nie a i mě popo­hnal vstříc novým svě­tům a výzvám.