Tomáš Kačer pře­klá­dá zhru­ba pat­náct let a ve své pra­xi měl to štěs­tí, že se věnu­je pře­de­vším belet­rii (výhrad­ně pro Host) nebo popu­lár­ně nauč­ným titu­lům, kte­ré ho zají­ma­jí. Jiný­mi slo­vy nikdy nebyl pře­kla­da­te­lem na plný úva­zek a pře­klá­dá­ní bere spíš jako relax, čin­nost, kte­rá úzce sou­vi­sí s jeho běž­nou pra­cí, ale záro­veň je něčím jiným. A děku­je Fili­pu Drlí­ko­vi, kte­rý je v tom­to nasta­ve­ní jeho přes­ným opa­kem, za to, že mu pře­dal šta­fe­tu. Je to hezká prak­tic­ká ukáz­ka šíře šká­ly pří­stu­pů k překladu.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Spo­ko­je­né odde­cho­vá­ní malé­ho dítě­te. Že to zní div­ně? Vysvět­lím. Jeli­kož se něko­lik posled­ních let pře­klá­dá­ní věnu­ji výhrad­ně jako odde­cho­vé čin­nos­ti, při kte­ré mám navíc pocit, že něco tvo­řím, zbý­vá mi na něj čas jedi­ně večer. Se svým mlad­ším synem před­škol­ní­ho věku jsme si postup­ně vypra­co­va­li spo­leč­ný ritu­ál. Povím mu před spa­ním pohád­ku, zhas­nu svět­lo a on se po chvil­ce oto­čí na bok a usne: nasta­ne chví­le, kdy vím, že mám tak zhru­ba hodin­ku, kdy můžu (musím?) cva­kat slo­va, než začnu usí­nat taky. Tedy tři čty­ři pra­vi­del­né náde­chy a výde­chy a já se plný ener­gie pouš­tím do prá­ce. Doby, kdy se čas měřil kon­ve­mi kávy a met­ry sro­lo­va­ných ciga­re­to­vých papír­ků, jsou dáv­no pryč.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Za oněch trap­ných puber­tál­ních stře­do­škol­ských dob jsem byl tím mla­dí­kem s dlou­hý­mi mast­ný­mi vla­sy, kte­rý hlou­ba­vě zíral do spis­ků exis­ten­ci­a­lis­tů a ver­šů pro­kle­tých bás­ní­ků, odpo­led­ne trá­vil s kape­lou třís­ká­ním do elek­tric­ké kyta­ry (tři akor­dy, všec­ko na čty­ři doby a v dur) a k vizá­ži doko­na­lé­ho inte­lek­tu­á­la-uměl­ce mu chy­bě­ly jen brý­le. Tou­ha byla jas­ná: pokud nevy­jde drá­ha rocko­vé hvězdy, pak aspoň ta spi­so­va­tel­ská! Tak­že děku­ju pře­klá­dá­ní za to, že mi dalo mož­nost něja­kou tu kníž­ku „napsat“ od začát­ku až do kon­ce a pak ji, sice s cizím jmé­nem na obál­ce, držet v ruce. Dává mi tedy pří­le­ži­tost k sebe­re­a­li­za­ci „by pro­xy“. No a vza­lo mi ten mla­dist­vý ostří­ží zrak; vlast­ně to radě­ji for­mu­luj­me jinak: dalo mi ty brýle.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Pokud chá­pe­me v pro­stře­dí, kde je hlav­ní emo­cí čirá radost z toho, že mám za sebou výhrad­ně pozi­tiv­ní, pří­jem­nou zku­še­nost z pro­duk­tiv­ní a obo­ha­cu­jí­cí spo­lu­prá­ce, jako vtip­nou tako­vou his­tor­ku, kte­rá začí­ná hro­zí­cí kata­stro­fou a kon­čí úle­vou a pona­u­če­ním, pak jed­nu tako­vou mám. Je z doby, kdy ješ­tě nebý­va­lo samo­zřej­mé, že ke kaž­dé tiš­tě­né kni­ze exis­tu­je iden­tic­ká elek­tro­nic­ká vari­an­ta, což neby­lo zase tak dáv­no. Je z doby, kdy jsem míval papí­ro­vý výtisk ved­le moni­to­ru a k elek­tro­nic­ké­mu zdro­ji se uchy­lo­val jen v pří­pa­dě nut­nos­ti, tře­ba během ces­ty vla­kem. Vlast­ně jsem se teh­dy roz­ho­dl, že nastal čas pokro­ku, kni­hu někde v polo­vi­ně prv­ní kapi­to­ly odlo­žil do poli­ce a dal se do čte­ní a násled­né­ho pře­klá­dá­ní v rám­ci jed­né obra­zov­ky. Ovšem „final draft“ nebyl tak „final“, jak by se dalo čekat. Výsled­kem bylo, že jsme v prv­ním kole redakč­ní­ho čte­ní poměr­ně masiv­ně škr­ta­li, pře­sou­va­li, měni­li jmé­na postav i míst v celé kni­ze, dopře­klá­dá­va­li odstav­ce i celé půl­ka­pi­to­ly… Mys­lím, že jsem při­dal zby­teč­ně sta­ros­tí oprav­du hod­ně lidem z nakla­da­tel­ství. Jak to dopadlo, je z tónu této remi­nis­cen­ce zjev­né, ale kte­rá kni­ha to je, nepro­zra­dím. Ano, od té doby si na to dávám vel­ký pozor.
No a nepo­ved­ly se mi ty dud­la­ny… Aus­tra­lis­té vědí.

Na čem zrovna pracujete?

Momen­tál­ně jsem v mezi­do­bí, kdy můj posled­ní pře­klad (Ani na to nemys­le­te od Geor­ge Mar­shal­la) čer­s­tvě leží na knih­ku­pec­kých pul­tech a na dal­ším titu­lu ješ­tě nejsme domlu­ve­ni (Zdeň­ku?). V rám­ci jed­no­ho výzkum­né­ho pro­jek­tu řeše­né­ho na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty ale pra­cu­ju na pře­kla­du spo­le­čen­ské kome­die z počát­ku osm­nác­té­ho sto­le­tí — The Busy­bo­dy od Susan­ny Cent­liv­ro­vé, popr­vé uve­de­né v roce 1709. Veřej­ně se dozná­vám, že jsem u ní nara­zil na své limi­ty. Jsem zvyk­lý na sou­čas­nou pró­zu, belet­ris­tic­kou i nebe­let­ris­tic­kou, pár moder­ních a sou­čas­ných her jsem taky pře­lo­žil, ale dra­ma pozd­ní restau­ra­ce v Ang­lii se mému umu vzpí­rá způ­so­bem, kte­rý mě nezříd­ka nutí pře­hod­no­tit, jest­li jsem kdy vlast­ně uměl aspoň tro­chu anglicky. 

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Rád dopo­ru­čím kni­hu, vlast­ně celou tri­lo­gii, kte­rá byla mým čte­nář­ským zážit­kem loň­ské­ho léta. Obec­ně pře­kla­do­vou belet­rii moc nečtu, pro­to­že moje prá­ce mě zahl­cu­je nut­nos­tí číst kvan­ta tex­tů v rám­ci čte­nář­ských povin­nos­tí, kte­ré naklá­dám na bed­ra stu­den­tům, pokud s nimi tedy chci držet krok. Tu a tam si přes­to dopře­ju pře­klad z jiné­ho jazy­ka než z ang­lič­ti­ny, pří­pad­ně něja­kou star­ší pře­kla­dov­ku z ang­lič­ti­ny (deba­tu o „zla­tých časech“ čes­ké­ho pře­kla­du — tedy ony ty uvo­zov­ky mož­ná moh­ly být u slo­va pře­klad — nech­me pro­sím na jin­dy). No a tu mě loni v létě při pon­děl­ním ránu ces­tou ze sní­da­ně na pláž napadlo, že jsem už pár let neče­tl žád­né sci-fi. E‑shop, USB kabel, čteč­ka. Pří­běh to je mega­hus­tý, ale pře­klad mě vylo­že­ně ohro­mil. Je to pod­le mě jed­na z nej­lé­pe čes­ky zně­jí­cích knih, a to bych sem zahr­nul i původ­ní čes­kou tvor­bu v tom­to žán­ru (nako­lik si to z doby před pár lety pama­tu­ju). Mlu­vím samo­zřej­mě o Pro­blé­mu tří těles a Ale­ši Drob­ko­vi. Pře­dá­vám tedy šta­fe­tu jemu a dou­fám, že se nám koneč­ně poda­ří se tak­to sezná­mit, když už se naskyt­la příležitost.