Tomáš Kačer překládá zhruba patnáct let a ve své praxi měl to štěstí, že se věnuje především beletrii (výhradně pro Host) nebo populárně naučným titulům, které ho zajímají. Jinými slovy nikdy nebyl překladatelem na plný úvazek a překládání bere spíš jako relax, činnost, která úzce souvisí s jeho běžnou prací, ale zároveň je něčím jiným. A děkuje Filipu Drlíkovi, který je v tomto nastavení jeho přesným opakem, za to, že mu předal štafetu. Je to hezká praktická ukázka šíře škály přístupů k překladu.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Spokojené oddechování malého dítěte. Že to zní divně? Vysvětlím. Jelikož se několik posledních let překládání věnuji výhradně jako oddechové činnosti, při které mám navíc pocit, že něco tvořím, zbývá mi na něj čas jedině večer. Se svým mladším synem předškolního věku jsme si postupně vypracovali společný rituál. Povím mu před spaním pohádku, zhasnu světlo a on se po chvilce otočí na bok a usne: nastane chvíle, kdy vím, že mám tak zhruba hodinku, kdy můžu (musím?) cvakat slova, než začnu usínat taky. Tedy tři čtyři pravidelné nádechy a výdechy a já se plný energie pouštím do práce. Doby, kdy se čas měřil konvemi kávy a metry srolovaných cigaretových papírků, jsou dávno pryč.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Za oněch trapných pubertálních středoškolských dob jsem byl tím mladíkem s dlouhými mastnými vlasy, který hloubavě zíral do spisků existencialistů a veršů prokletých básníků, odpoledne trávil s kapelou třískáním do elektrické kytary (tři akordy, všecko na čtyři doby a v dur) a k vizáži dokonalého intelektuála-umělce mu chyběly jen brýle. Touha byla jasná: pokud nevyjde dráha rockové hvězdy, pak aspoň ta spisovatelská! Takže děkuju překládání za to, že mi dalo možnost nějakou tu knížku „napsat“ od začátku až do konce a pak ji, sice s cizím jménem na obálce, držet v ruce. Dává mi tedy příležitost k seberealizaci „by proxy“. No a vzalo mi ten mladistvý ostříží zrak; vlastně to raději formulujme jinak: dalo mi ty brýle.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Pokud chápeme v prostředí, kde je hlavní emocí čirá radost z toho, že mám za sebou výhradně pozitivní, příjemnou zkušenost z produktivní a obohacující spolupráce, jako vtipnou takovou historku, která začíná hrozící katastrofou a končí úlevou a ponaučením, pak jednu takovou mám. Je z doby, kdy ještě nebývalo samozřejmé, že ke každé tištěné knize existuje identická elektronická varianta, což nebylo zase tak dávno. Je z doby, kdy jsem míval papírový výtisk vedle monitoru a k elektronickému zdroji se uchyloval jen v případě nutnosti, třeba během cesty vlakem. Vlastně jsem se tehdy rozhodl, že nastal čas pokroku, knihu někde v polovině první kapitoly odložil do police a dal se do čtení a následného překládání v rámci jedné obrazovky. Ovšem „final draft“ nebyl tak „final“, jak by se dalo čekat. Výsledkem bylo, že jsme v prvním kole redakčního čtení poměrně masivně škrtali, přesouvali, měnili jména postav i míst v celé knize, dopřekládávali odstavce i celé půlkapitoly… Myslím, že jsem přidal zbytečně starostí opravdu hodně lidem z nakladatelství. Jak to dopadlo, je z tónu této reminiscence zjevné, ale která kniha to je, neprozradím. Ano, od té doby si na to dávám velký pozor.
No a nepovedly se mi ty dudlany… Australisté vědí.
Na čem zrovna pracujete?
Momentálně jsem v mezidobí, kdy můj poslední překlad (Ani na to nemyslete od George Marshalla) čerstvě leží na knihkupeckých pultech a na dalším titulu ještě nejsme domluveni (Zdeňku?). V rámci jednoho výzkumného projektu řešeného na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity ale pracuju na překladu společenské komedie z počátku osmnáctého století — The Busybody od Susanny Centlivrové, poprvé uvedené v roce 1709. Veřejně se doznávám, že jsem u ní narazil na své limity. Jsem zvyklý na současnou prózu, beletristickou i nebeletristickou, pár moderních a současných her jsem taky přeložil, ale drama pozdní restaurace v Anglii se mému umu vzpírá způsobem, který mě nezřídka nutí přehodnotit, jestli jsem kdy vlastně uměl aspoň trochu anglicky.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Rád doporučím knihu, vlastně celou trilogii, která byla mým čtenářským zážitkem loňského léta. Obecně překladovou beletrii moc nečtu, protože moje práce mě zahlcuje nutností číst kvanta textů v rámci čtenářských povinností, které nakládám na bedra studentům, pokud s nimi tedy chci držet krok. Tu a tam si přesto dopřeju překlad z jiného jazyka než z angličtiny, případně nějakou starší překladovku z angličtiny (debatu o „zlatých časech“ českého překladu — tedy ony ty uvozovky možná mohly být u slova překlad — nechme prosím na jindy). No a tu mě loni v létě při pondělním ránu cestou ze snídaně na pláž napadlo, že jsem už pár let nečetl žádné sci-fi. E‑shop, USB kabel, čtečka. Příběh to je megahustý, ale překlad mě vyloženě ohromil. Je to podle mě jedna z nejlépe česky znějících knih, a to bych sem zahrnul i původní českou tvorbu v tomto žánru (nakolik si to z doby před pár lety pamatuju). Mluvím samozřejmě o Problému tří těles a Aleši Drobkovi. Předávám tedy štafetu jemu a doufám, že se nám konečně podaří se takto seznámit, když už se naskytla příležitost.
