Zora Freiová (nar. 1971) vystudovala anglistiku a bohemistiku na FF UK. Vedle překládání a příležitostného redigování se živí také výukou angličtiny, kombinaci obojího pociťuje jako velice výhodnou: od studentů si může odpočinout u překladu, a když se jí zasteskne po kontaktu s lidmi, vždycky je po ruce nějaké učení.

Dlouhodobě překládá také pro Cestu domů, dříve i pro Karmelitánské nakladatelství. Baví ji žánrová pestrost, je ráda, že si mohla vyzkoušet překlad knih pro dospělé i pro děti, románů i povídek, prózy i populárně-naučné literatury.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Na to je odpověď jednoduchá: černý čaj. Ve větším množství jsem se ho naučila pít v roce 1990 v Anglii; dny, kdy jsem si od té doby nedala „čaj o páté“, bych asi mohla spočítat na prstech obou rukou, a kromě toho se k němu utíkám pokaždé, když mě začne zmáhat únava nebo se nedokážu soustředit. Jednotlivé druhy si vybírám podle momentální chuti a nálady: assam, ceylon, Lady Grey... Podobně střídám čaj bez mléka a s mlékem, bez cukru a oslazený. Bližší souvislosti mezi autory či žánry a tíhnutím ke konkrétním druhům čaje jsem zatím nevypozorovala; stalo se mi ale, že když postava v knize popíjela čaj, musela jsem si ho jít udělat taky.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Překládání mi dalo a dává velkou radost z práce s jazykem, z toho, že se můžu pracovně zabývat něčím, co mě baví a těší. Přineslo mi i úžas a bázeň ze zjištění, že příslušností k „cechu překladatelskému“ jakýmsi způsobem přináležím k lidem, jichž si vážím jako svých velkých vzorů — za všechny zmíním paní profesorku Jarmilu Emmerovou. Vedle zajímavých setkání a rozhovorů pro mě překládání znamená také virtuální cestování v čase i prostoru: na internetu si ráda hledám místa, která v knize figurují, abych si dokázala dotyčné prostředí lépe představit, a díky tomu už jsem „navštívila“ třeba Káhiru, Londýn před Velkým požárem v roce 1666, Edinburgh devatenáctého století nebo Yellowstonský park.

Nemyslím si, že by mi překládání něco vzalo, ale z jeho méně příjemných stránek mě napadá tenisový loket vzniklý nadměrným ťukáním do notebooku a nárůst počtu dioptrií.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Když jsem s překládáním začínala, jednou jsem si práci špatně rozvrhla. Vyšlo to tak, že místo dvou týdnů mi na „uležení“ hotového překladu zbyly dva dny. No co, říkala jsem si, snad se tolik nestane. Překlad jsem po dvoudenní pauzičce znovu prošla a odeslala. Asi za čtrnáct dní mi volala paní redaktorka, že jsem jim zřejmě omylem poslala nějakou nehotovou verzi. Hanba mě fackovala: omluvila jsem se, běžela jsem si pro text do nakladatelství a doma jsem jen zírala, kolik neobratností i chyb v tom uspěchaném překladu zůstalo. Od té doby vím, že fáze „uležení“ se nedá přeskočit ani urychlit — těsně po dokončení člověk nedokonalosti prostě nevidí, zatímco po nějaké době vylezou stejně spolehlivě jako hlemýždi po dešti.

Na čem zrovna pracujete?

Momentálně překládám román The Whalebone Theatre britské autorky Joanny Quinnové. Odehrává se nejdřív v Anglii mezi lety 1919 a 1939 a pak i ve Francii za druhé světové války a právě teď mě moc těší, že můžu s postavami pobývat v malebném Dorsetu.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Ještě před pandemií mě velmi zaujal Starý kraj německé autorky Dörte Hansenové, který česky vyšel roku 2016, a ráda bych si přečetla i její další knihu Polední hodina. Obojí přeložila Viktorie Hanišová, jíž tímto předávám štafetu.

P.S. Pokud byste se chtěli dozvědět více o paní profesorce Jarmile Emmerové, kterou Zora Freiová zmiňuje, můžete si přečíst rozhovor s ní v knize Slovo za slovem: S překladateli o překládání nebo poslechnout její rozhlasové vzpomínání.