Zora Fre­i­o­vá (nar. 1971) vystu­do­va­la ang­lis­ti­ku a bohe­mis­ti­ku na FF UK. Ved­le pře­klá­dá­ní a pří­le­ži­tost­né­ho redi­go­vá­ní se živí také výu­kou ang­lič­ti­ny, kom­bi­na­ci obo­jí­ho poci­ťu­je jako veli­ce výhod­nou: od stu­den­tů si může odpo­či­nout u pře­kla­du, a když se jí zastesk­ne po kon­tak­tu s lid­mi, vždyc­ky je po ruce něja­ké učení.

Dlou­ho­do­bě pře­klá­dá také pro Ces­tu domů, dří­ve i pro Kar­me­li­tán­ské nakla­da­tel­ství. Baví ji žánro­vá pes­t­rost, je ráda, že si moh­la vyzkou­šet pře­klad knih pro dospě­lé i pro děti, romá­nů i poví­dek, pró­zy i popu­lár­ně-nauč­né literatury.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Na to je odpo­věď jed­no­du­chá: čer­ný čaj. Ve vět­ším množ­ství jsem se ho nau­či­la pít v roce 1990 v Ang­lii; dny, kdy jsem si od té doby neda­la „čaj o páté“, bych asi moh­la spo­čí­tat na prs­tech obou rukou, a kro­mě toho se k němu utí­kám pokaž­dé, když mě začne zmá­hat úna­va nebo se nedo­ká­žu sou­stře­dit. Jed­not­li­vé dru­hy si vybí­rám pod­le momen­tál­ní chu­ti a nála­dy: assam, cey­lon, Lady Grey… Podob­ně stří­dám čaj bez mlé­ka a s mlé­kem, bez cuk­ru a osla­ze­ný. Bliž­ší sou­vis­los­ti mezi auto­ry či žán­ry a tíh­nu­tím ke kon­krét­ním dru­hům čaje jsem zatím nevy­po­zo­ro­va­la; sta­lo se mi ale, že když posta­va v kni­ze popí­je­la čaj, muse­la jsem si ho jít udě­lat taky.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Pře­klá­dá­ní mi dalo a dává vel­kou radost z prá­ce s jazy­kem, z toho, že se můžu pra­cov­ně zabý­vat něčím, co mě baví a těší. Při­nes­lo mi i úžas a bázeň ze zjiš­tě­ní, že pří­sluš­nos­tí k „cechu pře­kla­da­tel­ské­mu“ jakým­si způ­so­bem při­ná­le­žím k lidem, jichž si vážím jako svých vel­kých vzo­rů — za všech­ny zmí­ním paní pro­fe­sor­ku Jar­mi­lu Emme­ro­vou. Ved­le zají­ma­vých setká­ní a roz­ho­vo­rů pro mě pře­klá­dá­ní zna­me­ná také vir­tu­ál­ní ces­to­vá­ní v čase i pro­sto­ru: na inter­ne­tu si ráda hle­dám mís­ta, kte­rá v kni­ze figu­ru­jí, abych si doká­za­la dotyč­né pro­stře­dí lépe před­sta­vit, a díky tomu už jsem „navští­vi­la“ tře­ba Káhi­ru, Lon­dýn před Vel­kým požá­rem v roce 1666, Edinbur­gh deva­te­nác­té­ho sto­le­tí nebo Yellows­ton­ský park. 

Nemys­lím si, že by mi pře­klá­dá­ní něco vza­lo, ale z jeho méně pří­jem­ných strá­nek mě napa­dá teni­so­vý loket vznik­lý nad­měr­ným ťuká­ním do note­boo­ku a nárůst počtu dioptrií.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Když jsem s pře­klá­dá­ním začí­na­la, jed­nou jsem si prá­ci špat­ně roz­vrh­la. Vyšlo to tak, že mís­to dvou týd­nů mi na „ule­že­ní“ hoto­vé­ho pře­kla­du zby­ly dva dny. No co, říka­la jsem si, snad se tolik nesta­ne. Pře­klad jsem po dvou­den­ní pau­zič­ce zno­vu pro­šla a ode­sla­la. Asi za čtr­náct dní mi vola­la paní redak­tor­ka, že jsem jim zřej­mě omy­lem posla­la něja­kou neho­to­vou ver­zi. Han­ba mě fac­ko­va­la: omlu­vi­la jsem se, běže­la jsem si pro text do nakla­da­tel­ství a doma jsem jen zíra­la, kolik neob­rat­nos­tí i chyb v tom uspě­cha­ném pře­kla­du zůsta­lo. Od té doby vím, že fáze „ule­že­ní“ se nedá pře­sko­čit ani urych­lit — těs­ně po dokon­če­ní člo­věk nedo­ko­na­los­ti pros­tě nevi­dí, zatím­co po něja­ké době vyle­zou stej­ně spo­leh­li­vě jako hle­mýž­di po dešti.

Na čem zrovna pracujete?

Momen­tál­ně pře­klá­dám román The Wha­le­bo­ne The­a­t­re brit­ské autor­ky Joan­ny Quin­no­vé. Ode­hrá­vá se nejdřív v Ang­lii mezi lety 1919 a 1939 a pak i ve Fran­cii za dru­hé svě­to­vé vál­ky a prá­vě teď mě moc těší, že můžu s posta­va­mi pobý­vat v maleb­ném Dorsetu.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Ješ­tě před pan­de­mií mě vel­mi zau­jal Sta­rý kraj němec­ké autor­ky Dör­te Han­se­no­vé, kte­rý čes­ky vyšel roku 2016, a ráda bych si pře­čet­la i její dal­ší kni­hu Poled­ní hodi­na. Obo­jí pře­lo­ži­la Vik­to­rie Hani­šo­vá, jíž tím­to pře­dá­vám štafetu.

P.S. Pokud bys­te se chtě­li dozvě­dět více o paní pro­fe­sor­ce Jar­mi­le Emme­ro­vé, kte­rou Zora Fre­i­o­vá zmi­ňu­je, může­te si pře­číst roz­ho­vor s ní v kni­ze Slo­vo za slo­vem: S pře­kla­da­te­li o pře­klá­dá­ní nebo poslech­nout její roz­hla­so­vé vzpo­mí­ná­ní.