Hele­na Mato­cha (1986) vystu­do­va­la Filo­zo­fic­kou fakul­tu Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy v Pra­ze, pře­klá­dá pře­váž­ně ze švéd­šti­ny. Žije v Bel­gii. Pro nakla­da­tel­ství Host pře­lo­ži­la všech­ny dosud vyda­né díly série Vel­ké sto­le­tí od Jana Guilloua. Pře­klá­dá také romá­ny Mat­se Stran­d­ber­ga či Fredri­ka Backma­na. Letos na jaře vyšli v jejím pře­kla­du Vítě­zo­vé, závě­reč­ný díl med­vě­dín­ské trilogie.

Jaký je váš nej­ob­lí­be­něj­ší povzbu­zo­vák při překládání?

Neo­be­jdu se bez něko­li­ka šál­ků kávy den­ně, to potře­bu­ju neje­nom k pře­klá­dá­ní, ale k živo­tu obec­ně. Jinak mě k tomu, abych spl­ni­la svůj den­ní pří­děl strá­nek, moti­vu­je pře­de­vším vědo­mí, že kdy­bych ho nespl­ni­la, už nikdy bych zpož­dě­ní nedo­hna­la. Mám tři děti, tak­že času, kdy se na pře­klá­dá­ní můžu sou­stře­dit, je málo a ješ­tě dlou­ho ho víc nebu­de, a tak ho musím vyu­ží­vat na maxi­mum. Mno­ha­ho­di­no­vé celo­noč­ní mara­to­ny těs­ně před ter­mí­nem nejsou tech­nic­ky mož­né, pro­to jim musím před­chá­zet disciplínou.

Co vám pře­klá­dá­ní dalo a vzalo?

Pře­klá­dá­ní mě zaved­lo do růz­ných lite­rár­ních svě­tů a umož­ni­lo mi obje­vo­vat díla auto­rů, ke kte­rým bych si jinak ces­tu nej­spíš nena­šla. Mám ráda jazy­ko­vě kre­a­tiv­něj­ší auto­ry, jejichž styl před­sta­vu­je výzvu. Tře­ba pře­klá­dat Fredri­ka Backma­na je vždyc­ky radost. Jeho patos by mi jako čte­ná­ři nevy­ho­vo­val, ale smy­sl pro humor má doko­na­lý, v tom jsem s ním na stej­né vlně.

Kro­mě toho mi pře­klá­dá­ní dalo také mož­nost ply­nu­le pokra­čo­vat ve své prá­ci i po pře­stě­ho­vá­ní do zahra­ni­čí — z toho­to pohle­du je to ide­ál­ní profese.

Obo­ha­ti­lo taky můj idi­o­lekt o mno­ho výra­zů, kte­rým mimo mou rodi­nu rozu­mí jen málo­kdo (např. idi­o­lekt, před­jíd­lo, käpphäst).

Po jis­tou dobu mi však bra­lo veš­ke­rý vol­ný čas. S man­že­lem jsme se stří­da­li u dětí, pře­klá­da­la jsem po veče­rech a o víken­dech. Teď, když už se pře­klá­dá­ní nevě­nu­ju na plný úva­zek, je situ­a­ce mno­hem lepší.

Máte něja­kou vtip­nou his­tor­ku o spo­lu­prá­ci s redaktorem?

Tohle je vel­mi oše­met­ná otáz­ka, his­to­rek mám spous­tu, ale vtip­né jsou asi až z odstu­pu, pří­mo během nich mi moc do smí­chu nebylo.

Před lety mi z jed­no­ho nakla­da­tel­ství posí­la­li redakč­ní zása­hy, kte­ré z něja­ké­ho důvo­du pro­ved­li pou­ze na papí­ře. Posí­la­li je tedy kurý­rem, ale odmít­li mu sdě­lit moje tele­fon­ní čís­lo, pro­to­že by tím prý poru­ši­li ochra­nu osob­ních úda­jů. Kurýr pak nemohl najít moji adre­su a dlou­ho blou­dil po síd­liš­ti s PDF sou­bo­rem popsa­ným tužkou.

Vel­mi jsem si taky uži­la s jed­nou redak­tor­kou, kte­ré se nelí­bil můj pře­klad něko­li­ka bás­ní obsa­že­ných v kni­ze, a tak mi poměr­ně neod­byt­ně vnu­co­va­la své vlast­ní ver­ze. Háček byl v tom, že nepo­cho­pi­la řád­ko­vá­ní a u dlou­hých ver­šů, kte­ré se táh­ly přes dva řád­ky, se domní­va­la, že jde o dva samo­stat­né verše.

Ale s vět­ši­nou redak­to­rů je spo­lu­prá­ce hlad­ká, vel­mi dob­ře se mi pra­cu­je napří­klad s Kvě­to­sla­vou Hegerovou.

Na čem zrov­na pracujete?

Momen­tál­ně na ničem. Od té doby, co mám stá­lé zaměst­ná­ní a pře­klad mě neži­ví, mám ten luxus, že si můžu vybí­rat. A moji nej­ob­lí­be­něj­ší auto­ři si zrov­na dáva­jí pauzu.

Jaký pře­klad z Hos­ta doporučujete?

Bohu­žel se musím při­znat, že ze zahra­nič­ní lite­ra­tu­ry čtu jen ty kni­hy, kte­ré pře­klá­dám. Ale zato hod­ně čtu čes­ké auto­ry a z Hos­ta moc dopo­ru­ču­ju U sever­ní zdi od Pet­ry Klabouchové.