Jana Chmu­ra-Sva­to­šo­vá vystu­do­va­la na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy v Pra­ze obor Moder­ní filo­lo­gie (ang­lic­ký a švéd­ský jazyk a lite­ra­tu­ra). Pře­klá­dá ze švéd­šti­ny, norš­ti­ny a ang­lič­ti­ny belet­rii pro dospě­lé, děti a mlá­dež. S man­že­lem, foto­gra­fem Fran­tiš­kem Chmu­rou, a sedm­nác­ti­le­tým synem Jaku­bem žije v Praze.

Jako pře­kla­da­tel­ka švéd­ské lite­ra­tu­ry debu­to­va­la pře­kla­dem kni­hy Ast­rid Lin­dgre­no­vé My z ost­ro­va Salt­krå­kan, dále mj. pře­lo­ži­la romá­ny Mari­an­ne Fredriks­so­no­vé, kři­žác­kou tri­lo­gii Jana Guilloua, romá­ny Lin­dy Olsso­no­vé, kri­mi romá­ny Tove Alster­da­lo­vé a sérii dět­ských kní­žek Sve­na Nor­dq­vis­ta o kocour­ku Fiškusovi.

Z norš­ti­ny pře­lo­ži­la romá­ny Her­b­jørg Wassmo Kni­ha Dini­naDům se sle­pou veran­dou.

Je spo­lu­au­tor­kou Kapes­ní­ho slov­ní­ku švéd­sko-čes­ké­ho a čes­ko-švéd­ské­ho (Pra­ha, SPN 1999), Prak­tic­ké­ho slov­ní­ku švéd­sko-čes­ké­ho a čes­ko-švéd­ské­ho (Leda 2003) a Nor­s­tedts tjec­kis­ka ord­bok (Nor­s­tedts 2005).

Jaký je váš nej­ob­lí­be­něj­ší povzbu­zo­vák při překládání?

Při pře­klá­dá­ní si pokaž­dé pouš­tím v poza­dí hud­bu, kte­rá mi s kni­hou něja­kým způ­so­bem souzní. Měla jsem to štěs­tí, že někte­ří auto­ři do svých pří­bě­hů hud­bu sami zakom­po­no­va­li, a moh­la jsem se jimi jen nechat vést. V romá­nu Mari­an­ne Fredriks­so­no­vé Šimon a duby chla­pec Šimon vyrůs­tá ve švéd­ské rodi­ně, ale v sedm­nác­ti letech se dozví­dá, že je synem židov­ské­ho hous­lis­ty, čle­na Ber­lín­ské filhar­mo­nie, kte­rý něja­ký čas ve Švéd­sku vyu­čo­val a jehož osud skon­čil v Osvě­ti­mi. Odtud však pra­me­ní Šimo­no­va lás­ka k hud­bě. Kni­hou se nese Ber­li­o­zo­va Fan­tas­tic­ká sym­fo­nie, Nystro­emo­va Moř­ská sym­fo­nie a díla Sibe­li­o­va. Podob­ně tomu bylo i v romá­nu Soná­ta pro Miri­am spi­so­va­tel­ky Lin­dy Olsso­no­vé, jejíž hlav­ní posta­va, skla­da­tel a hous­lis­ta Adam Anker, nalez­ne iden­tic­ké jmé­no v síni holo­caus­tu na Novém Zélan­du a započne pouť po sto­pách svých koře­nů, kte­rá ho zave­de do Švéd­ska a pol­ské­ho Kra­ko­va. A pro mne při­nes­la i díla, kte­rá jsem před­tím nezna­la, Passa­caille pro cello a kla­vír pol­ské­ho židov­ské­ho skla­da­te­le a hous­lis­ty Szy­mo­na Lak­se, kte­rý vedl vězeň­ský orchestr v Osvě­ti­mi, a Com in! rus­ké­ho skla­da­te­le Vla­di­mi­ra Martynova.

Co vám pře­klá­dá­ní dalo a co vám vzalo?

Pře­klá­dá­ní mi při­nes­lo jed­no vzác­né přá­tel­ství, a to se švéd­skou spi­so­va­tel­kou Mari­an­ne Fredriks­so­no­vou. Začát­kem deva­de­sá­tých let jsem žila ve Stoc­khol­mu a popr­vé se sezná­mi­la s její tvor­bou. Teh­dy už byla vyso­ce ceně­nou autor­kou i v zahra­ni­čí, její díla se nako­nec dočka­la pře­kla­dů téměř do pade­sát­ky jazy­ků včet­ně hebrej­šti­ny, japon­šti­ny, korej­šti­ny a dvou jazy­ků v Číně, román Šimon a duby poslé­ze i diva­del­ní a fil­mo­vé podo­by. V dopi­se jsem jí napsa­la, co pro mě její kni­hy zna­me­na­jí, a požá­da­la o svo­le­ní, zda bych jed­nu z nich moh­la nabíd­nout nakla­da­tel­ství v Čes­ké repub­li­ce. Teh­dy to byla doba dopi­sů a tele­fo­ná­tů a osob­ních setká­ní namís­to e‑mailů. Vel­mi mile mi obra­tem ode­psa­la a poslé­ze se mi poda­ři­lo najít nakla­da­te­le pro prv­ní pře­klad a před­sta­vit autor­ku čte­ná­řům u nás. S pře­kla­dy jejích děl jsem pokra­čo­va­la i nadá­le a Mari­an­ne mě něko­li­krát pozva­la na návště­vu k sobě do Öster­skä­ru neda­le­ko Stoc­khol­mu, kde měla nád­her­nou pra­cov­nu pro­po­je­nou se skle­ní­kem. Pozna­la jsem se i s jejím mužem Sve­nem, kte­rý byl inže­nýr a mno­ho let se také pla­vil po moři. Když Mari­an­ne psa­la román Poto­pa inspi­ro­va­ný sta­ro­zá­kon­ním pří­bě­hem, sestro­jil pro ni model Noemo­vy archy, kte­rý byl vysta­ven i na kniž­ním veletr­hu ve Frank­fur­tu a poz­dě­ji umís­těn v Muzeu archi­tek­tu­ry ve Stoc­khol­mu. Mari­an­ne už mezi námi bohu­žel není, ode­šla v roce 2007.

Krás­né setká­ní mě nedáv­no čeka­lo se čtvr­ťáčky praž­ské základ­ní ško­ly Troj­ská. Na bese­du mě tam pozva­la tříd­ní 4. B, paní uči­tel­ka Tere­za Vít­ko­vá, kte­rá k mému údi­vu a nad­še­ní se svý­mi úžas­ný­mi žáč­ky pře­čet­la všech­ny dosud čes­ky vyda­né pří­běhy o kocour­ku Fiškusovi.

Odpo­vě­dí na dru­hou část otáz­ky by asi bylo — čas. Pře­de­vším v době, kdy jsem sama vyhle­dá­va­la titu­ly, vypra­co­vá­va­la k nim veš­ke­ré mate­ri­á­ly a nabí­ze­la je nakla­da­tel­stvím a pak se dlou­ho čeka­lo na koneč­né roz­hod­nu­tí a někdy se i celé koleč­ko muse­lo zopa­ko­vat. Ale v někte­rých pří­pa­dech to stá­lo za to, jako prá­vě s tvor­bou Mari­an­ne Fredriks­so­no­vé, Lin­dy Olsso­no­vé, Jana Guilloua nebo nor­ské spi­so­va­tel­ky Her­b­jørg Wassmo. 

Máte něja­kou vtip­nou his­tor­ku o spo­lu­prá­ci s redak­to­rem? Co se vám při pře­kla­du nej­víc nepovedlo?

Nakla­da­tel­ství Host se už něko­lik let sta­rá o vydá­vá­ní pří­bě­hů kocour­ka Fiš­ku­se od ilu­strá­to­ra a auto­ra Sve­na Nor­dq­vis­ta, jehož geni­ál­ní obráz­ky milu­jí děti i dospě­lí po celém svě­tě. Na del­ším vánoč­ním pří­bě­hu mi s tex­tem pomá­ha­la paní redak­tor­ka Zuza­na Resslo­vá a na všech ostat­ních pra­cu­je­me už pátým rokem s paní redak­tor­kou Kvě­tou Hege­ro­vou. Mys­lím, že můžu napsat i za ni, jak nás prá­ce baví a těší a jak se nad tex­ty někdy samy báječ­ně poba­ví­me a nasmě­je­me. Češ­ti­na je na pře­kla­dy dět­ských kní­žek náram­ný jazyk a dovo­lu­je nám si s ní pohrát a vymýš­let. Tak­že vyna­lé­za­vý kocou­rek se jme­nu­je Fiš­kus, děda Pett­son pokaž­dé něco vyšpe­ku­lí­ru­je, dům se hemží tajem­ný­mi myšpul­ka­mi, posta­vy žas­nou s výra­zy kakra­hol­te a namou­tě­ku­tě, maso­vá kulič­ka kocour­ko­vi ze záho­nu vyfu­čí, Fiš­kus má pif­ku na kohou­ta, sba­lí si saky paky, sva­tosva­tě sli­bu­je na mou duši, na psí uši, na koči­čí svě­do­mí, že už neřek­ne ani mňuk, spo­leč­ně při­pra­vu­jí mňa­móz­ní pala­čin­ko­vý dort, sou­sed Gustavsson je celý tum­pa­cho­vý, liš­ka se nemá zastře­lit, ale napá­lit a sle­pi­cím se ukdá­ka­né výra­zy rýmují.

A sta­nou se věci — jed­nou jsem při pře­klá­dá­ní už una­ve­ný­ma oči­ma pře­čet­la švéd­ský výraz „rop“ (volá­ní) jako „rep“ (pro­vaz), z „volá­ní o pomoc“ bylo najed­nou „pomo­cí pro­va­zu“ a vyro­bi­la jsem větu, že se v ústa­vu pro seni­o­ry sti­že­né demen­cí seni­or­ka hou­pa­la v hou­pa­cím křes­le pomo­cí pro­va­zu (asi jako když si v kos­te­le sv. Jose­fa na Malé Stra­ně může­te poko­lí­bat stuž­kou Jezu­lát­ko v koléb­ce), mís­to aby se jed­na hou­pa­la v křes­le a dru­há zma­te­ně vola­la o pomoc. K vel­ké­mu zármut­ku své­ho muže, kte­rý také hovo­ří švéd­sky, jsem tu zámě­nu sama obje­vi­la a opra­vi­la ješ­tě dřív, než pře­klad dopu­to­val do redak­ce, ale on bědo­val, jaká to moh­la být legrace.

Na čem zrov­na pracujete?

V nakla­da­tel­ství Host dokon­ču­je­me korek­tu­ry zatím posled­ní­ho pří­bě­hu kocour­ka Fiš­ku­se a dědy Pett­so­na a v nakla­da­tel­ství Argo prá­vě vychá­zí po Vývra­tu dru­hý díl tri­lo­gie kri­mi romá­nů z kra­je Ånger­man­land a sever­ní­ho Švéd­ska spi­so­va­tel­ky Tove Alster­da­lo­vé, ten­to­krát s titu­lem Chřtán.

Jaký pře­klad z Hos­ta doporučujete?

Ráda bych dopo­ru­či­la kou­zel­ný pří­běh Žira­fy mají veli­kán­ské srd­ce švéd­sky píší­cí fin­ské autor­ky Sofie Chan­fre­nau, kte­rý nád­her­ně ilu­stro­va­la její sest­ra, výtvar­ni­ce a tatér­ka Aman­da Chan­fre­nau a vel­mi umně pře­lo­ži­la Marie Voslářová.