Jana Lišková (1984) překládá ze španělštiny, katalánštiny a angličtiny. Věnuje se literárnímu překladu, překladům pro dabing a řadu let pracovala v nakladatelství Host. Do češtiny přeložila dílo chilské autorky Marcely Serranové, dětské knihy ze série Agus a příšerky nebo dětské obrazové publikace Ainy Bestardové. V současné době má na starost propagaci a projektový management v Městské knihovně v Táboře.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Stává se mi, že povzbuzovák ani není potřeba. To v okamžicích, kdy řeším nějakou překladatelskou zapeklitost nebo překlad básně. Mozek se rozjede na vyšší obrátky a chrlí jeden nápad za druhým — a já to prostě miluju. Pokud se ale bavíme o dnech, kdy to takhle samo nejde, a každý takové máme, tak nedám dopustit na dobrou kávu a čokoládu. A taky se na chvíli zvednout od stolu a pořádně si zasportovat a vyčistit hlavu.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Tohle by bylo na delší povídání. Překládání mi dalo možnost seberealizace v oblasti, která je mi nejbližší. Knihy, jazyky a „vyšívání“ textů jsou ingredience, jež potřebuju ke štěstí, a jsem ráda, že se mi je daří míchat v různém poměru i ve své profesní kariéře, která se odbývá přes den, zatímco k překladu usedám večer. Intenzivní soustavná práce, hluboké spolubytí s textem, přemýšlení nad nuancemi, které mohou běžnému čtenáři uniknout, to vše v sobě má něco až meditativního. Stává se mi, že mě překlad osloví i na osobní úrovni. Povídky z knihy Sladká nevděčnice se mi třeba i po letech vybavují při různých příležitostech. A ano, je nutné vypočítat i ztráty: o něco méně volného času a spánku, trochu horší kondička (od dlouhého vysedávání u počítače). Za normálních okolností bych je prohlásila za zanedbatelné, především tu poslední, ale roky na rodičovské dovolené mě naučily cenit si každé prospané noci a dobře vážit síly.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem?
Vtipné momenty samozřejmě nastanou. Nedám dopustit na redaktorku a bývalou kolegyni Kristinu Nesvedovou, která mě už několikrát laskavě provedla procesem korektur a diplomaticky, ale asertivně zkorigovala chyby a nepřesnosti, jichž jsem se dopustila. Ale nejvtipnější historku mám se sazečem. V knize Deset žen je těhotná žena, které praskne plodová voda a jde za svým partnerem, aby ji dovezl do porodnice. On sedí rozvalený v křesle a sleduje fotbal, podívá se na ni a prohodí: „Počkej chviličku, už bude konec první třetiny.“ Prošlo to překladem, redakcí, až pan sazeč Jarda Bulíček nás při sázení textu upozornil, že fotbal třetiny fakt nemá. A dodnes jsem mu vděčná za to, že tuhle botu odlovil.
Na čem zrovna pracujete?
Mám teď na stole jednu lahůdku: knihu pro děti s čarodějnickou tematikou. A jak jsem mluvila o těch překladatelských zapeklitostech, tak tady je špek hned ve jméně protagonistky. Není úplně lehké vymyslet jméno, které by znělo drsňácky čarodějnicky a přitom v sobě skrývalo růžovofialovou barvu, protože tahle čarodějnice je hodně osobitá.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Pokud neznáte, určitě si přečtěte knihu od Muriel Barberyové Růže sama ve skvělém překladu Evy Sládkové. Je to totiž opravdu neobyčejný čtenářský zážitek.
