Lucie Bregantová (nar. 1990) je překladatelka a nakladatelská redaktorka. Během studií anglistiky se zařekla, že překládat v životě nebude, přesto má na kontě už přes desítku titulů. Její srdeční záležitostí jsou kratší prózy hopepunkové autorky Becky Chambersové, ale se stejnou chutí překládá i beletrii jiných žánrů nebo třeba knížky pro děti.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
Jednoznačně čas. Nikoli ten zbývající do odevzdání, ale ten, který překladu můžu reálně v danou chvíli věnovat. Jako dnes — doma uklizeno, zbytek rodiny na cestách a přede mnou dlouhé, sladké odpoledne, které budu moct věnovat jen a pouze překladu. To si pak připravím svoje pracovní doupě (někdo by možná řekl spíš čarodějnickou chýši vzhledem k počtu svíček, pochybných serepetiček a zapálených vonných tyčinek, no a v konvici taky bublá jakýsi podezdřelý odvar z bejlí), nadechnu se, ponořím do textu a už jen s nadšením čekám, kam doplavu tentokrát. Takováhle konstelace se ovšem nenamane tak často, jak by bylo záhodno, takže pak nastupuje klasický trojboj kafe — čokoláda — panika z deadlinu.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Vzalo mi například iluze o jakékoli objektivitě — a vlastně si myslím, že je to dobře. Jeden text by deset překladatelů přeložilo desetkrát jinak a všechny varianty by mohly být naprosto skvělé. Překlad mi neustále ukazuje, že každý jsme jedinečný, vidíme svět po svém a nejde jen tak snadno říct, že zrovna moje brýle jsou ty jediné správné. Ráda bych řekla, že mi tím pádem překládání dalo i jistou pokoru, ale na tak silná slova si asi netroufám. Nicméně obrovským darem překladatelství je ještě jedna věc — hluboká práce. Ten stav, kdy se do textu naplno ponořím, žiju v něm, mozek zabírá na plné obrátky a stránky ubíhající pod rukama ani nevnímám, je něco fantastického. Asi proto se k překladu stále vracím, i když to někdy znamená pracovat po práci nebo sedět za počítačem místo toho, abych trávila čas s rodinou.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem?
Jednou se mi stalo, že mi překlad redigoval redaktor, se kterým jsme si… prostě tak úplně nesedli. Nedovedu vlastně přesně říct proč, ale spolupráce zkrátka nešla tak hladce, jak jsem byla zvyklá. A pak jsem se jednou ocitla v publiku překladatelsko-redaktorské besedy, kde došla řeč právě i na komunikaci mezi překladatelem a redaktorem. A jeden redaktor si postěžoval, jak se mu zdá, že když si s překladateli jen vyměňuje komentáře ve Wordu, často dochází k nepochopení, zbytečnému mrzení, a že kdyby si místo toho mohli spolu sednout nad textem u kafe, asi by to vypadalo úplně jinak. Jeho jméno jsem se nikdy nedozvěděla, ale jakýsi šestý smysl mi říkal, že se objevilo v tiráži jisté knihy hned vedle toho mého. A že kdybychom si to kafe spolu opravdu dali, byla by z toho nakonec nadšená přátelská debata.
Na čem zrovna pracujete?
Po delší době jsem se zase ponořila do vod young adult, tentokrát s příjemně hororovým a mytickým nádechem. Kniha je o velšské hrobnici, která společně s nesmělým kartografem mapuje jistý kouzelný les… a kosí u toho oživlé kostrouny sekerou. Může se vlastně kosit sekerou? Laskavé čtenářstvo jistě promine. Každopádně lahůdková záležitost, tak akorát do dlouhých sychravých podzimních večerů.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Protože pro Host nejenom překládám, ale do odchodu na mateřskou jsem měla také pod redaktorskými křídly překladovou beletrii a krimi, kde se to skvělými překlady jen hemží, vybírá se mi těžko. Dovolím si ale doporučit jednu ze svých srdcovek — geniálně zábavnou krimi Vraždi všímavě v překladu Dagmar Heeg. Miluju texty, které se neberou příliš vážně, a Dáše se povedlo tu lehkost, humornost a také bizarní kombinaci akční krimi s populární mindfulness vystihnout naprosto skvěle.
