Petra Hesová (1985) vystudovala anglistiku — amerikanistiku v kombinaci se švédštinou na FF UK v Praze. Oběma jazyky je obklopena i nadále a téměř neustále — ať už jako jazyková lektorka, překladatelka, nebo autorka písňových textů. Je na volné noze a pendluje mezi pražským Žižkovem a šumavským lesem.
Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?
U mě vede zelený čaj, v kombinaci s blížícím se termínem odevzdání je to překvapivě efektivní záležitost. A občas (když už fakt nemůžu, a přitom musím) si jdu na deset patnáct minut zazpívat a zahrát na kytaru. Mozek se okysličí, přepne na trochu jinou vlnu a po chvíli můžu občerstvená pokračovat. No a přiznávám, že někdy se u překladu povzbuzuju a nahlas chválím, jak mi to hezky jde, že už zbývá jen kousek a zase budu moct mezi lidi 🙂.
Co vám překládání dalo a co vám vzalo?
Vzalo mi téměř veškerý volný čas (a pocit, že něco jako volný čas vůbec existuje). Taky mě bohužel připravilo o chuť číst si jen tak pro radost.
Ale dalo mi toho hodně, například spoustu naprosto obskurních znalostí o zbraních, výrobě bomb, zametání forenzních důkazů po vraždě a podobně.
Navíc se díky překládání setkávám se zajímavými lidmi, ať už při rešerších, nebo na besedách se spisovateli. Čerstvě jsem tak měla možnost popovídat si se star skandinávské krimi Larsem Keplerem a dodnes vzpomínám třeba i na setkání s bývalým příslušníkem speciálních jednotek, který mi s kamennou tváří líčil, jak správně „vyčistit“ objekt od nepřátel a jak prostřelit balistickou vestu. Seděla jsem vedle něj s vykulenýma očima a notýskem na klíně a nikdy v životě mi moje překladatelské problémy nepřipadaly malichernější.
Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?
Nepovedlo se toho samozřejmě spoustu — hlavně zpočátku. S mým prvním překladem měla redaktorka opravdu hodně práce, což mi taky tehdy celkem bez obalu řekla. Já jsem okamžitě zaujala stanovisko, že „tohle nemám zapotřebí“, a měla jsem sto chutí rovnou s celým překládáním seknout (což jsem zase uraženě sdělila já jí). Naštěstí jsem to pak rozdýchala, ješitnost odložila stranou a naučila se to dělat pořádně.
Na čem zrovna pracujete?
Brzy mě čeká volné pokračování Autistek od Clary Törnvallové. Kniha se bude jmenovat Normální lidé a je to svého druhu příručka pro člověka na spektru s návodem, jak porozumět neurotypikům. Těším se na to, protože už u prvního dílu jsem měla pocit, že převádím do češtiny dílo, které opravdu může někomu pomoct. Měla jsem to štěstí být u toho, když za autorkou loni na podzim po besedě v Praze přišlo několik lidí s PAS a sdíleli s ní svůj příběh. A vidět tu nefalšovanou radost ze vzájemného porozumění… na to nikdy nezapomenu.
Jaký překlad z Hosta doporučujete?
Manifest za tmu od Johana Eklöfa v naprosto skvělém překladu Lindy Kaprové.
