Vendula Něchajenko (roz. Pazderová, 1993) pracuje jako překladatelka z francouzštiny a španělštiny. Nejčastěji překládá beletrii, filmové titulky a články do médií. Za literární překlad byla dvakrát oceněna v Soutěži Jiřího Levého — v roce 2019 obsadila druhé místo a v roce 2022 pak první místo. Vystudovala obory Český jazyk a literatura a Překladatelství na FF UK. Pro nakladatelství Host přeložila román Zázraky od španělské autorky Eleny Medelové. Kromě překládání se věnuje výuce češtiny pro cizince.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Nejlépe se mi překládá ráno, ideálně co nejdřív po probuzení — vstát, vyčůrat, vyčistit zuby, uvařit si čaj a sednout k překladu. Neotvírat e-maily, sociální sítě, zprávy, nic. Snídat třeba až za hodinu nebo dvě. Ne vždycky se mi to takhle podaří, ale když zrovna ano, je to paráda a překlad mi jde hezky od ruky. Loni jsem taky investovala do zvedacího stolu. Když v průběhu dne ztrácím pozornost, ale vím, že bych ten den měla ještě ideálně několik stran zvládnout, tak si k překladu stoupnu, což na mě nejspíš funguje podobně jako absence snídaně — jsem mírně ve stresu, soustředím se a pěkně překládám, abych měla co nejdřív hotovo a mohla se už najíst nebo se znovu posadit.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Zcela pragmaticky musím říct, že mi vzalo možnost dosažení vyššího měsíčního výdělku. Překlad beletrie totiž není zrovna lukrativní činnost. Jinak mi toho ale překládání dává hodně. Od dětství jsem vášnivá čtenářka a při překládání se v textech můžu krásně hnípat, pochopit jejich strukturu, návaznosti a vnímat je jinak, než kdybych je jako běžný čtenář četla třeba v tramvaji a myslela u toho na pět dalších věcí. I když se mi možná ne každá kniha, kterou jsem kdy přeložila, bez výhrad líbila, mám k ní mnohem silnější vztah, protože jsem do ní opravdu pronikla a hodně si z ní odnesla. Každá přeložená kniha pro mě pak symbolizuje nějakou životní etapu a okolnosti, za kterých jsem na ní pracovala.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Moje první zakázka pro nakladatelství byl překlad ilustrované dětské knížky o plchovi, který se bál sám spinkat v postýlce. Nakladatelství ale všude (v e-mailech i ve smlouvě) místo o plchovi psalo o myšce. Nasadilo mi to brouka do hlavy a nakonec jsem nějak došla k závěru, že použít slovo myška bude asi opravdu lepší, protože představa, jak se ze sebe tříleté dítě snaží vydávit slovo plch, mě úplně nepřesvědčila. Dodnes mi ale píšou kamarádi, kteří knížku čtou svým dětem, a stěžují si, že je ta myška rozčiluje, protože podle ilustrací to zjevně myška není. Takže si vyčítám, že jsem tenkrát toho plcha (nebo třeba plšíka) neprosadila.

Na čem zrovna pracujete?

Právě teď pracuju na překladu románu Qui sait od francouzské autorky Pauline Delabroy-Allard (česky se pravděpodobně bude jmenovat Kdo ví a vyjít by měl letos na podzim). Od téže autorky už mi před dvěma lety vyšel překlad její prvotiny Taková je Sarah. Pauline Delabroy-Allard je moje srdcovka, dlouho jsem se pokoušela prosadit, aby její knihy vyšly v Česku, a jsem moc ráda, že se mi to nakonec podařilo. Dá se říct, že vlastně píše o tématech, která jsou poměrně klišé — její první román byl o lásce, druhý je o hledání vlastní identity —, přistupuje k nim ale úžasně svěžím způsobem, který mě moc baví.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Musím říct, že úplně nejraději čtu současnou českou beletrii — z Hosta mám ráda třeba Petru Soukupovou nebo Jiřího Hájíčka, moc jsem si užila taky Přístav od Karolíny Fílové. Z překladů bych chtěla zmínit jeden starší, a sice Mapu času od španělského spisovatele Félixe J. Palmy (přeložila Iveta Gonzálezová). Je to takový žánrový mišmaš o cestování v čase, místy je to strašně vtipné, místy napínavé, jindy tragické… Byla to pro mě osudová kniha. Četla jsem ji už asi před deseti lety a tenkrát mě tak nadchla, že jsem se rozhodla konečně pořádně zapracovat na španělštině, abych si mohla další díly přečíst v originále. No a teď ze španělštiny překládám a vlastně za to částečně vděčím Hostu.