Ven­du­la Něcha­jen­ko (roz. Pazde­ro­vá, 1993) pra­cu­je jako pře­kla­da­tel­ka z fran­couz­šti­ny a špa­něl­šti­ny. Nej­čas­tě­ji pře­klá­dá belet­rii, fil­mo­vé titul­ky a člán­ky do médií. Za lite­rár­ní pře­klad byla dva­krát oce­ně­na v Sou­tě­ži Jiří­ho Levé­ho — v roce 2019 obsa­di­la dru­hé mís­to a v roce 2022 pak prv­ní mís­to. Vystu­do­va­la obo­ry Čes­ký jazyk a lite­ra­tu­ra a Pře­kla­da­tel­ství na FF UK. Pro nakla­da­tel­ství Host pře­lo­ži­la román Zázra­ky od špa­něl­ské autor­ky Ele­ny Mede­lo­vé. Kro­mě pře­klá­dá­ní se věnu­je výu­ce češ­ti­ny pro cizince.

Jaký je váš nejoblíbenější povzbuzovák při překládání?

Nej­lé­pe se mi pře­klá­dá ráno, ide­ál­ně co nejdřív po pro­bu­ze­ní — vstát, vyčů­rat, vyčis­tit zuby, uva­řit si čaj a sed­nout k pře­kla­du. Neo­t­ví­rat e‑maily, soci­ál­ní sítě, zprá­vy, nic. Sní­dat tře­ba až za hodi­nu nebo dvě. Ne vždyc­ky se mi to takhle poda­ří, ale když zrov­na ano, je to pará­da a pře­klad mi jde hez­ky od ruky. Loni jsem taky inves­to­va­la do zve­da­cí­ho sto­lu. Když v prů­bě­hu dne ztrá­cím pozor­nost, ale vím, že bych ten den měla ješ­tě ide­ál­ně něko­lik stran zvlád­nout, tak si k pře­kla­du stoup­nu, což na mě nej­spíš fun­gu­je podob­ně jako absen­ce sní­da­ně — jsem mír­ně ve stre­su, sou­stře­dím se a pěk­ně pře­klá­dám, abych měla co nejdřív hoto­vo a moh­la se už najíst nebo se zno­vu posadit.

Co vám překládání dalo a co vám vzalo?

Zce­la prag­ma­tic­ky musím říct, že mi vza­lo mož­nost dosa­že­ní vyš­ší­ho měsíč­ní­ho výděl­ku. Pře­klad belet­rie totiž není zrov­na lukra­tiv­ní čin­nost. Jinak mi toho ale pře­klá­dá­ní dává hod­ně. Od dět­ství jsem váš­ni­vá čte­nář­ka a při pře­klá­dá­ní se v tex­tech můžu krás­ně hní­pat, pocho­pit jejich struk­tu­ru, návaz­nos­ti a vní­mat je jinak, než kdy­bych je jako běž­ný čte­nář čet­la tře­ba v tram­va­ji a mys­le­la u toho na pět dal­ších věcí. I když se mi mož­ná ne kaž­dá kni­ha, kte­rou jsem kdy pře­lo­ži­la, bez výhrad líbi­la, mám k ní mno­hem sil­něj­ší vztah, pro­to­že jsem do ní oprav­du pro­nik­la a hod­ně si z ní odnes­la. Kaž­dá pře­lo­že­ná kni­ha pro mě pak sym­bo­li­zu­je něja­kou život­ní eta­pu a okol­nos­ti, za kte­rých jsem na ní pracovala.

Máte nějakou vtipnou historku o spolupráci s redaktorem? Co se vám při překladu nejvíc nepovedlo?

Moje prv­ní zakáz­ka pro nakla­da­tel­ství byl pře­klad ilu­stro­va­né dět­ské kníž­ky o plcho­vi, kte­rý se bál sám spin­kat v postýl­ce. Nakla­da­tel­ství ale všu­de (v e‑mailech i ve smlou­vě) mís­to o plcho­vi psa­lo o myš­ce. Nasa­di­lo mi to brou­ka do hla­vy a nako­nec jsem nějak došla k závě­ru, že pou­žít slo­vo myš­ka bude asi oprav­du lep­ší, pro­to­že před­sta­va, jak se ze sebe tří­le­té dítě sna­ží vydá­vit slo­vo plch, mě úpl­ně nepře­svěd­či­la. Dodnes mi ale píšou kama­rá­di, kte­ří kníž­ku čtou svým dětem, a stě­žu­jí si, že je ta myš­ka roz­či­lu­je, pro­to­že pod­le ilu­stra­cí to zjev­ně myš­ka není. Tak­že si vyčí­tám, že jsem ten­krát toho plcha (nebo tře­ba plší­ka) neprosadila.

Na čem zrovna pracujete?

Prá­vě teď pra­cu­ju na pře­kla­du romá­nu Qui sait od fran­couz­ské autor­ky Pau­li­ne Delabroy-Allard (čes­ky se prav­dě­po­dob­ně bude jme­no­vat Kdo ví a vyjít by měl letos na pod­zim). Od téže autor­ky už mi před dvě­ma lety vyšel pře­klad její prvo­ti­ny Tako­vá je Sarah. Pau­li­ne Delabroy-Allard je moje srd­cov­ka, dlou­ho jsem se pokou­še­la pro­sa­dit, aby její kni­hy vyšly v Čes­ku, a jsem moc ráda, že se mi to nako­nec poda­ři­lo. Dá se říct, že vlast­ně píše o téma­tech, kte­rá jsou poměr­ně klišé — její prv­ní román byl o lás­ce, dru­hý je o hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty —, při­stu­pu­je k nim ale úžas­ně svě­žím způ­so­bem, kte­rý mě moc baví.

Jaký překlad z Hosta doporučujete?

Musím říct, že úpl­ně nej­ra­dě­ji čtu sou­čas­nou čes­kou belet­rii — z Hos­ta mám ráda tře­ba Pet­ru Sou­ku­po­vou nebo Jiří­ho Hájíč­ka, moc jsem si uži­la taky Pří­stav od Karo­lí­ny Fílo­vé. Z pře­kla­dů bych chtě­la zmí­nit jeden star­ší, a sice Mapu času od špa­něl­ské­ho spi­so­va­te­le Féli­xe J. Pal­my (pře­lo­ži­la Ive­ta Gon­zá­le­zo­vá). Je to tako­vý žán­ro­vý miš­maš o ces­to­vá­ní v čase, mís­ty je to straš­ně vtip­né, mís­ty napí­na­vé, jin­dy tra­gic­ké… Byla to pro mě osu­do­vá kni­ha. Čet­la jsem ji už asi před dese­ti lety a ten­krát mě tak nadchla, že jsem se roz­hod­la koneč­ně pořád­ně zapra­co­vat na špa­něl­šti­ně, abych si moh­la dal­ší díly pře­číst v ori­gi­ná­le. No a teď ze špa­něl­šti­ny pře­klá­dám a vlast­ně za to čás­teč­ně vdě­čím Hostu.