Na letošní podzimní schůzce nakonec proběhlo tolik zajímavých prezentací, až jsme poslední příspěvek poslouchali za pochodu při hromadném vyklízení místa setkání. Nemohli jsme si to proto nechat pro sebe a jednu takovou prezentaci vám přinášíme v naší kavárenské podobě: poprosila jsem tři z našich překladatelů, aby nám napsali, proč se hodí komunikovat s autorem.

Milan Pohl

Překladatelé se dělí na dva tábory: jedni tvrdí, že dílo by mělo mluvit samo za sebe, a komunikaci s autorem se důsledně vyhýbají, druzí naopak upozorňují, že některé nejasnosti při převodu textu z jednoho jazyka do druhého nemůže rozhodnout nikdo jiný než autor. Zvláště v případě dlouhých a dosud nedokončených sérií bývá častým problémem neznámé pohlaví (či gender) vedlejších postav, ze kterých se v dalších svazcích mohou stát postavy hlavní a jejichž rod potřebuje překladatel rozetnout už teď, protože v některých obratech a vazbách se bez této znalosti prostě neobejde. Je tajemná osoba s přízviskem „Traveler“ (v knihách Jamese Islingtona) Cestovatel, nebo Cestovatelka? Je ve spojení „Star of Kodur“ (v knihách R. J. Bennetta) ono „Kodur“ místo, žena, či muž? Konzistenci s budoucími, teprve vznikajícími knihami nelze zajistit jinak než kontaktováním jediného člověka na světě, který zná odpověď.

Co si však počít, když komunikace s autorem selže? Jakási zvyklost kdysi radila, že osoby neznámého pohlaví je v češtině záhodno překládat mužským rodem, s tím ale poměrně zásadně nesouhlasím — udělat z ženské postavy mužskou je přece úplně stejná chyba jako udělat z mužské ženskou. Lepší je řídit se citem; pravděpodobnost, že se „trefíte“, pak může být o dost vyšší. Odhadovat větší množství neznámých postav jsem naštěstí musel jen u jednoho prvního dílu budoucí série, kde se mi autora vzdor vší snaze nepodařilo kontaktovat. Hodně by mě zajímalo, jak úspěšná tahle moje „tipovačka“ byla, ale z dalších dílů nakonec úplně sešlo, takže se to nikdy nedozvím.

Důvodů, proč se s autorem spojit, může být samozřejmě víc. Stává se, že v originále objevíte prokazatelnou chybu, ale nevíte, „jak to má být správně“ (typickým příkladem je nekonzistentní zápis fiktivních jmen či názvů), případně narazíte na něco, co vám připadá „nějaké divné“, a nechcete to bez vědomí autora měnit. Kdysi mi nedopřávala klidu scéna ze Sovětského svazu, ve které se psalo, že při razii v moskevském bytě byly kromě bronzové busty V. I. Lenina zabaveny mimo jiné tři rozbité „autopens“ (autopen je v angličtině stroj na automatické psaní podpisů). Tyto stroje už tou dobou existovaly, teoreticky mohly být i v Moskvě, přesto mi připadalo poněkud nepravděpodobné, že by se objevily v obyčejném bytě, navíc hned ve třech exemplářích. Teprve autorčina laskavá odpověď mi vyjasnila, že oněmi „autopens“ myslela to, čemu se v ruštině říká „avtoručki“, tedy plnicí pera!

Ve sci-fi a fantasy se navíc může snadno stát, že vymyšlená jména, která ve zdrojovém jazyce nemají význam, získají nečekaný význam v jazyce, do něhož překládáte. Postava „Havran“ či vesnice „Naser“ (z románů Jamese Islingtona) v angličtině nic neznamenají, zato českého čtenáře by mohly, řekněme, poněkud zmást. Po vysvětlení situace autor bez nejmenších námitek (ale s mírným pobavením) odsouhlasil změnu, a v českém vydání se tak setkáte s oficiálně schválenými jmény „Habran“ a „Nasir“.

Milan Pohl pracuje jako překladatel a redaktor především v oblasti sci-fi a fantasy. Pro nakladatelství Host přeložil například knihy Roberta Jacksona Bennetta (série Božská města a Záhutí) či Jamese Islingtona (série Licanius). Na kontě má také několik desítek překladů Star Wars, podílel se na překladu a dramaturgii televizního seriálu Firefly. Mimo fantastiku přeložil například paměti britského agenta Paula Dukese Tanec s gestapem. Publikoval okolo patnácti autorských povídek, zejména v časopise XB-1, nebeletristický Turistický zápisník (2017) a sci-fi novelu Střepy v prachu (2018).

Alžběta Lexová

Při překládání Města lží od Sam Hawkeové jsem vymýšlela nejen názvy jedů a bylin, ale také zvířat, jídel, míst i běžných předmětů. Občas se dalo odpíchnout od významu, protože autorka ráda vymýšlí složeniny, ale občas volila jiný přístup, aby text zněl trochu exotičtěji. A sem tam se trefila do slova, které jí znělo cize, ale v češtině už to tak exotické není.

Například zvíře, které se v originále jmenuje „koule“. Má být velké a těžkopádné, v podstatě takový slon, takže by ta koule nebyla až tak mimo, přesto by věty typu „Přivezli jste s sebou i koule?“ nebo „Jeli jste na koulích?“ nejspíš zněly vtipněji, než autorka zamýšlela, proto je v češtině tento tvor nazvaný v souladu se zamýšlenou výslovností „kuli“.

A když jsme u té výslovnosti, existují oříšky, které vypadají docela neškodně, ale mozek jim umí sám přiřadit vtipnější významy. Třeba taková „pica“ pasta. Jak to čtete? Pika? Pizza? Nebo ještě jinak? Nebo takový „rushuk“, což je místní sport, který by český čtenář dost možná intuitivně četl jako „rušuk“. Ehm.

A na závěr perlička z jiné série. Pár čtenářů se na mě obrátilo s dotazem, proč Harrow oslovuje Gideon Devátou ve stejnojmenné knize Tamsyn Muirové „Gumo“, když v originále jí říká „Griddle“. Vězte, že Tamsyn Muirová je jedna z nejpuntičkářštějších autorek své generace a všechno, opravdu všechno v jejích knihách má skrytý kontext nebo příběh. V případě Griddle a Gumy jde o to, že „griddle“ je všední kuchyňské vybavení, což podle autorky krásně kontrastuje s biblickou vznešeností jména Gideon, současně jde o hovorové označení pro natvrdlého člověka a současně Harrow jako malá neuměla Gideonino jméno vyslovit, a tak jí říkala Giddle, později Griddle. A tak vznikla Guma — všední předmět, kterým označujeme natvrdlého člověka a zároveň shodou kouzelných okolností začíná na G a lze si také snadno představit malou Harrow, jak se se svými kostlivci batolí za prchající Gideon a volá na ni „Guon! Guon!“, a později „Gumo!“, no ne?

Alžběta Lexová se věnuje překladům fantastiky, thrillerů a detektivek a sem tam si odskočí odpočinout k historickým romancím. Pro Host překládá sci-fi sérii Devátá od Tamsyn Muirové, kde se spolu s hrdinkami příběhu brodí nekonečným množstvím kostí a tělních tekutin, a přeložila také fantasy Město lží od Sam Hawkeové (druhý díl Říše zrady připravujeme na příští rok).

Eva Dohnálková

Mám pocit, že překladatelé až na výjimky nevynikají vysokým sebevědomím, jakmile se tedy v textu objeví nějaká nesrovnalost, nejdřív začnou váhat, jestli větu, slovní spojení, případně kontext pochopili správně, znejistí a snad teprve pak je napadne, že chybu třeba mohl udělat i samotný autor. Obezřetnost je namístě. Mnohé zahraniční knihy nevynikají důslednou redakcí — v severské literatuře se často setkáváme s pečlivou redakcí jazykovou, ovšem faktická a logická správnost nezřídka dostávají na frak — snad je to tím, že zahraniční redaktoři vnímají autora takřka jako poloboha, a jeho text je tudíž nedotknutelný. Co ale dělat, když na logický kiks narazíte jako překladatel?

V jedné detektivce, kterou jsem překládala, byla vyšetřovatelka velkou milovnicí kvalitní kávy. Zničehonic se v rozhovoru s kolegou zmíní, že kávu nepije. Znejistěla jsem, jako podezřívavý překladatel samozřejmě vím, že v detektivce hrají detaily často významnou roli – jak to tedy je? A co teprve když se v jedné scéně nějaká postava objeví a o kousek dál někdo jiný tvrdí, že tam nikdy nebyla. To už určitě není náhoda! Podobných nesrovnalostí jsem v knize posbírala pěknou řádku a dospěla k názoru, že bude nejlepší se autora rovnou zeptat. S trochu rozechvělou dušičkou jsem formulovala velmi opatrný e-mail — nikdy netušíte, jak velké je autorovo ego — a čekala na odpověď. Autor reagoval překvapeně: Jak to, že si toho nikdo nevšiml? Jak to, že jsem si toho nevšiml? Tady mě nikdo na nic neupozorní! A řešení? Paní překladatelko, když jste tohle všechno vyšťárala, tak si to nějak vyřešte sama, třeba to proškrtejte. Nebo víte co? Nechtěla byste tam nějaký ten odstaveček připsat? Hezky to všechno vysvětlit a uhladit… A jestli jsem to udělala? Co myslíte?

Eva Dohnálková je překladatelka z norštiny, redaktorka populárně-naučné literatury v nakladatelství Host, milovnice rehků a dalekých cest.