Petra Dvořáková

Není dnes noci, kdy by mat­ky synů neto­nu­ly v žalu, není dne, kdy by se jejich srd­ce nesví­ra­lo úzkostí.

Umí­rá-li syn jedi­né mat­ce, umí­rá všem matkám svě­ta. Umí­ra­jí-li, Ukra­ji­no, tví syno­vé, my mat­ky umí­rá­me s nimi.

Žij, Ukra­ji­no, žij, dýchej, pro­jdi ke svět­lu touhle nej­tem­něj­ší nocí. Jsme s tebou. Slá­va a svo­bo­da Ukra­ji­ně!

Jiří Padevět

Těž­ko moh­lo něko­ho pře­kva­pit, že býva­lý důstoj­ník KGB roz­pou­tal v Evro­pě agre­siv­ní vál­ku, byť jsme všich­ni do posled­ní chví­le dou­fa­li, že tak neu­či­ní. Sklá­ním se před fan­tas­tic­kým hrdin­stvím Ukra­jin­ců a pře­ji jim, aby svou vlast před rus­kým agre­so­rem uchrá­ni­li. Pev­ně věřím, že celý demo­kra­tic­ký svět pocho­pil váž­nost situ­a­ce a pomá­há, jak může. Slá­va Ukra­ji­ně.

Alena Mornštajnová

Když jsem psa­la kni­hu Hana, v noci jsem se budi­la hrů­zou z toho, co je člo­věk scho­pen pro­vést jiné­mu člo­vě­ku. Utě­šo­va­lo mě pomyš­le­ní, že se lidé pou­či­li a dají si pozor, aby se nikdy nic tako­vé­ho neo­pa­ko­va­lo. Při pohle­du na roz­dě­le­né rodi­ny a mat­ky utí­ka­jí­cí s dět­mi přes hra­ni­ce, při pomyš­le­ní na lidi ukrý­va­jí­cí se před bom­ba­mi v kyjev­ském met­ru a skle­pech a při sle­do­vá­ní zpráv o mrtvých a raně­ných už vím, že jsem se mýli­la. Stá­le jsou tací, kte­ří jsou schop­ni kvů­li svým mocen­ským cílům obě­to­vat živo­ty ostatních.

Když jsem psa­la kni­hu Lis­to­pád, mys­le­la jsem na lidi, kte­ří žili a žijí v tota­li­tě. Dou­fa­la jsem, že svět tota­lit­ních reži­mů se blí­ží ke kon­ci a stá­vá se minu­los­tí. Tomu věřím stále.
Zno­vu nemůžu v noci spát a mys­lím na zni­če­né živo­ty nevin­ných lidí na obou stra­nách, roz­bi­té rodi­ny a jizvy, kte­ré se nikdy nezahojí.

Utě­šu­je mě jedi­né — zdá se, že ten­to­krát se svět sku­teč­ně spo­jil, aby pod­po­řil prav­du a spra­ve­dl­nost, aby pod­po­řil Ukrajinu.

Ukra­ji­no, buď sil­ná, sto­jí­me při tobě.

Pavel Pospěch

Situ­a­ce na Ukra­ji­ně nám uka­zu­je, že bez­peč­ný a rela­tiv­ně před­ví­da­tel­ný svět, na nějž jsme si zvyk­li, není samo­zřej­mos­tí. To, co zaží­va­jí lidé na Ukra­ji­ně, kte­ří se ze dne na den sta­li oběť­mi nespra­ved­li­vé­ho a kru­té­ho váleč­né­ho taže­ní, nám při­po­mí­ná, že mír nena­stá­vá sám od sebe. Mír vzni­ká při­či­ně­ním lidí, ať už na Ukra­ji­ně, nebo u nás v Čes­ku. My sami musí­me pomo­ci Ukra­ji­ně a při­či­nit se o mír a bez­pe­čí lidí v Evro­pě i za její­mi hra­ni­ce­mi.

Marie Iljašenko

Naro­di­la jsem se v Kyje­vě, a kdo mě zná, ví, že část mého srd­ce v tomhle měs­tě navždyc­ky zůsta­la. To, co se mému měs­tu a mé zemi děje, mě bolí. Ale jsem hrdá na Ukra­jin­ce, že jsou tak sta­teč­ní. Jsem hrdá na Čechy a ostat­ní Stře­do­ev­ro­pa­ny, že se za Ukra­jin­ce tak jed­no­my­sl­ně posta­vi­li. Jen­že prv­ní vlna nad­še­ní a chu­ti pomá­hat brzy opad­ne. Někdo už začal říkat, že si ty tep­lé ponož­ky pře­ce moh­li sba­lit a že i my ostat­ní si zaslou­ží­me met­ro zdar­ma. Nenech se vyt­ro­lit, nenech se otrá­vit, zůstaň empa­tic­ký. Ukra­ji­ně jde o všech­no. Ne, ty ponož­ky si někte­ří oprav­du nestih­li zaba­lit!

Radka Denemarková

Vál­ka na Ukra­ji­ně je vál­ka nás všech. Je to boj za hod­no­ty, jako je mír, lid­ská prá­va, demo­kra­cie a nadě­je. Lidé na Ukra­ji­ně jsou nesmír­ně bojov­ní, hrdí a nevzdá­va­jí se a poda­ři­lo se jim sjed­no­tit oprav­du celý svět. Je to vždyc­ky v živo­tě stej­né — tepr­ve tvá­ří v tvář tomu nej­hor­ší­mu nám dojde, co je na živo­tě a na našem svě­tě cen­né. Já veli­ce pod­po­ru­ji všech­ny sta­teč­né lidi na Ukra­ji­ně a všech­ny země, kte­ré jsou v nebez­pe­čí pro­to, že si Puti­no­vé a jemu podob­ní neu­stá­le mys­lí, že svět je hrač­ka jenom pro ně a že si můžou ostat­ní men­ší stá­ty pod­ma­nit. Odva­hu a vydrž­me!

Lidmila Kábrtová

Jako malá hol­ka jsem počí­ta­la, kolik mi bude, až skon­čím základ­ku, až odma­tu­ru­ju nebo až při­jde rok 2000. Oněch 14 let bylo rela­tiv­ně blíz­ko, 18 zavá­ně­lo pří­sli­bem dospě­los­ti, ale těch 29 let bylo napros­to nepřed­sta­vi­tel­né čís­lo. Pohle­dem dítě­te naro­ze­né­ho v roce 1971 to před­sta­vo­va­lo straš­li­vé stáří.

A co bude potom, mě teh­dy vůbec nena­padlo. Jen jsem před­po­klá­da­la, že něja­ké „potom“ auto­ma­tic­ky při­jde, i když novi­ny vyhro­žo­va­ly stu­de­nou vál­kou a ve ško­le jsme se uči­li, jak si nasa­dit ply­no­vou mas­ku a kte­rým smě­rem si leh­nout při ato­mo­vém výbuchu.

Ani přes novi­ny chřes­tí­cí zbra­ně­mi jsme si ale neu­mě­li před­sta­vit, že by něco jako vál­ka sku­teč­ně nasta­lo… a pokud ano, byla v nás zako­ře­ně­ná hoř­ká zku­še­nost malé země, kte­rá se Goli­ášo­vi vzpou­zet nebude.
Teď vál­ka oprav­du je a není pod­stat­né, že útok agre­so­ra nesmě­řo­val na nás, ale na zemi jen o kou­sek ved­le. I tahle země, stej­ně jako naše, chtě­la žít v poko­ji a míru s ostat­ní­mi. A své­ho živo­ta se nechce vzdát, roz­hod­la se nepod­vo­lit zvů­li a nási­lí a sta­teč­ně se brání.

Putin se domní­val, že změ­ní svět. Ale svým hrdin­stvím ho změ­ni­la Ukrajina.

Buď­me s ní. Dnes, zít­ra i po dal­ší dny.