Deva­de­sá­tá léta mi při­jdou pořád ne úpl­ně dob­ře lite­rár­ně zpra­co­va­ná. Je to i důvod, proč ses do psa­ní o nich pustil?
Ano, roz­hod­ně. Ne že by deva­de­sá­tá léta neby­la lite­rár­ně zpra­co­vá­va­ná, ale hlav­ně se o deva­de­sát­kách psa­lo v době, kdy jsme v nich žili. Topol a Hakl jsou pro mě lite­rár­ní deva­de­sát­ky. Až na pár výji­mek (napří­klad Toma­nův Fra­jer) tu pod­le mě chy­bí lite­rár­ní reflexe té doby z poz­děj­ší­ho pohle­du, tře­ba prá­vě dneš­ní­ho. Což je doce­la zvlášt­ní, pro­to­že posled­ní dobou se všich­ni hod­ně chtě­jí vyjá­d­řit k době post­ko­mu­nis­tic­ké, v poli­ti­ce vzpo­mín­ka­mi na same­to­vou revo­lu­ci a Zema­na a Hav­la a Klause v deva­de­sát­kách. Seri­á­ly a fil­my se hod­ně chy­ta­jí téhle doby, jen v lite­ra­tu­ře není nic výraz­né­ho. Když Babiš volá ve sně­mov­ně: „Vy jste zapo­mně­li, že vy jste mě zplo­di­li. Vy zko­rum­po­va­ná pra­vi­ce!“, tak mlu­ví taky o deva­de­sát­kách. Tak­že jsem to psal i pro­to, že sou­hla­sím s Babi­šem, že na tohle bychom oprav­du nemě­li zapo­mí­nat. Mys­lím, že reflexe téhle doby je pro pocho­pe­ní dneš­ní situ­a­ce stej­ně tak důle­ži­tá jako tře­ba reflexe komu­nis­mu. Lite­rár­ně je to zají­ma­vé obdo­bí taky v tom, že není defi­no­vá­no jed­ním jas­ným klišé, jsou tu zla­té deva­de­sát­ky, divo­ký večí­rek, ale taky doba, kdy jsme muse­li zhas­nout, a ne zrov­na pro­to, abychom si moh­li zatan­čit. S tím posled­ním klišé si samo­zřej­mě hra­je i titul mého románu.

Topol a Hakl jsou pro mě lite­rár­ní devadesátky.

Jak na tu dobu osob­ně vzpomínáš?
Jako na dobu, kdy exis­to­va­la Čes­ká repub­li­ka. Pro mě jsou deva­de­sát­ky zvlášt­ní tím, že jsem na jejich kon­ci ode­šel z Čes­ka, nejdřív do Nor­ska stu­do­vat magis­ter­ský obor, potom jsem se odstě­ho­val do Nizo­ze­mí. Před­po­klá­dám, že Češi, co zůsta­li v ČR, si neu­stá­le budu­jí a pře­tvá­ře­jí vztah k vlas­ti pod­le toho, jak se ta vlast mění; to já ale nemám, pro mě není Čes­ká repub­li­ka jen pro­stor, je to i čas, země, kte­rá už teď nee­xis­tu­je a ze kte­ré jsem ode­šel prá­vě na kon­ci devadesátek.

Mys­líš si, že jsme se s tou dobou už doká­za­li vyrovnat?
Pro­miň, nevím, jest­li vyrov­nat je úpl­ně dob­rý ter­mín. Ve vyrov­ná­vá­ní je tak tro­chu pří­tom­ná křiv­da a odpouš­tě­ní, já ale nějak nevím, jaká křiv­da se sta­la a komu odpouš­tět. Spíš než vyrov­nat by asi stá­lo za to se zeptat, jest­li jsme si tu dobu doká­za­li vůbec v sobě něja­kým způ­so­bem pře­brat a reflek­to­vat ji. A to jako spo­leč­nost teda ne, nedo­ká­za­li. Ale posled­ní dobou ta tou­ha nějak se k té době vyjá­d­řit narůstá.

Je v kníž­ce něco, co se sku­teč­ně ode­hrá­lo? Nebo kde jsi jako autor čer­pal inspiraci?
Jas­ně že ten pří­běh vychá­zí ze sku­teč­nos­ti. Jen maso­kom­bi­nát v romá­nu byla ve sku­teč­nos­ti sle­pi­čár­na. Ale pak je tam spous­ta detai­lů, kte­ré niče­mu neod­po­ví­da­jí, kte­ré jsem si od a do z vymys­lel. Tře­ba měs­to, kde se to všech­no ode­hrá­vá. To měs­to je v sever­ních Čechách a neexistuje.

Ten maso­kom­bi­nát v pří­bě­hu je veš­ke­rý kapi­ta­lis­mus v devadesátkách.

Proč prá­vě maso­kom­bi­nát? Má to být metafora?
Meta­fo­ra ani ne. Když už bych měl pří­tom­nost maso­kom­bi­ná­tu vysvět­lit lite­rár­ním ter­mí­nem, tak bych asi řekl, že maso­kom­bi­nát se v tom pří­bě­hu obje­vil jako meto­ny­mie, ješ­tě přes­ně­ji synekdo­cha čili nahra­ze­ní čás­ti za celek. Ten maso­kom­bi­nát v pří­bě­hu je veš­ke­rý kapi­ta­lis­mus v deva­de­sát­kách. Mís­to maso­kom­bi­ná­tu by tam teda moh­la být úpl­ně jiná fir­ma, ale maso­kom­bi­nát má opro­ti tře­ba tako­vé pekár­ně nebo IT fir­mě tu lite­rár­ní výho­du, že samot­né pod­ni­ká­ní v tomhle prů­mys­lu vyvo­lá­vá reak­ce: výdě­lek není mož­ný bez zabí­je­ní; pří­mo v jádru toho pod­ni­ká­ní je morál­ní dile­ma. Jako lite­rár­ní figu­ru jsem ale ten maso­kom­bi­nát bral jen na začát­ku. Postup­ně se z něho sta­la důle­ži­tá sou­část vyprá­vě­ní. Celá jed­na linie pří­bě­hu by s žád­ným jiným typem byz­ny­su nefun­go­va­la a dal­ší linie by asi fun­go­va­la, ale abych byl věr­ný sku­teč­nos­ti v dru­hé polo­vi­ně deva­de­sá­tých let, tak to muse­lo být něco v mas­ném průmyslu.

Je to tvá dru­há kníž­ka. Pod­le čeho si vybí­ráš pří­běh a téma? A roze­psal jsi už něco dal­ší­ho, nebo máš tře­ba vybra­né téma, kte­ré tě zajímá?
Nechci psát o něčem, o čem psa­lo fůru lidí pře­de mnou, chci mít něco, o čem můžu říct, podí­vej­te, tohle je moje. Kdy­by tu bylo tři­cet dal­ších knih o refle­xi deva­de­sá­tek, nepsal bych tu svo­ji. A záro­veň chci, aby se to téma nějak vztáh­lo ke mně a k dnešku. Téma pro něco dal­ší­ho už vybra­né mám a začal jsem psát. Pró­za má tro­chu pro­blém se spo­le­čen­ským dopa­dem, což ti může být jed­no, ane­bo tě to fakt trá­pí, když chceš, aby tvá prá­ce byla někde ve spo­leč­nos­ti vidět. Nor­mál­ně se psa­ní může ke spo­le­čen­ské­mu dění vzta­ho­vat jen mime­tic­kou funk­cí (vyprá­vě­ní se sna­ží napo­do­bit sku­teč­nost). Jenomže to, co se tady děje posled­ní roky, tře­ba kvů­li Ale­xu Jone­so­vi nebo Trum­po­vi, dost mění spo­le­čen­skou roli lite­ra­tu­ry. Když Trump vykři­ku­je o novi­nách, že jsou fake news, nekři­čí to samo­zřej­mě pro­to, že mu při­jde, že by novi­ny měly dělat důklad­něj­ší rešer­še a kon­t­ro­lu, nepro­pa­gu­je vyš­ší infor­mo­va­nost a kva­li­tu. Fake news je pros­tě nálep­ka pro novi­ny, kte­ré ho nechvá­lí. Když lež není lež, pro­to­že není prav­di­vá, ale pro­to­že se něko­mu nelí­bí, žije­me koneč­ně napl­no ve svě­tě post­mo­der­ních teo­re­ti­ků. Fik­ce a pró­za by v tako­vém svě­tě měly mít stej­nou důle­ži­tost jako novi­ny nebo vědec­ký člá­nek. V tomhle svě­tě může vymyš­le­ná belet­rie být pod­le Trum­pa a jeho fanouš­ků napros­to prav­di­vá, prav­di­věj­ší než tře­ba ozdro­jo­va­ný člá­nek v New York Times, když ho ta belet­rie chvá­lí. Trump a Jones bezdě­ky budu­jí svět, kte­rý je snem snad kaž­dé­ho spi­so­va­te­le. Ve kte­rém koneč­ně bude­me stej­ně důle­ži­tí jako ostat­ní média! A při­tom je to napros­tá noč­ní můra. Tak o tomhle teď píšu.