Tvůj román Hluk noci staví na prolínání světa fantazie s tím naším reálným, což je poměrně klasický motiv moderní fantastiky. Mohl bys říct, čím je tvůj přístup specifický?
Podobnou otázku jsem naťukl v prologu. Myslím, že je to propojení snového světa s jedinou osobou. Její niterné prožitky, touhy, zklamání, radosti, ale i bolesti nabývají různých podob, ale nakonec jsou stále jen střípky jedné osoby.
Hlavním hrdinou Hluku noci je Ludvík, kterého bychom mohli označit za obyčejného člověka nebo v určitém pohledu pasivního antihrdinu. Proč sis vybral jako středobod svého příběhu právě postavu, která nemusí být ze začátku čtenářům sympatická?
Protože jsem přesvědčen, že hrdinou se může stát každý z nás. A že možná ti, do kterých bychom to řekli nejméně, nakonec učiní největší oběť. A máš pravdu, Ludvík je komplikovaná postava, ale věřím, že když mu čtenáři dají šanci, pochopí ho a na konci mu snad mnohé odpustí.
Přestože fantastika má primárně zábavnou funkci, nese podle mě i mnohá těžší témata. V případě Hluku noci to pro mě byla hlavně rodinná traumata a otázka sebepřijetí. Šlo ti už předem o takový společenský či psychologický přesah, nebo to vyplynulo z děje samo?
Začnu zeširoka. Když jsem knihu začínal psát, chtěl jsem hlavně napsat příběh, který mi na české scéně fantastické literatury chyběl. Měl jsem pár nápadů a psal a psal. Jenže když jsem došel na konec, něco tomu chybělo. Hodně věcí jsem pak probíral s mojí ženou (díky za trpělivost, Majdi) a nespočítal bych, na kolika procházkách se psem jsem dumal, jak to celé prohloubit. A tak jsem se nakonec dostal k tomu, že nejvíc ve mně rezonují příběhy, které loupete jako cibuli a v samém závěru vám zdánlivě nesourodé momenty nebo reakce hrdinů odhalí jádro. Takže jsem začal příběh pitvat scénu po scéně, abych se dostal blíž Ludvíkovi. Kdo vlastně je a co všechno musel prožít, aby ho to zformovalo do podoby, ve které ho poprvé spatří čtenář?
Ale abych se vrátil k otázce. Myslím, že kdyby v příběhu potenciál nebyl od prvního draftu, asi bych z něj tuhle výslednou podobu nevykřesal.
Většina románu se sice odehrává v našem reálném světě, ale nedílnou součástí je i dění ve Snovíně. Bylo pro tebe složité konstruovat svět, který je složený ze střípků různých realit a zároveň se musí řídit určitými pravidly?
Tohle pro mě bylo složité. Nejprve jsem měl jen mlhavou představu, co a jak funguje. Věděl jsem, že chci, aby se Snovín přeléval do Skutečna, ale řekněme, že se mi třásly ruce a výsledek nebyl takový, jaký jsem si vysnil. A tak jsem začal hledat jasná místa a situace, kde světy propojím. Stavěl jsem mantinely a pomalu značil hranice, co ještě ano a co už ne. Co je sen a co naopak odraz skutečného a naopak. Ještě teď se bojím, jestli jsem někde nepřelil.
Hluk noci je plný fantastických bytostí — antičtí hrdinové, děsivý Arrak, mocné kočky, tajemný Dráp a v neposlední řadě slídil. Přijde mi, že přestože se mnohé na první pohled jeví jednoznačně, zjišťujeme, že ani tady není nic černobílé. Chtěl jsi ukázat, že předsudky nejsou nikdy dobrým přístupem?
Díky za tuhle otázku. Jestli mě v dnešním nejistém světě něco děsí, jsou to lidé, kteří mají hned jasno. Je to tak a tak. Kdo není s námi, je proti nám. Sám se snažím třeba konfliktní situace zpětně analyzovat, hledat příčiny vlastního chování a přemýšlet, proč to nebo ono ve mně vyvolalo tak silné emoce. Je to mnou, nebo spíš okolím? Majda mě navedla na myšlenku, že jestli má někdo problém, tak zpravidla ten, kdo ho vytváří.
Long story short: „Co je důležité, je očím neviditelné.“
Zásadní roli v Hluku noci hraje modelářství a komunita, která se pohybuje okolo miniatur a TTRPG. Je to prostředí, které je ti blízké, nebo ses musel připravit prostřednictvím rešerší?
Vyrostl jsem na sídlišti a každý den po škole chodil čutat na umělku nebo betonový plácek. Hrál jsem, co zrovna šlo, a jediná limita byla počet spoluhráčů. A když jsem zrovna nelítal venku, koukal jsem s bráchy na véháesky. Takže jako kluk jsem měl „děsně málo“ času na lelkování. Jenže moje mamka nás tři bráchy naštěstí vedla k literatuře a divadlu, netrvalo dlouho a propadl jsem knihám. Dodnes si pamatuju, jak jsem četl Pána prstenů a pořád jsem se nedočkavě staršího bráchy ptal, co bude dál. No a starší brácha začal hrát v divadle, a tak jsme se díky jeho touze po přednesu dostali k Dračímu doupěti (je tím nejlepším gamemasterem, jakého znám). Tužka a papír a stali se z nás hrdinové. Samozřejmě po čase jsme se dostali i k miniaturám, jenže to tenkrát stálo balík peněz a my byli tři. Spíš jsem do tohohle světa nakoukl a někde v hlavě mi to zůstalo. Mladší brácha to tolik neprožíval, ten se držel počítačů, z toho staršího se sice nestal barvič, ale jeho sbírka miniatur by naplnila menší muzeum.
O konci románu nechci nic prozrazovat, ale je pro tebe příběh uzavřený, nebo se hodláš do tohoto světa vrátit? Máš už další autorské plány?
Původně jsem zamýšlel duologii, ale protože věčně pochybuji, zavíral jsem jednotlivé linky příběhu a tím víc vše směřoval k samostatnému románu. Ale nechal jsem si pár dvířek otevřených, a proto vím, kam zhruba vedou. Jinak dokončuji sci-fi román, který se odehrává na cizí planetě. Lidé, které zachránila právě ona planeta, jsou pořád ti stejní jako dnes. Mají rádi svou pravdu, ale ještě raději si ohnou svět, aby si ji obhájili. Nosím v sobě ještě jeden osobnější příběh, ale o tom třeba příště.
