Před dvěma lety jste vydal povídkovou knihu Kolem Jakuba a získal za ni nominaci na Literu. Ještě předtím vám vyšly další povídky a jedna novela. Kdy jste se pustil do románu?

Román Zeptej se ďábla vznikl souběžně s povídkami, které tvoří knihu Kolem Jakuba, a původně měl ten text být součástí povídkové sbírky. Nakonec se ale koncepcí i rozsahem osamostatnil. Že z něj bude román, jsem původně nečekal. Jak dlouhý bude výsledný text jsem ovšem zatím netušil u ničeho, co jsem kdy napsal.

Jaká forma vám vyhovuje nejvíc — povídka, nebo delší útvary?

Nejvíc mi asi sedí útvar na pomezí povídky a novely. Na povídku jsem příliš rozmáchlý (ostatně při vzniku Jakuba někteří zkušení literární matadoři dokonce rozporovali, že jde o povídky), na románovou formu mám v textech zase málo postav a příliš koncentrovaný děj. Kdysi jsem v písemkách z literatury na střední škole pravidelně nechával řádek s otázkou „Co je to novela?“ prázdný. Nikdy jsem si nezapamatoval, co to je za útvar. Tak se mi to s léty vrátilo a většina textů jsou buď zkrácené, nebo přetažené novely.

V nové knize Zeptej se ďábla se vracíte do období konce minulého režimu, novela Prak se odehrávala v protektorátu. Chcete svým psaním připomínat minulost?

Nikdy jsem o minulosti psát nechtěl. Jen potřebuji vystavit své postavy nečekaným zkouškám a mezním situacím. Podobně jako se příznivci hororů rádi vystavují strachu nebo počítačoví hráči vyhledávají napětí a akci, já musím v příběhu mít něco, co žene moji zvědavost a nutí mě propsat se až k rozuzlení. Nikdy nevím, jak a kde mnou psaný příběh skončí. Ta historie je jen vedlejší efekt. Až mi inspirace přinese téma ze současnosti, napíšu ho. Ostatně i Zeptej se ďábla vrcholí v dnešní době. A povídka Dima o ukrajinských dělnících, kterou jsem napsal loni, je také současná.

František Horák alias Rudej vztek je zajímavá postava. Jak se vůbec pro literární svět rodil? Znal jste někoho takového?

Ne, neznám nikoho takového, ale jsem rád, že v anotacích na knížku se jeho přezdívka i jeho „vyšetřovatelská“ minulost tak akcentuje. Je to přitom jen zástupné téma. Ústředním motivem je člověk na konci cesty, člověk v té nejvíce mezní situaci, o níž jsem mluvil v předchozí odpovědi. A protože nechci, aby byla předem prozrazena, jsem rád za vějičku zvanou Rudej vztek. Budoucí čtenář jistě pochopí, co jsem měl touhle mlžnou odpovědí na mysli.

Čas od času se v médiích objeví zpráva o tom, že dopadli někoho, kdo se podílel na nějakých dávných zločinech proti lidskosti. A pak se ukáže, že je to dnes docela milý a třeba i nemocný dědeček. Spousta lidí si asi řekne, že už by ho mohli nechat být, spousta dalších, že za to, co udělal, stejně neexistuje pořádný trest. Naloží nejvíc takovým lidem sám život?

To nedokážu posoudit. Přístup k vině je vždy individuální. Je pravda, že racionalizace a schopnost vše si zdůvodnit a obhájit je v člověku bezbřehá, snad i jako obranný mechanismus. Vidím to občas i u sebe. Hryzající svědomí jako u Dostojevského Raskolnikova v lidech bohužel rozhodně nepřevažuje. Také stran vyrovnání se s naší nedávnou minulostí jsme se dostali na slepou kolej. Příklad — víme třeba, kdo z herců či zpěváků podepsal a donášel. Na nich se vozíme a skrz ně se vymezujeme. Ale mě zajímají jména pokušitelů, kteří je k podpisu nutili, jména těch, kteří donášení požadovali. Ti zmizeli jako pára nad hrncem a nám zbyli jen zástupní viníci, nezřídka spíše sami oběti. Navíc kvůli časovému odstupu se už pomalu dostáváme do fáze, kdy je na vzestupu sentiment, idealizace a relativizace společenských dějů před Listopadem. Do téhle společenské debaty ale novou knížkou oproti očekáváním moc nevstupuju a v textu Zeptej se ďábla se snažím o odstup bez hodnotícího stanoviska. Stejně tak jsem se snažil v Praku i v povídkách Kolem Jakuba, abych do děje nemontoval vlastní postoje. Stačí, že mé postoje jsou vyjádřené volbou témat samotných.

Kniha zavede čtenáře i do prostředí sekt. Poznal jste takové prostředí osobně nějak zblízka?

Na studiích v Ústí jsem vypracovával v rámci předmětu Religionistika seminární práci zaměřenou na okrajová náboženská sdružení s řekněme nezdravou mírou autoritářství. V rámci sbírání podkladů jsem měl štěstí, že jsem potkal člověka, který jedno takové společenství dokázal opustit a nebál se mi o něm vyprávět. Jinak se k podobným informacím už z podstaty moc dostat nedá, tím méně ke svědectvím. A tenkrát mě zaujal mimo jiné i smířlivý tón toho člověka a jeho tvrzení, že v onom společenství je mnoho lidí, kterým sametová revoluce vzala jistoty, funkce a postavení. Společenství jim vrátilo pocit vlastní důležitosti a zároveň jim dalo pevný řád výměnou za jisté omezení jejich lidské a občanské autonomie, abych to trochu kulantně zaobalil.

A můžete prozradit, kdo je ten ďábel, kterého se podle titulu vaší knihy máme ptát?

Název odkazuje na jednu píseň, která je v textu zmíněna. Každopádně skutečná odpověď na vaši otázku čeká na čtenáře uvnitř knížky s úžasnou obálkou.