Viktore, pro mě budeš vždycky básník. Teď ale vydáváš další sbírku povídek. K próze jsi prostě „dospěl“, nebo ti nabízí nějakou jinou polohu než poezie?

Vik­to­re, pro mě budeš vždyc­ky bás­ník! To zní hez­ky, díky, Rad­ku, někam si to zapíšu. Co se pró­zy týče: v jeden oka­mžik mi při­šlo, že psát bás­ně je tak neú­nos­ně těž­ké, že pros­tě musím změ­nit obor. To jsem ovšem ješ­tě nevě­děl, jak těž­ké je psát pró­zu. Teď už ale nemůžu zpát­ky — psát bás­ně jsem totiž mezi­tím úpl­ně zapomněl.

Počkej, a ono se to dá zapomenout?

Divíš se, že se to dá zapo­me­nout? Tak to ti, Rad­ku, závi­dím. Já jsem vždyc­ky měl spíš pro­blém vzpo­me­nout si, jak se to dělá :) Pró­za není těž­ší. Obo­jí je těž­ké pří­šer­ně, tedy aspoň pro mě. Že poezii moc lidí nečte? Ano, to je sku­teč­ně pro­tiv­né a vel­mi to bere moti­va­ci pro tu dři­nu (i pro tu moji). Ovšem mám pocit, že s povíd­ka­mi jsem si moc nepomohl.

Píšeš o lidech ve středním věku. Jak ho prožíváš ty sám? Čím je tohle období života podle tebe výjimečné?

Je to obdo­bí napros­to výji­meč­né. Stej­ně jako všech­na ostat­ní život­ní obdo­bí. Pro­ží­vám ho vět­ši­nou tak, že se sna­žím zazna­me­nat, v čem jeho výji­meč­nost spo­čí­vá. S dět­stvím se mi to nepo­ved­lo, s mlá­dím taky ne, tak, kru­ci­her­dek… Ve stá­ří budu mít Alzheimera.

Kde hledáš předlohy pro své postavy? A využíváš přitom i své „sochařské“, výtvarné vidění světa?

Před­lo­hy hle­dám zásad­ně sám v sobě. Spo­lé­hám při­tom na to, že se mi straš­ně rych­le mění osobnost. 

Takže všechny ty postavy jsi tak trochu ty sám?

Asi jo. Vždyc­ky když něco píšu, tak veli­ce o sobě. Jenomže jak se pak změ­ním, tak se v tom už nepoznám.

Pracuješ jako redaktor, učíš tvůrčí psaní. Učíš se tím i sám?

Moc se tam nena­u­čím, ale urči­tě mi to hod­ně dává! S obli­bou totiž vykrá­dám svo­je stu­den­ty. Naštěs­tí jsou úpl­ně nezná­mí, tak­že jim to nikdo nevěří. 

To ale samozřejmě kecáš, to bych tě nesměl znát. Věřím ti však, že je to inspirativní. Zeptám se tedy jinak — jsi sochař, ale učíš psaní. Proč? A v čem je výtvarná práce psaní podobná a v čem se naopak liší? Víš co, musím tě přinutit i k nějaké vážné odpovědi — nebo to aspoň zkusit.

Výtvar­ná prá­ce je té lite­rár­ní podob­ná pře­de­vším v tom, že seže­re mno­hem víc času, než jste si původ­ně plá­no­va­li. To mys­lím, pro­sím, váž­ně! Vyhrá­va­jí pře­de­vším ti, co mají trpě­li­vost — a navíc neu­mě­jí nic jiné­ho. Nej­lep­ší motiv pro kaž­dou tvor­bu je zni­čit si všech­ny ostat­ní život­ní mož­nos­ti do té míry, že už člo­vě­ku nezbý­vá než pokra­čo­vat v psa­ní nebo malo­vá­ní. Mys­lím, že spous­tě zapá­le­ných lidí se tohle poved­lo vel­mi dobře.

A jinak — mám dost výraz­ný pocit, že výtvar­no a psa­ní (a jiná umě­ní) se kde­si vespo­lek potká­va­jí v tako­vém tem­ném chumlu v našem vědo­mí, v tako­vém kom­pakt­ním cuc­ku nebo koko­nu. Z koko­nu se potom sou­ká kaž­dá nit tro­chu vlast­ním smě­rem, ale chr­chel je jen jeden. Tak mi to teda připadá. 

Sbírka povídek se jmenuje Čistý, skromný život. V čem ty sám spatřuješ čistotu a skromnost?

Jenomže mé dílo se nako­nec bude jme­no­vat Čis­tý a skrom­ný život. S a. Už nikdy, pro­sím, název mého díla jinak neří­kej! (Jaká byla otáz­ka? Mlu­vi­li jsme o čis­to­tě a skromnosti?)

Je to nějaký ideál, cíl směřování nebo něco, co je možné v našem světě naplnit? Víš, zajímá mě ten člověk, který se honosí vyrovnaností a nosí u sebe lahvičku s jedem. Jsme všichni takoví? Vypadáme navenek jinak, než jací jsme?

No… vtip je asi v tom, že on se tou vyrov­na­nos­tí „hono­sí“ upřím­ně. Tak­že vlast­ně „nave­nek jinak“ nevy­pa­dá. Ten člo­věk pros­tě nelže, i když kaž­dé­mu hned nevě­ší na nos, že by se tře­ba chtěl zabít. Ano, všich­ni jsme tako­ví. A on se nako­nec stej­ně neza­bi­je. I v tom jsme jako on.