Viktore, pro mě budeš vždycky básník. Teď ale vydáváš další sbírku povídek. K próze jsi prostě „dospěl“, nebo ti nabízí nějakou jinou polohu než poezie?

Viktore, pro mě budeš vždycky básník! To zní hezky, díky, Radku, někam si to zapíšu. Co se prózy týče: v jeden okamžik mi přišlo, že psát básně je tak neúnosně těžké, že prostě musím změnit obor. To jsem ovšem ještě nevěděl, jak těžké je psát prózu. Teď už ale nemůžu zpátky — psát básně jsem totiž mezitím úplně zapomněl.

Počkej, a ono se to dá zapomenout?

Divíš se, že se to dá zapomenout? Tak to ti, Radku, závidím. Já jsem vždycky měl spíš problém vzpomenout si, jak se to dělá :) Próza není těžší. Obojí je těžké příšerně, tedy aspoň pro mě. Že poezii moc lidí nečte? Ano, to je skutečně protivné a velmi to bere motivaci pro tu dřinu (i pro tu moji). Ovšem mám pocit, že s povídkami jsem si moc nepomohl.

Píšeš o lidech ve středním věku. Jak ho prožíváš ty sám? Čím je tohle období života podle tebe výjimečné?

Je to období naprosto výjimečné. Stejně jako všechna ostatní životní období. Prožívám ho většinou tak, že se snažím zaznamenat, v čem jeho výjimečnost spočívá. S dětstvím se mi to nepovedlo, s mládím taky ne, tak, kruciherdek… Ve stáří budu mít Alzheimera.

Kde hledáš předlohy pro své postavy? A využíváš přitom i své „sochařské“, výtvarné vidění světa?

Předlohy hledám zásadně sám v sobě. Spoléhám přitom na to, že se mi strašně rychle mění osobnost.

Takže všechny ty postavy jsi tak trochu ty sám?

Asi jo. Vždycky když něco píšu, tak velice o sobě. Jenomže jak se pak změním, tak se v tom už nepoznám.

Pracuješ jako redaktor, učíš tvůrčí psaní. Učíš se tím i sám?

Moc se tam nenaučím, ale určitě mi to hodně dává! S oblibou totiž vykrádám svoje studenty. Naštěstí jsou úplně neznámí, takže jim to nikdo nevěří.

To ale samozřejmě kecáš, to bych tě nesměl znát. Věřím ti však, že je to inspirativní. Zeptám se tedy jinak — jsi sochař, ale učíš psaní. Proč? A v čem je výtvarná práce psaní podobná a v čem se naopak liší? Víš co, musím tě přinutit i k nějaké vážné odpovědi — nebo to aspoň zkusit.

Výtvarná práce je té literární podobná především v tom, že sežere mnohem víc času, než jste si původně plánovali. To myslím, prosím, vážně! Vyhrávají především ti, co mají trpělivost — a navíc neumějí nic jiného. Nejlepší motiv pro každou tvorbu je zničit si všechny ostatní životní možnosti do té míry, že už člověku nezbývá než pokračovat v psaní nebo malování. Myslím, že spoustě zapálených lidí se tohle povedlo velmi dobře.

A jinak — mám dost výrazný pocit, že výtvarno a psaní (a jiná umění) se kdesi vespolek potkávají v takovém temném chumlu v našem vědomí, v takovém kompaktním cucku nebo kokonu. Z kokonu se potom souká každá nit trochu vlastním směrem, ale chrchel je jen jeden. Tak mi to teda připadá.

Sbírka povídek se jmenuje Čistý, skromný život. V čem ty sám spatřuješ čistotu a skromnost?

Jenomže mé dílo se nakonec bude jmenovat Čistý a skromný život. S a. Už nikdy, prosím, název mého díla jinak neříkej! (Jaká byla otázka? Mluvili jsme o čistotě a skromnosti?)

Je to nějaký ideál, cíl směřování nebo něco, co je možné v našem světě naplnit? Víš, zajímá mě ten člověk, který se honosí vyrovnaností a nosí u sebe lahvičku s jedem. Jsme všichni takoví? Vypadáme navenek jinak, než jací jsme?

No... vtip je asi v tom, že on se tou vyrovnaností „honosí“ upřímně. Takže vlastně „navenek jinak“ nevypadá. Ten člověk prostě nelže, i když každému hned nevěší na nos, že by se třeba chtěl zabít. Ano, všichni jsme takoví. A on se nakonec stejně nezabije. I v tom jsme jako on.