K psaní jste se vrátila po více než dvaceti letech. Co vás k tomu přimělo?
Můj manžel vždycky říkal, že bych si měla najít práci, která mě uživí. A protože bylo jasné, že má pravdu, tak jsem se tím řídila. Těch dvacet let jsem se věnovala psychologii a rodině. Během té doby jsem samozřejmě pár věcí napsala, ale nepodařilo se mi je vydat. Až když jsem se začala zabývat tématem Dubny, začalo být jasné mně i manželovi, že bych tomu měla věnovat potřebný čas.
Zaujalo vás téma Dubny jako unikátního projektu Sovětského svazu, nebo jste chtěla vyprávět příběh rozpolceného jaderného fyzika, který se kvůli kariéře musí morálně ohýbat?
Úplně na začátku byla krabice písemností, která se ke mně dostala. Byla v ní dokumentace pracovních projektů mého otce a mezi nimi také pár stran o tom, co dělal v Dubně. Dokud žil, nikdy mi o své práci v Dubně nevyprávěl. Byl vázán mlčenlivostí, a i když mi po revoluci mnoho z toho povědět směl, neudělal to. Fungování Dubny mě začalo zajímat, protože jsem ucítila naději, že bych mohla mnoho svých zvláštních dětských zážitků konečně nahlédnout z dospělé perspektivy. Těch témat, která na mě ale postupně vykoukla, byla celá řada. Nejvíc mě ale začalo zajímat, jaká byla motivace těch, kteří s StB začali spolupracovat.
Popsala byste jednoduše laikovi, co znamená termín „ostrov stability“?
Když se podíváte na tabulku prvků, vidíte, že většina z nich má alespoň jednu stabilní formu, můžeme je najít v přírodě. Od uranu dál je život prvků krátký, rozpadají se. Vědci zjistili, že jsou schopni vyrobit nové, setiny vteřin existující prvky, které v tabulce nebyly. Výzkumem se ale ukázalo, že za „mořem“ těchto nestabilních izotopů najednou prvky znovu nabývají stabilitu, což je pro fyziky tajemný fenomén.
V knize ale termín používám ve dvojím smyslu. Dubna sama sebe nazývala Ostrovem stability z důvodu, že se v době politických tlaků dokázala stát jedinečnou oblastí naděje a normality. Tuto představu do určité míry sdílím, ale i rozporuji. Postavy v Dubně stabilitu nalézají, ale z dnešního pohledu je jí žalostně málo a je vždy něčím vykoupena.
Seznam odborných i historických knih o fyzice, uvedený na konci knihy, je úctyhodný. Jelikož váš tatínek pracoval jako inženýr laserových zařízení, musela vás jeho profese nějak ovlivnit. Nechtěla jste pokračovat v jeho kariérních stopách?
Popravdě mě to nikdy nenapadlo, nemám na fyziku ani techniku dostatek nadání. Pro mě není problém určité téma obsáhnout a dát do kontextu, ale stát se vědcem je pro mě hodně vzdálená představa.
Vydala jste se tedy profesně jiným směrem – jste psycholožka. Působí to v něčem na váš styl psaní?
Moje pracovní zkušenosti ovlivnily to, jak rozumím situacím a lidem. Zřejmě i díky nim jsem byla schopna zpětně rozklíčovat, v jakém prostředí jsem v Dubně vyrůstala. Určitě bych ale knihu nenazvala psychologickým románem – hlubší rozbor psychických procesů člověka si asi nechám na nějakou pozdější tvorbu.
Ve vaší knize jsem se poprvé setkala s termínem „naukograd“. Pojem označuje město v Sovětském svazu postavené speciálně pro vědeckou činnost. Představa naukogradů je svou velkolepostí až děsivá. Některé z nich byly vybudovány pracovní silou z gulagů. Byla Dubna mezi naukogrady něčím specifická?
Většina sovětských naukogradů byla zaplněna pouze sovětskými pracovníky. Protože se naukogrady věnovaly rozvoji klíčového průmyslu nebo se podílely na vývoji zbraní, vláda neměla zájem, aby do nich nahlíželi cizinci. Dubna byla jedinečná tím, že se otevřela vědcům z celého východního bloku a také se v ní organizovaly mezinárodní konference.
A místní obyvatelé, tedy alespoň v knize, jim dávali jasně najevo, že zde nejsou úplně vítáni…
Snažím se v knize vystihnout období druhé poloviny osmdesátých let, kdy se sovětské obyvatelstvo začalo ostřeji vymezovat proti rozporům, které v Dubně zažívali. Na jednu stranu hluboce věřili komunistickým ideálům rovnosti a byli přesvědčeni o vyspělosti Sovětského svazu, na druhou stranu viděli tisíce přistěhovalců ze satelitních států, kteří byli evidentně bohatší a žili jinak. Hodnoty, které svým občanům režim vštěpoval, se začaly zdát v tomto městě neudržitelné, a z toho pramenila určitá bolest.
Fascinovalo mě, jak lehkovážně se v sovětském jaderném průmyslu přistupovalo k radioaktivnímu odpadu. Měla jsem pocit, že jen ze čtení budu ozářena. Opravdu se tak nedbalo na bezpečnost práce, i když všichni byli odborníci a věděli, jaké riziko jim hrozí?
Západ vždy trochu tušil, že Sovětský svaz nenakládá s radioaktivním odpadem, jak by měl. Míra reálného znečištění, například v oblasti kolem uralského jaderného komplexu, který zmiňuji, ale celý svět překvapila. Toto zamoření stále trvá a bude se přenášet do dalších generací.
Samotná Dubna samozřejmě nebyla znečištěna, protože se v ní nenacházel jaderný reaktor, který by odpad produkoval. Byly zde jen urychlovače, v nichž se používaly radioaktivní vzorky. Vědci zde určitě nebyli ochotni obětovat své životy tak jako sovětští pracovníci, kteří za války vyráběli jadernou bombu.
Skvěle jste vystihla paranoidní atmosféru uzavřeného města plného vědců a agentů, v níž se jaderný fyzik Petr Weiner snaží bezúhonně proplouvat osobním i profesním životem. Na čtenáře z jeho situace padá tíseň a bezmoc. Má tato postava nějaký reálný předobraz?
Nedovolila bych si o Dubně psát něco smyšleného. Nicméně popisované události se staly ne jednomu, ale dvěma nebo třem osobám. Do procesu tvorby se promítaly také některé literární cíle: kdybych nechala vyprávět skutečného člověka, nepřiměla bych ho třeba k takové reflexi, jak jsem to mohla udělat s literární postavou. Naopak popisované aktivity StB jsou skutečné, jakkoliv zní bizarně a amatérsky.
Přestože hlavní postavou je Petr Weiner, nejvíce jsem soucítila s jeho synem Jakubem. Situace dítěte privilegovaného cizince v Sovětském svazu byla opravdu nelehká. Prožívala jste dětství v Dubně podobně?
Postava Jakuba mi umožnila podívat se zase z jiné perspektivy na ten dospělý, ambiciózní a paranoidní svět, který Čechoslováci v Dubně žili. Dítě je vždy nevinným odrazem toho, v jakém prostředí vyrůstá. A ano, do Jakuba jsem mohla dát mnoho z toho, co jsem tehdy cítila, a to jsem ani nemusela být dítětem otce, který spolupracoval s StB.
Bylo pro vás období v Dubně náročné?
Zpětně si myslím, že jsem tam jako dítě byla příliš vystavená dospělým tématům. V Dubně se vše odehrávalo v obývácích, nedalo se chodit do kaváren nebo za zábavou. Znala jsem členy československé skupiny a věděla o nich i věci, které by dítě nemělo vědět.
Ale dokud jsem žila tam, vše bylo relativně v pořádku. Hodně to na mě padlo až poté, co jsme se přestěhovali do Československa krátce před revolucí. Pro mě to bylo jako ocitnout se v cizině, narušilo to mou schopnost prožívat nějaké místo jako domov. Nevěděla jsem, jak navázat na to, v čem jsem dosud vyrůstala.
Zmínila jste možný psychologický román. Máte teď nějaké téma, které by stálo za literární zpracování?
Téma mám a už na něm pracuji, ale bohužel pokus o psychologické téma stále trochu odkládám. Někdy si říkám, že přece jen je psychologie můj obor a vím toho o něm nejvíc. Ale právě proto, že je to můj každodenní chleba, v psaní vyhledávám jiná témata.
