Sedi­men­ty Dia­gnó­zy Well­ness jsou dílem kolek­ti­vu auto­rů. Jak vás napadlo něco tako­vé­ho zkoušet?

V lite­ra­tu­ře, stej­ně jako tře­ba ve výtvar­ném umě­ní, se kolek­tiv­ní autor­ství čas­to nepři­zná­vá, respek­ti­ve se záměr­ně zne­vi­di­tel­ňu­je. Ghostwrit­ting, zásad­ní úlo­ha edi­to­rů tex­tu a kon­struk­tiv­ně kri­tic­kých přá­tel, význam inspi­rač­ních zdro­jů nebo pří­mo „copy pas­tů“ — to všech­no je znač­né. V pro­stře­dí výtvar­né­ho umě­ní jsou to čas­to roz­sáh­lé týmy a pro­fe­si­o­nál­ní díl­ny, kte­ré díla vytvá­ře­jí, i když výsle­dek je čas­to pode­psán jen jed­ním jmé­nem (kte­ré prodává).
Stej­ně jako se nechce­me dívat na ději­ny skr­ze jmé­na vel­kých mužů, ale vní­mat je spí­še jako pro­ce­sy utvá­ře­né celý­mi spo­le­čen­ský­mi sku­pi­na­mi a všed­no­den­nos­tí, chce­me tuto per­spek­ti­vu vná­šet do lite­ra­tu­ry i výtvar­né­ho umě­ní. A to neje­nom při refle­xi, ale už při samot­né tvor­bě a pre­zen­ta­ci. Kul­tu­ra je pro nás o roz­sáh­lé síti vztahů. 

Zají­ma­jí nás mož­nos­ti crowdwrit­tingu nebo fan­ficti­ons vzni­ka­jí­cích v pro­stře­dí inter­ne­to­vých fór. Díky inter­ne­tu a sdí­le­ným doku­men­tům neby­lo sku­pi­no­vé psa­ní nikdy tak dostup­né a na tom­to poli pro­bí­há mno­ho zají­ma­vých experimentů.

Důle­ži­tým momen­tem ve spo­leč­né tvor­bě byly chví­le, kdy už jsme si neu­vě­do­mo­va­li, kdo přes­ně s jakým nápa­dem při­šel, čí je jaká aso­ci­a­ce, meto­da, myš­len­ka, pasáž v tex­tu. Postup­ně vznik­lo pově­do­mí kolek­ti­vu o tom, co chce­me dělat a jak to má vypa­dat, do kte­ré­ho se dalo v pří­pa­dě jed­not­li­vých úko­nů sáh­nout jako do šuplí­ku. Byla to zásad­ní zku­še­nost, hlav­ně pro stu­den­ty fakul­ty výtvar­ných umě­ní, kon­krét­ně ate­li­é­ru inter­mé­dií, pro kte­ré text není médi­um, k němuž by saha­li zrov­na čas­to, a pro hod­ně z nich bylo vyja­d­řo­vat se psa­ním neče­ka­ně obtížné.

Text si popr­vé moh­li divá­ci pře­číst v HaDi­va­dle na uve­de­ní pre­mi­é­ry stej­no­jmen­né insce­na­ce. Jak se pak poda­ři­lo pře­vést ho do kniž­ní podo­by — a musel se hod­ně měnit?

Text vní­má­me jako něco, co může fun­go­vat para­lel­ně v růz­ných pro­stře­dích. Jinak jako tiš­tě­ná kni­ha, jinak v onli­ne pro­sto­ru jako série twee­tů, jinak ve scé­nic­kém pro­sto­ru. Tohle všech­no se může dít na růz­ných rovi­nách naráz, jako když v digi­tál­ním pro­stře­dí nahrá­vá­te svůj obsah na růz­né plat­for­my najed­nou přes něja­ký mul­ti­con­ver­ter. Obdob­ně fun­gu­jí trollí far­my, tak proč by stej­ný prin­cip nešel pou­žít na „krás­nou“ literaturu? 

V HaDi­va­dle jsme se spíš sna­ži­li pře­mýš­let o mož­nos­tech syn­chron­ní­ho čte­ní než pra­co­vat s dra­ma­ti­za­cí nebo scé­nic­kým čte­ním. Zají­ma­lo nás, jaké to bude, když se návštěv­ní­ci diva­dla sta­nou sku­pi­nou tichých čte­ná­řů, kte­ří budou při čte­ní hná­ni neú­pros­ným, stro­jo­vým tem­pem ubí­há­ní tex­tu na moni­to­ru a při­tom je budou roz­pty­lo­vat nebo nao­pak sti­mu­lo­vat mini­ma­lis­tic­ký­mi per­for­ma­tiv­ní­mi vstu­py autor­ky a auto­ři tex­tu (poda­ná mísa s ovo­cem, osvě­že­ní vod­ní mlhou, mobil, svět­lo nebo tma). 

Z osa­mě­lé­ho aktu čte­ní se sta­lo něco spo­leč­né­ho, sdí­le­né­ho. Všich­ni, co jsme se na vzni­ku tex­tu jak­ko­liv podí­le­li, jsme byli v diva­dle na všech třech uve­de­ních pří­tomni. Pra­co­va­li jsme na tom, aby se jeviš­tě a hle­diš­tě sta­lo pro­stup­ným pro­stře­dím, abychom se sta­li nejen auto­ry tex­tu, ale také per­for­me­ry, prů­vod­ci čtenářů.
Text pro udá­lost syn­chron­ní­ho čte­ní v HaDi­va­dle měl jinou podo­bu než ten v kni­ze, byl krat­ší, byl méně edi­to­va­ný. „Učíst“ ho trva­lo přes dvě hodi­ny čis­té­ho času, bez pře­stáv­ky. Vydr­žet do kon­ce mělo pro hod­ně návštěv­ní­ků katarz­ní úči­nek a na ten večer v HaDi­va­dle vzpo­mí­na­jí jako na nevšed­ní záži­tek, jak jsme měli mož­nost vypo­zo­ro­vat z někte­rých reakcí.

Jak jste se dosta­li k téma­tu prepperství?

Vzpo­mí­nám si na jed­not­li­vé řetě­zí­cí se aso­ci­a­ce při uva­žo­vá­ní nad kli­ma­tic­kou kri­zí a hle­dá­ním způ­so­bu, jak o ní vyprá­vět. Všich­ni máme toto téma spo­je­né pře­de­vším s apo­ka­lyp­tic­ký­mi obra­zy kon­ce svě­ta; spá­le­ná kra­ji­na bez vody, jedo­va­tá mrač­na pře­va­lu­jí­cí se na níz­kém nebi… Uvě­do­mo­va­li jsme si, že tyto obra­zy sdí­lí­me napříč svě­tem díky moři pro­duk­tů kul­tur­ní­ho prů­mys­lu (od solar pun­ku k posta­po sci-fi). U něko­ho to vede pou­ze k depre­si, zapo­je­ní do kli­ma­tic­ké­ho hnu­tí a občan­ské nepo­sluš­nos­ti, někdo si to nepři­pouš­tí a někdo dal­ší — prep­per — sestu­pu­je do pod­ze­mí. Šli jsme se tam podí­vat s ním.

Prep­per­ství je vyhro­ce­ně indi­vi­du­a­lis­tic­ké — ačko­li jde o komu­ni­tu lidí, kte­ří spo­lu čas­to udr­žu­jí kon­takt. Prep­per rezig­no­val na celo­spo­le­čen­skou změ­nu, ale inves­tu­je veš­ke­rou ener­gii do tlu­me­ní sympto­mů apo­ka­ly­psy u sebe, své rodi­ny, kla­nu — je to spo­tře­bi­tel­ské hnu­tí kom­bi­nu­jí­cí (někdy vlast­ně stříz­li­vý) vhled do budouc­nos­ti s úzkos­tí a uspo­ko­je­ním z hro­ma­dě­ní zásob. Je to vlast­ně kari­ka­tu­ra běž­né­ho neo­li­be­rál­ní­ho malé­ho člo­vě­ka v pozd­ním kapi­ta­lis­mu, kte­rý se kon­sti­tu­u­je skr­ze spo­tře­bu. Escha­to­lo­gic­ký kon­zu­ment, kte­rý si za bit­co­i­ny kupu­je mís­to v budou­cím svě­tě. Nejde však o něja­kou obskur­ní sku­pi­nu, do znač­né míry je prep­per­ství main­stre­am, podí­vej­te se tře­ba na popu­la­ri­tu Vác­la­va Cíl­ka nebo na fakt, kolik se teď sta­ví domů, kte­ré jsou záro­veň bunkry.

Nepo­čí­ta­li jsme s ním ale od začát­ku. Obraz prep­pe­ra se vylou­pl z mozai­ky, se vše­mi ste­re­o­ty­py a zkres­le­ný­mi před­sta­va­mi, kte­ré jsme o této komu­ni­tě měli my a kte­ré kolem sebe jako své­ráz­nou myto­lo­gii sami prep­pe­ři šíří. Strá­vi­li jsme spous­tu času na růz­ných inter­ne­to­vých fórech, kde je mož­né sdí­let nápa­dy a zku­še­nos­ti ze sur­vi­val výprav. Jeden ze spo­lu­au­to­rů tex­tu má záro­veň na tuto komu­ni­tu osob­ní vaz­by, a mohl nám tak zpro­střed­ko­vat i svou vlast­ní zkušenost.

S téma­tem prep­per­ství v našem tex­tu sou­vi­sí ješ­tě jed­na věc; uvě­do­mi­li jsme si, jak se přes všech­no odhod­lá­ní a ote­vře­ný pří­stup uchy­lu­je­me k vel­mi kon­venč­ním postu­pům ve vyprá­vě­ní, vol­bě cha­rak­te­ru postav, dodr­žo­vá­ní pra­vi­del žán­ru a podob­ně. Po del­ší deba­tě jsme se roz­hod­li zůstat u toho­to pří­stu­pu a zůstat u fak­tu, že do jis­té míry expe­ri­men­tál­ní­mi pro­střed­ky vytvá­ří­me vcel­ku kon­venč­ní text. 

A proč prá­vě Bělo­rus­ko a doly na pota­šo­vou sůl?

Je mys­lím důle­ži­té uvést, že výběr mís­ta, kde se náš děj ode­hrá­vá, jsme pro­ved­li ješ­tě před vypuk­nu­tím pan­de­mie a také před zapo­če­tím pro­tes­tů pro­ti Luka­šen­ko­vu reži­mu. V rám­ci rešer­ší na jiný pro­jekt jsme se dosta­li k webu stát­ní­ho plic­ní­ho sana­to­ria / well­ness cen­t­ra, vybu­do­va­né­ho díky své­ráz­né trans­for­ma­ci vytě­že­ných dolů na potaš v Soli­gor­sku. Pro­lí­ná se tam inte­ri­ér důl­ní­ho díla se svou hor­nic­kou minu­los­tí, atmo­sfé­ra dis­ci­pli­na­ce (post)sovětské kli­ni­ky a cen­t­rál­ní­ho říze­ní zdra­ví a sou­čas­ně je tam cítit „ocas“ agre­siv­ní­ho mar­ke­tingu rela­xač­ní­ho zážit­ko­vé­ho, a dokon­ce mož­ná tro­chu ezo­te­ric­ké­ho cen­t­ra — sol­né jeskyně.

Pokud bychom záro­veň Bělo­rus­ko moh­li per­so­ni­fi­ko­vat, tak by samo bylo nej­blí­že naší hlav­ní posta­vě — prep­pe­ro­vi — se svým zamě­ře­ním na „suve­re­ni­tu“ a obra­ny­schop­nost, indi­vi­du­a­lis­mus, ale i kon­zum. Posta­vy a pro­stře­dí jsou navzá­jem pev­ně pro­po­je­né a zrca­dlí se v sobě. S pro­puk­nu­tím pan­de­mie a pro­tes­ty pro­ti reži­mu se nám zdá­lo, jako bychom sami spad­li do naše­ho tex­tu. Již naplá­no­va­nou a zafi­nan­co­va­nou ces­tu do Bělo­rus­ka a na popi­so­va­nou kli­ni­ku jsme muse­li zrušit.

Námě­ty a moti­vy pří­bě­hu vychá­ze­jí jeden z dru­hé­ho. Téma envi­ron­men­tál­ní a kli­ma­tic­ké kri­ze, hle­dá­ní jejích pří­čin a násled­ků v růz­ných rovi­nách lid­ské­ho živo­ta a hle­dá­ní stra­te­gií, jak se s tou­to kri­zí vyrov­nat a jakou vůči ní jakož­to umě­lec či uměl­ky­ně zaujmout pozi­ci, je pro nás spo­leč­né. Při­tom se ale sna­ží­me zod­po­věd­ně hle­dat způ­so­by a stra­te­gie, jak tuto pro­ble­ma­ti­ku ucho­pit jinak než jen žehrat na pomě­ry v duchu dekli­nis­mu nebo pro­pa­dat envi­ron­men­tál­ní­mu žalu. Napří­klad zájem o extrak­ti­vis­mus a jeho pro­ce­sy vedl k tázá­ní se po tom, co se děje s prázd­ný­mi doly? Na Slo­ven­sku v nich býva­lí hor­ní­ci pěs­tu­jí hlí­vu ústřič­nou. V Bělo­rus­ku zbu­do­va­li z býva­lé­ho dolu na pota­šo­vou sůl luxus­ní well­nes zařízení. 

Ber­nar­de­to, otáz­ka asi hlav­ně na tebe — jak moc bylo slo­ži­té uko­čí­ro­vat všech­ny, kdo se na tex­tu, pří­pad­ně na výro­bě kni­hy podíleli?

Celý rok jsme kro­mě spo­leč­né­ho psa­ní hle­da­li i vhod­né meto­dy pro způ­sob spo­leč­né tvor­by. Inspi­ra­ci jsme pře­bí­ra­li růz­ně; ze semi­ná­řů autor­ské­ho psa­ní, z dra­ma­tur­gic­kých dílen, ale tře­ba i ze stra­te­gií vyu­ží­va­ných auto­nomní­mi hnu­tí­mi. Základ­ním výcho­dis­kem byl hori­zon­tál­ní způ­sob sdí­le­ní (inspi­ra­ce, nápa­dů, pochyb, kri­ti­ky a v nepo­sled­ní řadě tex­tu). V momen­tě, kdy vznik­la masa tex­tu, bylo tře­ba se jí pro­brat, pro­tří­dit ji, pro­psat a sjed­no­tit, jako když se sta­rá­te o zele­ni­no­vý záho­nek. Tato prá­ce pro­bí­ha­la v úzké sku­pi­ně a při dota­ho­vá­ní tex­tu do finá­le jsem z pozi­ce něko­ho, kdo pochá­zí mimo ate­li­ér, měla pros­tě posled­ní slo­vo, avšak za stá­lé dis­ku­se a pomo­ci ostatních.

Neby­la to ale vždy snad­ná prá­ce, čas­to jsme zabřed­li do sle­pých uli­ček. Při výle­tu do teré­nu jsme se na zákla­dě hap­tic­kých vje­mů sna­ži­li vytvo­řit co nej­lep­ší popis neži­vé pří­ro­dy. Vyu­ží­va­li jsme růz­né doku­men­ta­ris­tic­ké postu­py pro zazna­me­ná­vá­ní řeči. Pře­pi­so­va­li jsme vypo­slech­nu­té roz­ho­vo­ry nebo vytvá­ře­li nový obsah dia­lo­gů při násled­ném pře­stří­há­ní. V reál­ném čase jsme hro­mad­ně psa­li do sdí­le­né­ho onli­ne doku­men­tu; účast­ní­ci měli zaká­za­no prá­ci ostat­ních mazat a pře­pi­so­vat, smě­li jen roz­ví­jet jejich nápa­dy a nava­zo­vat na ně. 

Z těch­to vel­mi zají­ma­vých poku­sů se ale do finál­ní podo­by tex­tu dosta­lo jen vel­mi málo. 

Máte v plá­nu s tex­tem dál nějak pracovat? 

Jsme rádi, že se text kro­mě jed­no­rá­zo­vé­ho uve­de­ní v diva­dle dosta­ne díky nové­mu kniž­ní­mu vydá­ní a dis­tri­buci k šir­ší čte­nář­ské obci. Stá­le pla­tí náš zájem s tex­tem ješ­tě pra­co­vat v Bělo­rus­ku a ide­ál­ně také v bělo­ruš­ti­ně. Nezá­vis­lý fes­ti­val per­for­man­ce v Min­sku, kam jsme byli pozvá­ni, byl z pocho­pi­tel­ných důvo­dů zru­šen. Na něm jsme chtě­li před­sta­vit sérii stre­a­mů pře­ná­še­ných pří­mo z pod­ze­mí plic­ní kli­ni­ky. Tře­ba si tam ješ­tě zaje­de­me na zota­ve­ní po COVI­Du, kte­rý část z nás aktu­ál­ně prodělává.