Sedimenty Diagnózy Wellness jsou dílem kolektivu autorů. Jak vás napadlo něco takového zkoušet?

V literatuře, stejně jako třeba ve výtvarném umění, se kolektivní autorství často nepřiznává, respektive se záměrně zneviditelňuje. Ghostwritting, zásadní úloha editorů textu a konstruktivně kritických přátel, význam inspiračních zdrojů nebo přímo „copy pastů“ — to všechno je značné. V prostředí výtvarného umění jsou to často rozsáhlé týmy a profesionální dílny, které díla vytvářejí, i když výsledek je často podepsán jen jedním jménem (které prodává).
Stejně jako se nechceme dívat na dějiny skrze jména velkých mužů, ale vnímat je spíše jako procesy utvářené celými společenskými skupinami a všednodenností, chceme tuto perspektivu vnášet do literatury i výtvarného umění. A to nejenom při reflexi, ale už při samotné tvorbě a prezentaci. Kultura je pro nás o rozsáhlé síti vztahů.

Zajímají nás možnosti crowdwrittingu nebo fanfictions vznikajících v prostředí internetových fór. Díky internetu a sdíleným dokumentům nebylo skupinové psaní nikdy tak dostupné a na tomto poli probíhá mnoho zajímavých experimentů.

Důležitým momentem ve společné tvorbě byly chvíle, kdy už jsme si neuvědomovali, kdo přesně s jakým nápadem přišel, čí je jaká asociace, metoda, myšlenka, pasáž v textu. Postupně vzniklo povědomí kolektivu o tom, co chceme dělat a jak to má vypadat, do kterého se dalo v případě jednotlivých úkonů sáhnout jako do šuplíku. Byla to zásadní zkušenost, hlavně pro studenty fakulty výtvarných umění, konkrétně ateliéru intermédií, pro které text není médium, k němuž by sahali zrovna často, a pro hodně z nich bylo vyjadřovat se psaním nečekaně obtížné.

Text si poprvé mohli diváci přečíst v HaDivadle na uvedení premiéry stejnojmenné inscenace. Jak se pak podařilo převést ho do knižní podoby — a musel se hodně měnit?

Text vnímáme jako něco, co může fungovat paralelně v různých prostředích. Jinak jako tištěná kniha, jinak v online prostoru jako série tweetů, jinak ve scénickém prostoru. Tohle všechno se může dít na různých rovinách naráz, jako když v digitálním prostředí nahráváte svůj obsah na různé platformy najednou přes nějaký multiconverter. Obdobně fungují trollí farmy, tak proč by stejný princip nešel použít na „krásnou“ literaturu?

V HaDivadle jsme se spíš snažili přemýšlet o možnostech synchronního čtení než pracovat s dramatizací nebo scénickým čtením. Zajímalo nás, jaké to bude, když se návštěvníci divadla stanou skupinou tichých čtenářů, kteří budou při čtení hnáni neúprosným, strojovým tempem ubíhání textu na monitoru a přitom je budou rozptylovat nebo naopak stimulovat minimalistickými performativními vstupy autorky a autoři textu (podaná mísa s ovocem, osvěžení vodní mlhou, mobil, světlo nebo tma).

Z osamělého aktu čtení se stalo něco společného, sdíleného. Všichni, co jsme se na vzniku textu jakkoliv podíleli, jsme byli v divadle na všech třech uvedeních přítomni. Pracovali jsme na tom, aby se jeviště a hlediště stalo prostupným prostředím, abychom se stali nejen autory textu, ale také performery, průvodci čtenářů.
Text pro událost synchronního čtení v HaDivadle měl jinou podobu než ten v knize, byl kratší, byl méně editovaný. „Učíst“ ho trvalo přes dvě hodiny čistého času, bez přestávky. Vydržet do konce mělo pro hodně návštěvníků katarzní účinek a na ten večer v HaDivadle vzpomínají jako na nevšední zážitek, jak jsme měli možnost vypozorovat z některých reakcí.

Jak jste se dostali k tématu prepperství?

Vzpomínám si na jednotlivé řetězící se asociace při uvažování nad klimatickou krizí a hledáním způsobu, jak o ní vyprávět. Všichni máme toto téma spojené především s apokalyptickými obrazy konce světa; spálená krajina bez vody, jedovatá mračna převalující se na nízkém nebi… Uvědomovali jsme si, že tyto obrazy sdílíme napříč světem díky moři produktů kulturního průmyslu (od solar punku k postapo sci-fi). U někoho to vede pouze k depresi, zapojení do klimatického hnutí a občanské neposlušnosti, někdo si to nepřipouští a někdo další — prepper — sestupuje do podzemí. Šli jsme se tam podívat s ním.

Prepperství je vyhroceně individualistické — ačkoli jde o komunitu lidí, kteří spolu často udržují kontakt. Prepper rezignoval na celospolečenskou změnu, ale investuje veškerou energii do tlumení symptomů apokalypsy u sebe, své rodiny, klanu — je to spotřebitelské hnutí kombinující (někdy vlastně střízlivý) vhled do budoucnosti s úzkostí a uspokojením z hromadění zásob. Je to vlastně karikatura běžného neoliberálního malého člověka v pozdním kapitalismu, který se konstituuje skrze spotřebu. Eschatologický konzument, který si za bitcoiny kupuje místo v budoucím světě. Nejde však o nějakou obskurní skupinu, do značné míry je prepperství mainstream, podívejte se třeba na popularitu Václava Cílka nebo na fakt, kolik se teď staví domů, které jsou zároveň bunkry.

Nepočítali jsme s ním ale od začátku. Obraz preppera se vyloupl z mozaiky, se všemi stereotypy a zkreslenými představami, které jsme o této komunitě měli my a které kolem sebe jako svéráznou mytologii sami preppeři šíří. Strávili jsme spoustu času na různých internetových fórech, kde je možné sdílet nápady a zkušenosti ze survival výprav. Jeden ze spoluautorů textu má zároveň na tuto komunitu osobní vazby, a mohl nám tak zprostředkovat i svou vlastní zkušenost.

S tématem prepperství v našem textu souvisí ještě jedna věc; uvědomili jsme si, jak se přes všechno odhodlání a otevřený přístup uchylujeme k velmi konvenčním postupům ve vyprávění, volbě charakteru postav, dodržování pravidel žánru a podobně. Po delší debatě jsme se rozhodli zůstat u tohoto přístupu a zůstat u faktu, že do jisté míry experimentálními prostředky vytváříme vcelku konvenční text.

A proč právě Bělorusko a doly na potašovou sůl?

Je myslím důležité uvést, že výběr místa, kde se náš děj odehrává, jsme provedli ještě před vypuknutím pandemie a také před započetím protestů proti Lukašenkovu režimu. V rámci rešerší na jiný projekt jsme se dostali k webu státního plicního sanatoria / wellness centra, vybudovaného díky svérázné transformaci vytěžených dolů na potaš v Soligorsku. Prolíná se tam interiér důlního díla se svou hornickou minulostí, atmosféra disciplinace (post)sovětské kliniky a centrálního řízení zdraví a současně je tam cítit „ocas“ agresivního marketingu relaxačního zážitkového, a dokonce možná trochu ezoterického centra — solné jeskyně.

Pokud bychom zároveň Bělorusko mohli personifikovat, tak by samo bylo nejblíže naší hlavní postavě — prepperovi — se svým zaměřením na „suverenitu“ a obranyschopnost, individualismus, ale i konzum. Postavy a prostředí jsou navzájem pevně propojené a zrcadlí se v sobě. S propuknutím pandemie a protesty proti režimu se nám zdálo, jako bychom sami spadli do našeho textu. Již naplánovanou a zafinancovanou cestu do Běloruska a na popisovanou kliniku jsme museli zrušit.

Náměty a motivy příběhu vycházejí jeden z druhého. Téma environmentální a klimatické krize, hledání jejích příčin a následků v různých rovinách lidského života a hledání strategií, jak se s touto krizí vyrovnat a jakou vůči ní jakožto umělec či umělkyně zaujmout pozici, je pro nás společné. Přitom se ale snažíme zodpovědně hledat způsoby a strategie, jak tuto problematiku uchopit jinak než jen žehrat na poměry v duchu deklinismu nebo propadat environmentálnímu žalu. Například zájem o extraktivismus a jeho procesy vedl k tázání se po tom, co se děje s prázdnými doly? Na Slovensku v nich bývalí horníci pěstují hlívu ústřičnou. V Bělorusku zbudovali z bývalého dolu na potašovou sůl luxusní wellnes zařízení.

Bernardeto, otázka asi hlavně na tebe — jak moc bylo složité ukočírovat všechny, kdo se na textu, případně na výrobě knihy podíleli?

Celý rok jsme kromě společného psaní hledali i vhodné metody pro způsob společné tvorby. Inspiraci jsme přebírali různě; ze seminářů autorského psaní, z dramaturgických dílen, ale třeba i ze strategií využívaných autonomními hnutími. Základním východiskem byl horizontální způsob sdílení (inspirace, nápadů, pochyb, kritiky a v neposlední řadě textu). V momentě, kdy vznikla masa textu, bylo třeba se jí probrat, protřídit ji, propsat a sjednotit, jako když se staráte o zeleninový záhonek. Tato práce probíhala v úzké skupině a při dotahování textu do finále jsem z pozice někoho, kdo pochází mimo ateliér, měla prostě poslední slovo, avšak za stálé diskuse a pomoci ostatních.

Nebyla to ale vždy snadná práce, často jsme zabředli do slepých uliček. Při výletu do terénu jsme se na základě haptických vjemů snažili vytvořit co nejlepší popis neživé přírody. Využívali jsme různé dokumentaristické postupy pro zaznamenávání řeči. Přepisovali jsme vyposlechnuté rozhovory nebo vytvářeli nový obsah dialogů při následném přestříhání. V reálném čase jsme hromadně psali do sdíleného online dokumentu; účastníci měli zakázano práci ostatních mazat a přepisovat, směli jen rozvíjet jejich nápady a navazovat na ně.

Z těchto velmi zajímavých pokusů se ale do finální podoby textu dostalo jen velmi málo.

Máte v plánu s textem dál nějak pracovat?

Jsme rádi, že se text kromě jednorázového uvedení v divadle dostane díky novému knižnímu vydání a distribuci k širší čtenářské obci. Stále platí náš zájem s textem ještě pracovat v Bělorusku a ideálně také v běloruštině. Nezávislý festival performance v Minsku, kam jsme byli pozváni, byl z pochopitelných důvodů zrušen. Na něm jsme chtěli představit sérii streamů přenášených přímo z podzemí plicní kliniky. Třeba si tam ještě zajedeme na zotavení po COVIDu, který část z nás aktuálně prodělává.