Vaše kniha vychází z deníkových zápisků, které jste si v Pákistánu vedla v letech 2007 až 2008, to je už docela dávno, takže jaké pro vás bylo pracovat s textem s takovým odstupem? Proč vůbec text zrál tak dlouho?

Text vlast­ně nezrál, spíš byl zava­ře­ný v kon­zer­vě. (smích) Deník jsem si pra­pů­vod­ně psa­la jen pro sebe, pro­to­že mi psa­ní pomá­ha­lo vyrov­nat se s rea­li­tou, kte­rá pro mě neby­la jed­no­du­chá. Ješ­tě v Pákistá­nu vzni­kl nápad upra­vit text do kniž­ní podo­by, aby si ho moh­li pře­číst pře­de­vším moji nej­bliž­ší. Do kru­hu čte­ná­řů jsem pak pozva­la i svo­ji býva­lou paní uči­tel­ku, kte­rá mi od té doby pra­vi­del­ně při­po­mí­na­la, že bych kni­hu měla nabíd­nout nakla­da­tel­ství. A že byla vytr­va­lá, posla­la jsem text nako­nec i do nakla­da­tel­ství Host, přes­to­že od naše­ho návra­tu uply­nu­lo už víc než deset let. 

Co se týče toho časo­vé­ho odstu­pu, urči­tě mi pomohl, pro­to­že jsem na mlad­ší ver­zi sebe sama a její pro­žit­ky moh­la pohléd­nout tak tro­chu zven­čí, což bylo napří­klad při zkra­co­vá­ní redun­dan­cí jis­té plus. A záro­veň jsem popi­so­va­né momen­ty pro­ží­va­la zno­vu, jako by to bylo vče­ra. Vyba­vo­va­ly se mi obra­zy, vůně, poci­ty, byl to vel­mi inten­ziv­ní návrat v čase. 

Jak vznikl název knihy, proč právě Ve stínu duhy?

Čis­tě optic­ky pro mě Pákistán vždyc­ky byl zemí plnou slun­ce a živých, záři­vých barev. Záro­veň jsem měla pocit, že si těch barev v kaž­do­den­ním živo­tě moc neu­ži­ju, pro­to­že nás jed­nak neu­stá­le ome­zo­val strach z aten­tá­tů a úno­sů a jed­nak jsem buď kvů­li hor­ku, nebo nábo­žen­sko-spo­le­čen­ským zvyk­los­tem trá­vi­la vět­ši­nu času za závěsy nebo začer­ně­ný­mi okny, tedy ve stínu. 

Chtěla byste se do Pákistánu vrátit?

Ano. Mám tako­vý sen, že se tam jed­nou vrá­tím jako turist­ka a pro­je­du si jed­nu z nej­krás­něj­ších zemí svě­ta beze stra­chu a ner­vo­zi­ty, že by se nám tam moh­lo něco stát. 

Co vám život v Pákistánu přinesl, jak vás ovlivnil?

Ovliv­nil mě víc, než jsem si mys­le­la. Z dneš­ní­ho pohle­du to pro mě byla léta inten­ziv­ní­ho uče­ní. Pře­de­vším jsem si pře­sta­la mys­let, že jsme v Evro­pě pupek svě­ta, a nau­či­la se dívat na věci z dru­hé stra­ny, ať už se zdá­ly být sebe­víc potrh­lé a nepo­cho­pi­tel­né. Zača­la jsem se mno­hem víc řídit vlast­ní intu­i­cí a pocho­pi­la jsem, že si lidé mohou být blíz­cí i přes zdán­li­vě nepře­ko­na­tel­né rozdíly.