Lenochod Jimmy & jeho backup band je velice nezvyklý název i na autora fantastiky. Můžeš ho čtenářům trochu osvětlit?
Víš ty co, vlastně se pořád trochu divím, že mi prošel (dokonce i s tím ampersandem!). On to totiž původně vůbec neměl být název nějaké knihy. Vymyslel jsem ho jako jméno pro svoji vysněnou kapelu. Tou dobou jsem totiž zpíval v The Jay a na každém koncertě se potýkal s úzkostmi z toho, že jako na frontmana na mě vždycky zíral celý (obvykle spíš prázdný než plný) sál. Neměl jsem kytaru, se kterou bych mohl blbnout, nevěřil jsem si na nějaké taneční kreace, prostě jsem to s lidmi v publiku neuměl tak, jak by to správný frontman umět měl. A tak jsem celý koncert vždycky řešil, co s rukama a co jiného můžu dělat než stát jako koště u stojanu na mikrák, a po každé show jsem si přál, abychom mohli mít na pódiu maskota, na kterého by posluchači mohli civět místo mě, a já měl prostor soustředit se jen na zpívání. Třeba takového plyšového lenochoda na barové stoličce.
Lenochod Jimmy je kromě jiného z velké části hudební román, a jak jsi poznamenal, sám jsi dlouhou dobu zpíval v kapele. Jak moc je kniha autobiografická?
Spoustu z toho, co si členové Lenochoda v knížce zažijí, jsem si samozřejmě zažil taky. Z jednoho koncertu v Brně jsme se s kapelou vrátili ve čtyři ráno, bez honoráře, bez klíčů od zkušebny… Jo a taky s mojí přítelkyní, na kterou jsem chtěl ten večer udělat dojem. To všechno uprostřed týdne s tím, že za pár hodin nám všem začíná pracovní den.
Těchhle minipříběhů, kterých jsem za svou hudebnickou „kariéru“ nasbíral spoustu, je Lenochod Jimmy plný a myslím si, že čtenáři, kteří za sebou nějaké to účinkování na amatérské scéně mají, budou u těch pasáží vědoucně kývat hlavou. (A ti, co nám na ty koncerty chodili, aspoň konečně uvidí, co těch čtyřicet minut šašení na pódiu stojí práce.)
Nejde ale o autobiografii v pravém slova smyslu. To mi jen prostě došlo, že o tom, jaké to fakticky je fungovat v amatérské kapele, se píše jedna radost. Ona je to totiž vážně fascinující, mnohovrstevnatá dynamika: na jednu stranu jste profesionální kolegové vedoucí neustále krachující byznys; zároveň jste umělci, kteří se snaží spojit svoje individuální snahy do nějaké jednotné vize, za kterou se mohou postavit; k tomu kamarádi na celý život, nebál bych se říct téměř rodina; a teď nedejbože aby se do toho přidal nějaký rozkol kvůli penězům, holce nebo kytarovému sólíčku… S většinou kamarádů-hudebníků se shodnu, že být v kapele je jako chodit se třemi, čtyřmi, pěti lidmi najednou, a se všema musíte (a ideálně chcete) dobře vycházet.
Alespoň pro mě to ale byly jedny z nejlepších let mého života, se vším dobrým i špatným, co se za tu dobu událo. Knížek by se o tom daly napsat bez přehánění desítky. Lenochod Jimmy je takové moje Best (and Worst) of album.
Nebyla by to kniha Pavla Bareše, kdyby se na půdorysu zábavného příběhu neřešila vážná témata. Myslíš, že i Lenochod Jimmy má ten generační potenciál jako Meta?
Tenhle úsudek asi nechám na svojí generaci. Slušelo by se ale zdůraznit, že Lenochod Jimmy nemá ambice být sociálním románem, jako jím byla Meta. Meta bylo naštvané křičení do polštáře poháněné úzkostmi, o které naše generace nemá nouzi. Lenochod Jimmy je křičení do polštáře, které má mnohem osobnější, niternější příčiny. Jak moc bude ve čtenáři rezonovat, to se teprve uvidí.
Nenapsal jsem tuhle knížku pro svoji generaci. Napsal jsem ji pro sebe. Ale hej, to Metu nakonec taky.
Postavy napříč tvými knihami postupně stárnou — teenager Jason v Kronech, vysokoškolačka Lenny v Metě a teď třicátníci v Lenochodovi Jimmym. Vyrovnáváš se skrze ně s vlastním stárnutím, nebo jde jen o přizpůsobení se cílové skupině?
Na cílovky já moc nekoukám, to nechávám na expertech v marketingu. Ta přímá úměra mému vlastnímu věku je asi očekávatelná (máme přece psát o tom, co známe, no ne?), ale neřekl bych, že se v Lenochodovi s vlastním věkem vyrovnávám. Spíš se mu od srdce směju.
Třicet mi totiž přijde (pravil aktuálně devětadvacetiletý pisálek) jako vážně tragikomický věk. Jako období, kdy si člověk poprvé uvědomí, co všechno z toho, co před pěti lety ještě šlo, za dalších pět let půjde jenom sotva. Ve třiceti se furt ještě můžete přežírat, ale už z toho máte výčitky. Furt můžete chlastat, ale už to ráno nerozchodíte tak jako zamlada. Už máte peníze, ale ne čas na to, abyste je utráceli tak, jak byste chtěli. Už máte zodpovědnost, ale ne tu, o kterou jste stáli. Už jste byli na svojí první kolonoskopii a přijali jste, že tohle se teď bude dít už jenom častěji. Už víte, co od života chcete, jenom se vás na to už nikdo neptá. Zkrátka ve třiceti vám konečně dojde, jak jste to měli celou dobu dělat ve dvaceti, a co máte dělat dál, na to si teď budete přicházet následující dekádu.
Nebo to tak mám jenom já, to je taky klidně možný.
Po dokončení rozsáhlé trilogie se vracíš k formátu samostatného románu. Čím to — naučil ses být ve svém psaní úspornější?
K sérii bys mě teď nedonutil, ani kdybys mi k nohám přivázal všechny tři díly Kronovy trilogie a hodil mě do jezera. Částečně je to určitě mými časovými možnostmi (psaní tisícistránkových sérií s dětmi na krku rád přenechám Honzovi Hamouzovi a profíkům jeho ranku), ale nebudu lhát, mám z toho sám trochu radost. Nevím, jestli mě Kronos tak vyčerpal, nebo jsem si s jeho pomocí série prostě „dostal ze systému“, ale těší mě, že si teď můžu psát to, co mi aktuálně připadá dobré/hodnotné/zajímavé, a necítím potřebu kvůli tomu čtenáře (a sám sebe) uvrtávat do několikaletého projektu na dva tisíce stran. Moc rád budu autorem řady románů, které nejsou spojené jménem postav, tématem ani žánrem — ideálně takových, které bude spojovat kvalita.
Na závěr musí přijít klasická otázka, která zajímá redaktora i fanouška. Píšeš už něco dalšího?
Zatím ne. Roste nám teď doma důležitější projekt než cokoli, co bych kdy mohl vyťukat na klávesnici, takže si musím dávat pozor, abych svůj čas a pozornost věnoval věcem, na kterých doopravdy záleží. Ale řekl bych, že další knížka je jen otázka času. Nápady jsou, láska k řemeslu taky… Chce to jen ten čas.
