Tvůj debut Projekt Kronos vyšel v roce 2017 (respektive jsi s ním začal ještě o pár let dříve), teď o pět let a nějakých dva tisíce stran později vychází závěrečný díl trilogie Kronův odkaz. Je to pro tebe úleva, že jsi dokončil takhle velký a časově náročný celek?
Neuvěřitelná. Jednak proto, že jsem z ramenou konečně shodil ohromný závazek vůči čtenářům. Ale hlavně proto, že se nám povedlo tu sérii dotáhnout do konce — alespoň doufám — velice důstojně. Možná to vyzní zvláštně, ale já si tím třeba nebyl vždycky jistý. Ten okamžik, kdy jsem si knihu přečetl někdy po třetím kole redakce a zjistil, že to všechno funguje, jak má, byl okamžik, kdy jsem se na její vydání začal konečně těšit.

Už jen proto, že jsi mezitím napsal i Metu, která je velice odlišná, musím se zeptat, jestli když se na to díváš zpětně, myslíš si, že první dva díly i teď tu třetí část série psal stále ten stejný autor?
Od kluka, co si do sešitů čmáral první nápady na Projekt Kronos, mě teď dělí nějakých deset let. Za tu dobu jsem vydal tři knihy a z každé se toho (doufám) spoustu naučil, stejně jako se toho snad spoustu naučím i z každé další. A stejně jako se čtenářům mění vkus, ani já už nechci psát stejné věci jako před deseti lety. Jak se s tímhle poprat v rámci trilogie, to je nejspíš velká otázka pro každého autora, který píše sérii. Má ji nechat, ať se vyvíjí spolu s ním, i když tím naruší její soudržnost? Nebo se zkroutí do sobě nepohodlné pózy, aby sérii zachoval pevnou identitu?
Pro nás to bylo velké téma i během redakce a asi jsem si to musel i trochu vybojovat, ale nakonec jsme se přiklonili k první možnosti. Chci být ten typ autora, který ze sebe s každou knihou vydá to nejlepší, co v něm zrovna je, i když to třeba znamená pár nečekaných zatáček. Samozřejmě jsem najednou nemohl udělat otočku o 180 stupňů a napsat Kronův odkaz stejným stylem jako například Metu. Stále je to komiksově laděné urban scífko s filmovými akčními scénami. Ale myslím, že rozdíly mezi každým dílem Kronovy série jsou hmatatelné. Ubývá frajerských hlášek, zprvu hodně stylizovaná akce je postupně čím dál špinavější a ošklivější a příběh už své vzory ani tak neparafrázuje, jako se jim přímo vysmívá. Pavel před deseti lety by takovouhle knihu nikdy nenapsal.
V Projektu Kronos sužuje Attionu kromě jiných problémů i tajemná Nákaza. Tehdy to byl prostě zajímavý prvek postapokalyptického románu, ale dnes už podobný příběh žijeme druhým rokem. Cítíš se jako autor, kterému se podařilo něco předpovědět? A reflektoval jsi vlastní zážitky z pandemie při psaní Kronova odkazu?
Na sítích ze mě občas čtenáři dělají proroka, ale určitě se tak necítím. První dva díly (psané dávno předtím, než jsme si pandemii všichni zažili na vlastní kůži) využívají epidemickou situaci jako ryze fantastický prvek, a i když jsou tam kosmetické podobnosti (nosí se roušky, zdravotnický systém kolabuje…), necítím to jako nějaké výstižné zachycení reálné pandemie. To se samozřejmě ve třetím díle, který jsem už psal z karantény, výrazně změnilo. Ta zkušenost z první ruky mi umožnila vyobrazit Nákazu mnohem lidštěji a intimněji, stejně jako to poslední roky zažíváme my. Dívat se, co pandemie dělá s rodinami, s osobní svobodou individua (což je pro sérii velké téma celkově), jak je zneužitelná politicky a jak společnost té situaci postupem času nenávratně uvyká… Určitě nehodlám Kronův odkaz prohlašovat za nějakou hlubokou alegorii, ani své osobní vyjádření ke covidové situaci. Ale jistě mi ta žitá zkušenost pomohla přinést tenhle fiktivní svět zase o něco blíže ke čtenáři a ukázat, jak moc podobný je tomu našemu.
Přestože Projekt Kronos i Kronovy děti byly velmi klaustrofobické a temné knihy, myslím, že Kronův odkaz je v tomto ohledu ještě předčí. Odrážejí se v tom příběhu i témata, která naše společnost (a tvoje generace zvlášť) poslední dobou musí řešit — klimatická změna, vzestup autoritářských režimů?
Všechno je to v názvu knihy: Kronův odkaz. Přiznám se, že když mě to jméno napadlo, vůbec se mi nelíbilo (zní to jako takové to prvoplánové cool slovíčko, které narvete za první slovo titulu, když nevíte, co jiného tam vrznout). Ale čím déle jsem o něm přemýšlel, tím víc mi docházelo, že společenské téma knihy vystihuje naprosto perfektně. Co po nás zbude, až tu nebudeme? A kdo zachrání svět, když ne my? Doslova každá z postav v knize vyjadřuje tu či jinou odpověď na tyhle otázky. Jak bojovat o budoucnost světa, jehož stvořitel požírá vlastní mladé?

Ve všech komiksových příbězích se záchrana světa ve finále smrskne na to, že je třeba někoho zbušit. Takhle jednoduché to svým hrdinům nedělám. Z tohohle příběhu se vyboxovat nemůžou, stejně jako se my nevymlátíme z toho svého. Jestli je to temné a depresivní, pak jenom proto, že to odráží naši vlastní realitu.
I když dle vlastních slov považuješ Kronův odkaz za „černou knihu“, zdá se mi, že na spoustu postav i situací z předchozích dílů pohlíží naopak velice nečernobíle. To je opak toho, co bychom možná předem očekávali od knih inspirovaných komiksem, kde dobro a zlo mají jasné hranice. Byly pro tebe tahle nejednoznačnost a morální šeď od začátku klíčové?
Předložit před čtenáře nejednoznačný svět plný morálně šedých postav bylo od začátku hlavní ambicí celé série, stejně jako se neměla v komiksových předlohách ani tak zhlížet, jako je podrývat. V některých ohledech to možná trochu trvalo, ne každá postava mohla ukázat svou pravou tvář hned v prvním díle a odlupování některých vrstev si žádalo dostatek času a citu. Ale můžu myslím s jistotou říct, že ani jedna postava neodpovídá na konci svého příběhu stejnému obrázku, jaký si o ní čtenář udělá v její první scéně.
Jestliže ti dříve někteří čtenáři vyčítali nelineárnost vyprávění, časové či prostorové skoky a tak podobně, tak Kronův odkaz jim jistě přidělá pár vrásek na čele. Co tě vedlo k tomuhle přístupu a bylo těžké udržet v hlavě všechny informace tak, aby dávaly smysl i v knize samotné?
Hele, na rovinu: jestli někdo Kronův odkaz otevře jako svou třetí, potažmo čtvrtou knihu od Bareše, nemůže být přece překvapený, že se v ní skáče v čase, no ne?

Ale je pravda, že je to zatím nejvypečenější (ne)chronologie, jakou jsem si na čtenáře přichystal. A mám z ní upřímně velkou radost. Na každé nové knížce si hledám nějakou výzvu, něco, co jsem ještě nikdy nezkoušel a co mě přiměje napnout svoje autorské možnosti. V případě Kronova odkazu je to příběh o pěti částech, které se sice vůbec neodehrávají v pořadí jedna-dva-tři-čtyři-pět, ale přesto reflektují běžnou pětifázovou dynamiku příběhů tak, jak jsme zvyklí je číst. Jinak řečeno, jak začnete příběh uprostřed, aby si čtenář stále připadal, že čte od začátku?
Cílem totiž není čtenáře zmást, předhodit před něj absolutní guláš a pak se plácat po ramenou, jaký jsem geniální autor a jak jsem to chytře vymyslel. Jde o to ho tím příběhem provést, aniž by si to vůbec uvědomil. Ta kniha je bludiště, ale na každém rohu se schovávají indicie, podle kterých se vnímavý čtenář bezpečně dostane až do finále. Stačí dávat trochu pozor. Chtělo to samozřejmě spoustu citu a ladění, ale myslím, že se nám to povedlo dobře. Hlavním mottem série vždy bylo nemít čtenáře za blbce, věřit mu, že si dokáže sám všímat detailů a domýšlet nevyřčené spojitosti. Myslím, že pro takového čtenáře se v téhle knize skrývá parádní zážitek.
Když mluvíš o přípravě knihy, často říkáš my. Je pro tebe kniha prací geniálního osamělého autora, nebo spíš kolektivním dílem?
Možná že geniální autoři si můžou dovolit být osamělí, ale o tom já nic nevím. Já mám ohromné štěstí v tom, že za každou mojí knihou stojí redakční tým, který mě nenechá se někde utnout. Konkrétně u Kronova odkazu bylo jednou z největších výzev ohlídat všechny změny, kterých text nenávratně doznal. V průběhu psaní mizely postavy, příběhové linky, dokonce i celé kapitoly. A kvůli zmíněné nelineární povaze knihy se každá taková změna musela projevit na všech možných místech v textu, a každý opomenutý detail a každá nesourodost znamenaly prasklinu v té pečlivě připravené struktuře celého příběhu. Bez redakční opory bych je nikdy nezvládl vychytat všechny. A samozřejmě, v celé Kronově sérii hrají velkou roli i grafické předěly mezi kapitolami a částmi, které ohromnou měrou přispívají k tomu, jak ty knihy na čtenáře působí, a za ty jsem vděčný grafičce. Sám bych si takovouhle knihu nikdy nemohl dovolit napsat, takže mi přijde na místě zdůrazňovat, že výsledek není jen mou zásluhou.
Možná je nemístné ptát se hned zase na další knihu, ale spoustu čtenářů bude určitě zajímat, jaké máš plány do budoucna. Připravuješ něco dalšího, třeba podobně velkého, jako je právě dokončená série?
Jedno můžu slíbit jistojistě: se sériemi si teď dám na nějakou dobu pokoj. Mám v hlavě nápad, který bych chtěl začít v příštím roce sypat na papír, ale záměrně nechci slibovat nic konkrétního. Momentálně nám doma už rok řádí nový přírůstek do rodiny a ten má před psaním zkrátka přednost. Ale další knihy se čtenáři rozhodně dočkají — je to jen otázka času.
