Román Návrat přivádí čtenáře do kláštera mezi řeholní sestry. Hlavní postavou je Jana, která se v mladém věku rozhodne pro vstup do kláštera. Co ji k tomu motivuje?
Jana, stejně jako spousta lidí okolo dvacítky, hledá životní ukotvení, životní lásku. Protože pochází z nábožensky založeného prostředí, nabývá přesvědčení, že tou největší láskou je Bůh. A tak se vydává do kláštera. Návrat je pro mě především příběhem o hledání sebe sama, o hledání lásky, o potěžkávání konkrétní lásky k člověku, ve srovnání s abstraktní láskou k Bohu. Klade tu obyčejnou otázku: co je pro člověka důležitější — to, že tě druhý člověk obejme, pohladí, nebo abstraktní štěstí a naděje, že jednou po smrti se setkám s Bohem tváří v tvář?
Ty sama jsi ve velmi útlém věku vstoupila do kláštera. Hledala jsi v něm něco podobného jako tvá románová Jana?
Výchozí situace mé románové hrdinky je jiná. Jana je už dospělá, kdežto já jsem šla do kláštera jako čtrnáctileté dítě. Ovšem na začátku byla asi úplně stejná iluze, totiž přesvědčení, že tam najdu tu největší lásku. Tohle máme s Janou společné.
Jana si klášter maluje jako nový kouzelný domov, nicméně prostředí, do kterého přichází, je dost nehostinné, až tvrdé. Zažívala jsi v klášteře něco podobného?
To, co je v knize autentické, je právě způsob života sester, jejich vzájemné vztahy, povahy, každodennost i ona tvrdost. Věřící člověk má pocit, že řádová sestra je člověk, který žije s Bohem, a tím pádem je automaticky dobrým člověkem, lepším než ostatní. A že v klášteře žijí lidé lépe než za jeho branami. Znám to na vlastní kůži — stačí, aby sis na sebe oblékla hábit, a velká část lidí se k tobě začne chovat jako ke ctihodné sestře, jsi pro ně přirozenou autoritou bez ohledu na to, jaká skutečně jsi. To je veliký omyl, který může mít hodně špatný dopad jak pro lidi mimo klášter, tak hlavně pro tebe samotnou. V jistém smyslu tě to totiž tlačí držet roli „dokonalé“ a svoje slabosti a selhání skrývat, abys náhodou někoho nepohoršila. Jenže dokonalý nikdo není a dřív nebo později tě vlastní slabosti doženou. Bohužel ale pořád musíš držet roli ctihodné a dokonalé, a tím v sobě potlačovat a odštěpovat všechno lidské, slabé a malé. Právě to se pak podílí na tom, že v církvi se dějí věci, které se dít nemají.
Román jsi zasadila do začátku devadesátých let. Je toto období pro příběh zásadní?
Ano, i z toho důvodu se kniha jmenuje Návrat. Začátkem devadesátek získaly komunity zpět své kláštery. Mé sestry se vrací do zdevastovaných budov, které roky využívala armáda, aby znovu vybudovaly svůj domov. V té době panovala u řeholí euforie, snažily se získávat mladé sestry, a snily o tom, jak teď začnou růst a rozvíjet se a znovu naplňovat své původní poslání. V případě komunity, ve které jsem pobývala já, byla hlavním smyslem péče o nemocné v jejich domovech, péče o chudé, o které se nikdo nepostará. Jenže dnes se ta naděje na obnovu částečně jeví jako iluze. V klášterech dramaticky ubylo sester, tudíž už téměř nemají kapacity své poslání naplňovat. Jejich práci přebraly agentury domácí péče nebo Charita. Po době totality chyběla celá střední generace a ani po těch třiceti letech se prakticky nevychovala. Mladé sestry, které se mnou do kláštera přišly, většinou po čase odešly, staré zemřely. Dnes je to komunita o pár lidech.
Proč ty mladé sestry včetně tebe odešly?
Určitě se na tom podepsala ta deziluze z řeholního života a samozřejmě vztahy mezi sestrami. Představ si uzavřený ženský kolektiv a všechny problémy, které to přináší. Staré sestry toužily po návratu k původním pořádkům a k životu, kterým žily jako mladé někdy po první republice. Mladé sestry se ale nedokázaly na tuto jejich minulost napojit. Řadě z nich se začal vytrácet smysl.
Nebudeme příliš prozrazovat, nicméně Janě přinesl pobyt v klášteře i pozitiva. Tobě taky?
Mně určitě taky. Řeholní život, autorita a pravidla, které v klášteře vládnou, mě paradoxně naučily tomu, že největší hodnoty spojené s vírou jsou lidskost, tolerance a empatie. Jinak je víra jen ideologií, která může nabýt i velmi kruté podoby. A kromě toho mě naučily tvrdé fyzické práci! Tenkrát jsme přišly do naprosto zdevastovaných budov, kdy stařenky už neměly síly a my mladé jsme musely tvrdě pracovat. Myslím, že tohle mě dost poznamenalo v tom, že mám tendenci neznat v práci míru.
Janě jsi taky dala pěkně zabrat, v jedné chvíli řádí v klášteře se sbíječkou, není na to ale sama. Ty jsi jí do cesty poslala několik výrazných spolusester, jako třeba Aničku, Helenu nebo Karin. Kde jsi na ně přišla?
Chtěla jsem ukázat základní typy povah, které se v klášteře potkávají. Je známé, že k víře často tíhnou lidi, kteří mají nějaké trauma, frustraci, deprivaci. Což není nic špatného ani odsouzeníhodného, víra prostě sytí něco, co dané osobnosti chybí. V mé knize se tak objeví velmi něžná a zároveň trochu rozevlátá Karin, anebo praktická Helena, která pochopí, že když chce ovládnout klášter, musí ovládnout kuchyň. Helena je pro mě takový trochu mateřský typ. Působí dojmem hrubého zrna, ale ve skutečnosti je to křehká bytost. Mám ji ráda taky pro její specifický jazyk. Popisovat sestry je totiž trochu výzvou, protože mají všechny stejné oblečení, umírněné pohyby a tak dál. Proto jsem je musela odlišovat různými drobnostmi a dát jim každé i trochu jiný způsob mluvy. A právě Helena mluví horáckým nářečím.
A co Anička?
Anička je sice dospělá žena, ale přesto je až dětinsky naivní. Zvláštní je, že s tímhle jsem se mezi sestrami hodně setkávala. Staré sestry mi líčily, že do kláštera přišly třeba ve dvanácti letech s panenkou v podpaží. A i navzdory přešlým rokům měl člověk pocit, že v nich stále kus té dětinské naivity zůstává. Jako by nikdy nedospěly. Je otázkou, jak se na tom podepisuje právě to, že v klášteře nesou odpovědnost představení, ty sice posloucháš, ale netrápí tě existenční problémy, nemusíš rozhodovat složité věci a řešit nelehká dilemata. Stejně tak moje románová Anička, které je v době příchodu do kláštera asi čtyřiadvacet, je takové věčné dítě.
Jak se ti kniha psala?
Psala se mi těžko. První verzi jsem měla někdy na přelomu let 2021 a 2022. A pak jsem text přepsala čtyřikrát odshora dolů. Bylo docela obtížné zachytit reálné myšlení sester, aby bylo autentické tak, jak je znám, aby bylo v textu zjevné, proč uvažují a chovají se právě takhle. Spousta věcí není lichotivých, ale není to nic odsouzeníhodného. Jsou to lidé jako všichni ostatní a já je vlastně při psaní měla ráda všechny. A navíc — kdo může druhé soudit?
Pojďme dobzučet do konce. Nám se letos na jaře sešlo hned několik titulů z beletrie, které pracují s motivem včely nebo vosy. Na obálce Návratu nám taky poletují včelky. Co pro tebe symbolizují?
Dvě věci: Jednak společenství s matkou královnou, která určuje chod celého kláštera, jednak neklid včelího roje, který hledá nový domov, podobně jako jedna z hlavních postav knihy.
