Po romá­nu Návrat, kte­rý vyprá­ví o hle­dá­ní sebe sama za chlad­ný­mi zdmi kláš­te­ra, ti nyní vychá­zí las­ka­vá kníž­ka pro děti Až vyjde prv­ní hvězda. Potře­bo­va­la sis od těž­kých témat odpo­či­nout, nebo to bylo psa­ní na přá­ní, nebo je to ješ­tě nějak jinak?

Vznik téhle kníž­ky se vlast­ně s napsá­ním Návra­tu neu­stá­le pro­lí­nal. Není to dlou­hý text, ale kníž­ka je celo­i­lu­stro­va­ná, tak­že výtvar­né prá­ce na ní bylo nad hla­vu a téma se ke mně pořád skr­ze redak­tor­ku, gra­fič­ku a ilu­strá­tor­ku vra­ce­lo. A byly to moc fajn návra­ty, pro­to­že zatím­co jsem psa­la zmí­ně­ný román, vždyc­ky ke mně při­pu­to­val něja­ký vánoč­ní obrá­zek do Hvězdy, při­bý­va­lo barev, atmo­sfé­ry, těše­ní se. Vlast­ně když o tom tak pře­mýš­lím, díky téhle kníž­ce mě Váno­ce pro­vá­ze­ly sko­ro dva roky. Ale je prav­da, že různá přá­ní kolem napsá­ní vánoč­ní kníž­ky se kolem mě oplé­ta­la už o dost dříve.

Kníž­ku jsi věno­va­la třem malým melu­zí­nám. O koho jde?

Melu­zí­ny žijí na Vyso­či­ně a jsou to tři malé hol­čič­ky, mé nete­ře. Sli­bo­va­la jsem si, že kaž­dé z nich k naro­ze­ní napíšu pohád­ku, ale nako­nec mě napadlo, že bude lep­ší daro­vat jim v kníž­ce celé Váno­ce. Takhle je budou mít po ruce, kdy­ko­liv budou potře­bo­vat.

A čet­la jsi jim pří­běh, než jsi ho posla­la do redakce?

Ani nápad — má to být pro ně pře­kva­pe­ní v plné pará­dě, tedy s pře­krás­ný­mi ilu­stra­ce­mi Hele­ny Syn­ko­vé, bez nich by to neby­lo ono. Melu­zí­ny jsou navíc ješ­tě dost malé, tak mys­lím, že ve spo­je­ní s obráz­ky si pří­běh dale­ko víc uži­jí.

Pří­běh se ode­hrá­vá během Štěd­ré­ho dne. Malí sou­ro­zen­ci Filip a Klár­ka si sna­ží zkrá­tit neko­neč­né čeká­ní na Ježíška, ale jen se u toho ple­tou pod noha­ma táto­vi, kte­rý motá vánoč­ku. A mamin­ka má zrov­na služ­bu v nemoc­ni­ci. Jak jsi nad tou­to kon­ste­la­cí přemýšlela?

Mám dost blíz­ko ke zdra­vot­nic­tví, tak jsem si řek­la, že mamin­ka v kníž­ce bude pro­fe­sí lékař­ka. A z toho vyply­nu­la ta oby­čej­ná, pro kaž­dé­ho zdra­vot­ní­ka zná­má situ­a­ce, že mamin­ka je v prá­ci a Štěd­rý večer chys­tá tatí­nek. Ale nebyl to něja­ký cíle­ný záměr, orga­nic­ky to vyply­nu­lo z psa­ní. Nemám ráda, když se autor v kni­hách pří­liš sou­stře­dí na to, aby tam nebyl něja­ký ste­re­o­typ. To kva­li­tě psa­ní nepro­spí­vá.

Ješ­tě ke Klár­ce a Fili­po­vi — dlou­hou chví­li jsi jim zpes­t­ři­la malým dob­ro­druž­stvím. Měla jsi v ruká­vu růz­né vari­an­ty, co všech­no děti můžou v ten jeden den pro­žít, nebo jsi vědě­la, jakým smě­rem se pří­běh vyvine?

Já vlast­ně měla vánoč­ní pohád­ky pro děti napsa­né dvě — ta prv­ní se jme­no­va­la Botič­ky pro Ježíška, ale nako­nec zůsta­la ve for­mě krát­ké pohád­ky. Pro kníž­ku mi nako­nec při­šel pří­běh Fili­pa a Klár­ky dob­ro­druž­něj­ší. Váno­ce jsou svát­ky plné zážit­ků a dát do nich jeden doce­la dět­sky akč­ní se mi zdá­lo přes­ně to pravé.

A kde si může­me pře­číst ty Botič­ky?

Botič­ky jsem nako­nec věno­va­la do sbor­ní­ku Advent­ní čte­ní, kte­rý prá­vě teď vydá­vá Ces­ta domů. Je to kníž­ka, do níž při­spě­la řada auto­rů a auto­rek, a výtě­žek z pro­de­je půjde prá­vě na tuto organizaci.

Už jsi zmí­ni­la, že pří­běh dokres­lu­jí ilu­stra­ce Hele­ny Syn­ko­vé, díky kte­rým kni­ha vylo­že­ně září a hýří vše­mi barva­mi. Tak tře­ba pokoj Fili­pa a Klár­ky — tako­vý chce kaž­dé dítě, no ne? Nebo ta pře­krás­ná vánoč­ní výzdo­ba domu! Moh­la jsi do toho mlu­vit a mlu­vi­la? Jak tako­vá spo­lu­prá­ce auto­ra a ilu­strá­to­ra probíhá?

Z ilu­stra­cí Hele­ny Syn­ko­vé jsem napros­to nad­še­ná. Sni­la jsem o tom, že z té kníž­ky na člo­vě­ka dých­nou Váno­ce, oprav­do­vé a hře­ji­vé. A to mys­lím, že se Hele­ně poda­ři­lo víc než skvě­le. Mlu­vit jsem do ilu­stra­cí moh­la, ale moc jsem to nedě­la­la. Držím se pra­vi­dla, že kaž­dý má dělat svou odbor­nost, tak­že obra­zo­vě celou kni­hu ved­la redak­tor­ka Eva Sed­láč­ko­vá a gra­fič­ka Zuz­ka Doň­ko­vá. A mys­lím, že to udě­la­ly skvěle.

Jak vzpo­mí­náš na Váno­ce v dět­ství a jak sla­víš Váno­ce dnes? Dodr­žu­je­te doma něja­ké vánoč­ní tradice?

Jen co v půli září pře­jde u nás ve Zno­jmě vino­bra­ní, začí­nám se na Váno­ce těšit. Postup­ně se to těše­ní zin­ten­ziv­ňu­je — nosím vánoč­ní ponož­ky, vymýš­lím něja­kou novou tra­di­ci, kte­rá by se nám moh­la líbit. Loni jsem syny zkou­še­la pře­svěd­čit na vánoč­ní pyža­ma, ale to nevy­šlo, zato se uchy­ti­ly vánoč­ní hrneč­ky s kaka­em a mar­šme­lou­ny. To, na co se ale nej­víc těší­me, je klid a poho­da, kte­rou spo­leč­ně máme. Jen ško­da, že už nebý­va­jí Váno­ce sně­ho­vé, tak jak je v sobě nesu z dět­ství.

A pečeš vánoč­ku? 😊

Už jsi někdy pek­la bezlep­ko­vou vánoč­ku? My jsme bohu­žel jako rodi­na kom­plet bezlep­ká­ři, tak­že jsem pár poku­sů uči­ni­la, ale žád­ná hit­pa­rá­da to neby­la. Naštěs­tí u nás chu­tě leží na stra­ně sla­né­ho a bram­bo­ro­vý salát nám vánoč­ku boha­tě vyna­hra­dí. Ale cuk­ro­ví samo­zřej­mě peču vždyc­ky — už pro tu atmo­sfé­ru a vůni. A už kon­čí­me, nebo se budu těšit až moc.