Proč vlastně chceme číst horory?
Horor je taková pohádka pro dospělé, vrací nás do dětských let, kdy se člověk rád bál nevysvětlitelného, sledoval boj dobra se zlem a přesně věděl, na čí straně stát a že má dobro zvítězit. Jen místo sedmihlavých saní vystupují v hororu věrohodnější děsivé postavy z našich nočních můr. Kromě hororů nebo románů s hororovými prvky píšu i knihy humorné a myslím si, že oba tyhle žánry, horor a humor, spolu úzce souvisejí.
Jak a v čem?
Vyžadují od čtenáře velkou míru spolupráce, čtenář se musí knize otevřít a přistoupit na to, že se chce buď bát, nebo bavit. Nejde tu o prostou konzumaci příběhu, kdy spisovatel píše a čtenář jen vypne a vstřebává, ale o něco víc. Na stránkách mezi námi musí vzniknout spojení a mě baví to zkoušet. Když čtete horor s tím, že na podobné věci zkrátka nevěříte a nechcete věřit, nechytí vás. Stejně tak je to s humorem, když čtete humoristickou knihu a jste třeba naštvaní, nedokážete se tomu druhu vtipu otevřít a odmítnete se smát, prostě to nefunguje. Humor a horor jsou zkrátka jiné než ostatní žánry, interakci se čtenářem potřebují mnohem silněji než jiná literatura.
Co vlastně znamená ignis fatuus?
V latině je to doslova neposedný oheň. Ve středověku se tohle sousloví používalo pro bludičky nebo, jak říkáme my na Šumavě, světýlka. Jenomže nazvěte horor Světýlka — to by moc dobře nefungovalo! Ignis fatuus zní mnohem víc hororově.
Říkáš „my na Šumavě“. Vyrostla jsi tam?
Ano, naše rodina pochází ze Šumavy a je s ní spojená po dlouhé generace. Dědeček a babičky mi před spaním místo Zlatovlásky vyprávěli o nekřtěňátkách a umrlcích, dvoudušnících, beztělcích a světýlkách. V naší rodině se setkávají osobnosti, které prožívaly velké dějiny Šumavy z různých stran — jedna babička pochází z generace rumunských Slováků, kterými byla Šumava po odsunu Němců doosídlena, takže ona k těm tradičním šumavským vyprávěním vnesla ještě prvky rumunské mytologie. S legendami Keltů a německých křesťanů se díky ní každou noc v „pohádkách“ před spaním mísily zdejší legendy s pověstmi plnými upírů. Babička byla specialistka na krvelačné příběhy, těmi nás uspávala.
Fungovalo to?
Nikdy jsme neusnuli, ale z postele jsme už nevylezli ani náhodou, takže fungovalo! Já jsem navíc nejstarší z vnuků a vnuček v naší rodině, tak jsem velmi brzy pokračovala v tradici a začala tyhle příběhy vyprávět dál, po svém, sem tam jsem si něco přidala, poupravila a pak jsem si je zkoušela na svých bratrancích a sestřenicích. Tohle byla vlastně moje spisovatelská průprava. Nakonec jsem dělala na svých malých příbuzných úplné pokusy!
Jaké?
V noci, když už spali, jsem jim šeptala do uší děsivé příběhy a ráno jsem zjišťovala, co si z toho pamatují a jestli se jim o tom zdálo! Dodnes těm duchařinám trochu věřím a nechci jim přestat věřit, protože kdybych našla logické vysvětlení pro bludičky a jiné nadpřirozené jevy, ztratily by ty příběhy kouzlo, které mají už tisíc let!
Kniha Ignis fatuus je psaná dvojím způsobem — střídá kapitoly plné hrůzy a nadpřirozených jevů, které zkoumá expedice nazvaná Ignis fatuus, a kapitoly, které se snaží přinést jednak historický exkurz související s těmi jevy a také nějaké vědecké nebo logické vysvětlení. Kde se vzala tahle forma vyprávění?
To jsem původně neplánovala. Prostudovala jsem desítky legend a příběhů, na kterých jsem stavěla knihu, jež byla nakonec zaplněná obrovským množstvím postav a skoky v čase. Po poradě s redaktorkou jsem tedy ty historické části knihy zkrátila do „faktografických“ kapitol.
Jak vypadala expedice Ignis fatuus?
Jde o takzvanou urban legendu. Možná lépe říct mountain legendu. Vypráví se, že někdy v sedmdesátých, možná osmdesátých letech prý byla vyslána do zakázaného vojenského prostoru poblíž železné opony vědecká výprava StB, aby tam zkoumala původ paranormálních jevů — a nikdo se nevrátil živý. To mi dalo možnost vyprávět příběh z nepřístupného terénu kolem řeky Křemelná. Nejde jen o to, že se tenkrát řeka nacházela uprostřed vojenského úvozu a poblíž vedla železná opona, takže se tam skutečně smělo, jen když komunisté dovolili, expedice měla pro vstup do zakázaných míst výjimku. Ale Křemelná byla zapovězeným místem odjakživa, už během osídlení Kelty patřila tato oblast druidům a vyvoleným k jejich magickým rituálům. Taky ve středověku byly slatě jako místo mnoha pověr dobrému křesťanovi zapovězené. Po stovky let tak byla Křemelná tajemným územím, což je skvělý terén pro kulisu hororu.
Komunisté sehráli v téhle lokalitě ještě jednu podstatnou úlohu. Aby v těch místech mohli zřídit vojenský prostor, srovnali se zemí nejenom usedlosti a samoty, které tam stály, ale také všechny sakrální stavby včetně kapliček a božích muk. Jakou roli tahle skutečnost hraje v příběhu?
V reálu šlo o to, co nejvíc ublížit lidem, zničit paměť kraje. Komunisté srovnali se zemí i hřbitovy, pokusili se tak brutálně vymazat lidské vzpomínky na domov. V některých kostelích se dokonce chovala prasata, takže se hrálo opravdu o to, co nejvíc ponížit věřící a bývalé osadníky. Já jsem toho využila v příběhu ještě jinak: sakrální stavby tu obvykle stávaly na místech bývalých pohanských svatyní, v lokalitách spojených s dávnými magickými rituály, a měly chránit kraj i jeho lid před zlem z neznámých světů. Když je komunisté zbourali, prastará ochrana padla a oni tak nevědomě umožnili návrat čehosi nebezpečného na zem.
Bála ses při psaní?
Ze začátku jsem si myslela, že se nebojím! Píšu doma v Itálii, po tmě, většinou večer, když je manžel ve sprše, on je takový ten typický Ital, než na sebe nanese všechny olejíčky a krémy a než si dopřeje každovečerní koupel, mám na psaní klidně i hodinu nebo dvě. Tak si tam tak hezky píšu, je tma, jsem sama, sedím, ztrácím se v příběhu, hlavu mám někde uprostřed hladových šumavských slatí a najednou někdo zaklepe na okno. Spíš zabuší, vší silou. Jenže v Benátkách máme přímo pod okny vodní kanál, žádný chodník. A navíc byt je ve třetím patře!
Čeho se bojíš obecně?
Nemoci, bolesti a nesvobody.
Věříš na bludičky a beztělce?
Jsem přece ze Šumavy! Bludičky na Šumavě viděl každý druhý. Když je listopad, mlha, tma a sejdou se ženské kolem stolu, peří už u toho sice nedereme, ale vyprávění je pořád stejné jako kdysi. Kdo se komu kde zjevil, který mrtvý se přišel ukázat — takže věřím a baví mě to!
Má to nějaké racionální vysvětlení?
Všechno na světě ho má, jen možná my ještě neumíme dát některým energiím a jevům správné jméno.
Horor je obecně považovaný za trochu brakový žánr. Máš ambici rehabilitovat horor jako žánr?
Edgar Alan Poe nebo Karel Klostermann přece nepsali horor jako brak! Je to hluboké psaní o životě, o našich vnitřních démonech a smrti. Říkejme tomu mysteriózní thriller a hned to bude znít líp. Byla bych ráda, kdyby si čtenáři a čtenářky odnesli ze čtení Ignis fatuus vědomí, že jsme tu jen na kratičký okamžik, že to, co nadutě považujeme za svůj majetek nebo rodinu, stejně nakonec zmizí, že to naše hloupé pachtění a soužení je zbytečné, čas si jednou vezme všechno zpátky. A Šumava si bude dál pamatovat. Tohle literatura umí a dobrou literaturou může být klidně i horor. Nebo tedy mysteriózní thriller…
Čím je ti Šumava?
Na Šumavě mám rodinu, za kterou se minimálně dvakrát do roka vracím. Jsem hrdá Šumavačka, ale jenom z dálky. Jako puberťačka jsem to tam z duše nenáviděla, šest měsíců v roce je tma a zima, zbytek proprší, chtěla jsem pryč, do velkého světa! To se mi povedlo, ale čím dál mě život zavede, tím silněji se občas ozve šumavská nostalgie. Mám Šumavu prochozenou křížem krážem. A když pak o ní píšu, ať už někde uprostřed pouště v Americe, v zasněženém Švédsku, nebo na pláži v Itálii, stačí zavřít oči a jsem zase na Šumavě!
Nebudeš se tam teď bát?
Ne, jsou to sice opuštěná místa s bolavou historií, ale když tam přijdete s úctou a jen v duši tu zjizvenou krajinu pohladíte, bludičky vás nechají na pokoji.
Podcast Host mezi řádky s Petrou Klabouchovou si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách:
