Kulturní vetřelec je tedy pouze o těch třech procentech?
Začíná těsně před nimi, v době 50 000 let před naším letopočtem, což na lidský rod není mnoho. A končí koronakrizí v červnu 2020.
V čem byla z pohledu dějin ta krize tak zajímavá? Nebo jste v tu dobu prostě jen přestal psát?
Platí vlastně obojí, ale fakt je, že koronakrize značně zamávala s našimi čtenářskými návyky. Proměnila i vztah lidí ke knihám (ve větší míře jsme vzali na milost ty elektronické), měnily se preference toho, o čem lidé chtějí číst. Najednou se kupoval a půjčoval Mor Alberta Camuse nebo Deník morového roku Daniela Defoa. Zavřely se knihovny i knihkupectví, takže si lidé museli hledat nové kanály, kterými k nim texty „tekly“, a navíc krize výrazně poznamenala i knižní trh. To znamenalo výrazný otřes pro celou čtenářskou kulturu.
Dějiny čtení dělíte v knize do šesti epoch. Jaké to jsou?
Tyto epochy přejímám z klasického a obecně známého dělení dějin na starověk, středověk, raný novověk, dlouhé devatenácté století, krátké dvacáté století a poslední etapa od konce devadesátých let do současnosti.
Kniha má zajímavou, nevšední obálku, takovou hodně moderní, jinou než vaše ostatní „vědecké“, seriózní a „střízlivé“ publikace. Je i obsah „odvázanější“?
Víte, já v sobě zase tak moc toho vědce živit nepotřebuju. A musím říct, že kniha je výsledkem dlouhodobé spolupráce s grafičkou a typografkou nakladatelství Host Alenou Gratiasovou. Nápad, že kniha bude vypadat jako jízdní řád, že bude mít hezké oblé rohy a zajímavější úpravu, pochází od ní; kulaté rohy — to je nápad Martina Stöhra. Bylo to velmi pěkné a dlouhodobé domlouvání, a to od samého počátku přípravy této knihy; taková spolupráce mě těší.
Poznámky k tomuto kalendáriu jsem si dělal asi patnáct let.
Jak dlouho kniha vznikala?
Poznámky k tomuto kalendáriu jsem si dělal asi patnáct let. Ale až poslední rok jsem je systematicky třídil, sjednocoval a samozřejmě jsem se snažil některá období pozitivně diskriminovat. Je totiž jasné, že k současné době máme záznamů mnoho, zatímco o tom, co se dělo v době, kdy čtenářská kultura ještě mnoho stop nezanechávala, víme pořád málo. Snažil jsem se také odbourávat náš všudypřítomný eurocentrismus. Čtení je totiž dost vnímáno jako projev západní kultury, což do jisté míry je i není pravda.
Koho vidíte jako svého čtenáře, komu je kniha určena?
Po starosvětsku bych řekl pro školu a pro dům. Byl bych rád, kdyby byla vnímána jako dějiny literatury nahlížené z jiné perspektivy. Je pro širokou kulturní obec. Není to vědecké, chybějí poznámky pod čarou, ale není to ani úplně populární. Jakási střední cesta.
Písmo a čtení jsou s námi sice poměrně krátkou dobu, ale zajímavé je, že kopírují období dějin lidstva, která přinášejí turbulentní změny. Jako by čas celou dobu stál a pak se rozběhl. Jak tomu písmo a čtení napomohly?
Písmo rozhodně oddálilo tu „zavíračku“, možnost, že zůstaneme přírodními národy, lidmi existujícími mimo dějiny. Marná sláva, právě písmo totiž dějiny v pravém slova smyslu umožňuje tím, že konzervuje prameny. Písmo je jediná technika, která to dokáže, něco se orálně předávat nedá.
A ví se, z čeho se vlastně čtení a psaní zrodily? Z jaké potřeby?
Zpočátku to byly zcela utilitární a pragmatické potřeby — vědět, co je ve skladech. Další byly právní smlouvy o koupi otroků, půdy a podobně. Následuje linie, která fungovala hlavně v Egyptě, tedy náboženská funkce: písmo bylo darem od bohů a písaři byli vnímáni jako lidé nadaní nadpozemskými schopnostmi. A že si písmem dokážeme zaznamenávat události, své pocity a podobně, to se zrodilo až s Gilgamešem, Homérem a Starým zákonem. Až tehdy mělo písmo vyhráno v našem slova smyslu.
V knize Kouzlo smyslů David Abram píše, že vynálezem písma jsme se začali vzdalovat prožívání přírody a krajiny a vzdálili jsme se porozumění světu, což se pak stále více prohlubovalo a způsobovalo to naši samomluvu a osamělost. Ztratili jsme kvůli tomu kontakt a důvěrnost s okolním světem a definitivně se z něj vydělili. Souhlasíte s tím?
Názor, že písmo je špatné, tedy že nás odcizuje světu a přírodě, resp. že nás učí duševní pohodlnosti, se objevuje mockrát, například už u Sokrata. On potřeboval k dialogu partnera, který byl živý, čtený text nám toto neumožňuje. V šedesátých letech minulého století se tímto významně zabýval například Marshall McLuhan. Domníval se, že písmo v podstatě končí, že se vrátíme k obrázkům, byť rozpohybovaným například televizí. Něco na tom je, ale když se podíváme do toho kalendáře, zjistíme, že například na počátku dvacátého století se mluvilo proti tehdy novodobým médiím. Vzorec je pořád stejný, na jedné straně je jako good guy stavěno to naše staré dobré, osvědčené, trpělivé a prověřené čtení a na té druhé se střídají ti bad guys, média, která jako by ho měla vytlačit. Ale ani tato média se zkrátka neobejdou bez písma, písmo je podle mě DNA naší nejen západní civilizace.
Písmo něco odevzdalo rozhlasu, posléze televizi, dále odevzdalo něco digitalitě, ale nikdy ne tak, že by jim odevzdalo všechno.
A záleží pak vlastně na tom, jestli lidé čtou z knihy, nebo z obrazovky počítače?
Záleží na napětí v mediálním poli. Přerozdělování rolí v něm probíhá už déle než sto let. Písmo něco odevzdalo rozhlasu, posléze televizi, dále odevzdalo něco digitalitě, ale nikdy ne tak, že by jim odevzdalo všechno; jen došlo k nové konfiguraci čili přerozdělení rolí; a tím, že něco odevzdalo, zase něco nového získalo, respektive objevilo své nové možnosti. Z mediálního koláče si budou jednotlivá média, kterých je pořád víc, ukrajovat pokaždé různé dílky. Ale čtení jako takové zůstane.
