Dnes již zpola zapomenuté prostředí dělnických kolonií oprášila ve své nové knize Klikař Beny spisovatelka Simona Bohatá. Vypráví v ní s notnou dávkou humoru příběh mladíka Benyho, který si jde za svým snem stát se profesionálním fotografem. Původně byl však text s názvem „Klikař Beny“ jen jednou ze tří povídek, které se Bohatá osmělila poslat do nakladatelství Host. Na radu redakce spojila první a poslední povídku do knihy Všichni sou trapný a povídka prostřední se stala základem románu Klikař Beny. Knihy však propojuje také postava invalidy Hanyho, k němuž autorka neskrývá své sympatie. „Vymyslela jsem si chlapa, který je pro mě tak důležitý, že jsem ho měla potřebu přenést ještě do další knihy,“ vysvětluje Bohatá.

Pro všechna autorčina díla je společné — kromě množství barvitých popisů socialistické Prahy — pravdivé jádro. Část příběhů použitých v knihách Bohatá zažila na vlastní kůži, inspiraci čerpala ale i z vyprávění svých blízkých, třeba svého muže, který se stal předobrazem protagonisty Benyho, a částečně také jeho mladšího bratra Víťana. Na pravdivém základě staví například historka o tom, jak Beny unikl povinné vojenské službě. „Poslední kapkou pro něj v mládí byl seriál Chlapci a chlapi, který ho vyděsil a posléze přiměl postupně schraňovat papíry potvrzující, že je úplný invalida,“ směje se spisovatelka.

Zdroj: archiv Karla Bucháčka

Klikař Beny se odehrává na pozadí Žižkova osmdesátých let minulého století. Bohatá se do něj s rodinou přestěhovala z rodných Strašnic v jedenácti letech a prožila tam celé dospívání. Základní jazykovou školu, kde byla za třídního outsidera, tehdy vyměnila za školu s jednou z nejhorších pověstí v Praze. Z podprůměrné studentky se tak záhy stala premiantkou třídy, což nový kolektiv spolužáků nejdřív odradilo. Po počáteční vzájemné nedůvěře si k sobě nakonec našli cestu a kamarádi z žižkovské party se jí stali věrnými průvodci, díky nimž poznala pravý Žižkov. „Byl to zcela jiný svět. Fascinující, pohlcující. Z rušné ulice jste vešli průjezdem do dvora, který vás hodil o desítky let zpátky. Prostě jsem to milovala,“ přibližuje Bohatá. Zatímco mezi přáteli vznikaly silné vazby, z nichž některé přetrvávají dodnes, rodinné vztahy měly k ideálu často daleko. Jak říká Bohatá, domácí násilí nebylo ničím neobvyklým. „Zažila jsem to sama, ale myslím si, že řada mých spolužáků to zažívala úplně jinými způsoby a znám hodně těch, jejichž životní příběhy byly opravdu velmi drsné. Facka byla běžný dorozumívací prostředek ve spoustě rodin,“ uvádí autorka.

Zdroj: archiv Karla Bucháčka

V knize figuruje také zanikající nouzová kolonie Čína, která bývala součástí pražských Vysočan. Ta na rozdíl od Žižkova jako by zcela zmizela z povrchu zemského. Čínu její obyvatelé vystavěli z odstavených železničních vagonů a každý si svůj domov budoval po svém. Tak vznikla unikátní dělnická kolonie s nevšedním charakterem. „,Narodila se ve vagónu v Číně,’ komentovala jednou matka původ naší sousedky a já získala dojem, že: takovej flák cesty, z Číny až na Žižkov, a sousedku jsem velmi obdivovala,“ vypráví Bohatá. Až mnohem později se Bohatá o tomto kousku Prahy dozvěděla více od dcery téže sousedky a zároveň své kamarádky Mirky, která ji do Číny přenesla prostřednictvím mnoha příběhů a fotek. „V Číně prožili její prarodiče celý život. Když se její dědeček dozvěděl o likvidaci čtvrti, lehl si na postel a umřel. Babička potom dožívala u sousedů na Žižkově a já si ji pamatuji,“ popisuje spisovatelka.

Zdroj: archiv Mirky Knill

Významný prostor je v knize věnován autorčině velké vášni — fotografování. I když Bohatá z časových důvodů již nefotí na film, naskytne-li se jí zajímavý výjev, vytáhne alespoň mobilní telefon. Nejvíce ji baví pořizovat momentky, fotky zátiší ji naopak příliš neoslovují. „Ne nadarmo jsem knihu věnovala i fotografovi Jindřichu Štreitovi. Ten byl pro mě jako zjevení a je jím dodnes. Nejvíce si u něj cením toho, že z jeho snímků nebyl nikdy cítit výsměch, nikdy k lidem nepřistupoval jako k atrakci,“ přibližuje Bohatá.

První literární pokusy Bohaté sahají do středoškolských let. V devatenácti letech se přihlásila na obor Tvorba textu a scénáře na Ježkově konzervatoři, kam se dostala i přes velkou konkurenci. To ji paradoxně vedlo k pocitu nepatřičnosti, a tak studia po čase zanechala. „Kolem mě byli samí staří třicetiletí básníci a já tam byla nejmladší a k tomu jediná holka. Po roce jsem utekla s pocitem, že jsem k ničemu a že to všichni vědí, ale jsou příliš taktní na to, aby mi to řekli,“ vysvětluje Bohatá. Psaní se přesto ani poté nevzdala a ve volných chvílích tvořila třeba písňové texty. Časem došlo i na prózu. Vydání prvního románu Máňa a my druzí, v němž vzpomíná na své dětství, se dočkala v roce 2017.

Jako mnozí čeští spisovatelé píše především ve svém volném čase. Po pracovní stránce ji zaměstnává péče o chod designové dílny Kovaný Petr, kterou s manželem provozují, a taky zkrácený úvazek pracovní asistentky mentálně postižených. Naproti tomu při psaní je pro ni stěžejní klid. „K tomu, abych mohla psát, musím projít jakýmsi duševním výplachem. Psaní pro mě není způsobem, jak se odreagovat. Naopak se musím odreagovat, abych mohla psát. A psaní mi jde, pokud jsem zkoncentrovaná, jakmile začnu psát zbytečná slova, nechávám toho,“ uvádí na pravou míru Bohatá.

Přestože od vydání jejího nového titulu utekl sotva měsíc, Bohatá již nyní nosí v hlavě nápady na další knihu. Pracuje na pokračování své první autobiografické knihy, v níž čtenáře zavede na významná místa pražské kulturní a společenské scény osmdesátých a devadesátých let. Rozepsanou má ale i povídkovou sbírku. „Bude o lidech, kteří si v sobě nesou svůj vlastní kriminál nehledě na to, v jaké době žijí,“ odtajňuje Bohatá. Desítky kilometrů jižně od Prahy se pak nejspíše bude odehrávat další příběh, ke kterému ji inspirovalo putování po Šumavě. „Pořád mám pocit, že mám o čem psát, a bude na nakladatelství a čtenářích, jestli si budou myslet to samé. Živit se psaním je jistě úžasné a samozřejmě bych toho chtěla dosáhnout a dokážu si to představit, ale jestli se to někdy stane realitou, to je vážně tak akorát ve hvězdách,“ uzavírá nadějná spisovatelka.