Podobu toho, jak dnes spíme, bereme jako samozřejmost. Jako samozřejmost bereme i to, že náš spánek se odehrává ideálně v jednom kuse v noci. Přitom kdysi tomu tak nebylo, lidé spali několik hodin, pak se vzbudili, hodinu dvě něco dělali a pak zase spali až do rána. I náš spánek je tedy ovlivněný tím, co děláme po zbytek dne. Někde lidé spí i po obědě, mají siestu (a my se na ně trochu díváme jako na lenochy). A technika, která nás ovládá, by zřejmě uvítala, kdybychom, stejně jako továrny, nemuseli spát nikdy. Je tedy to, jak spíme, kulturním konstruktem?

Potřeba spánku bude mít vždy biologický základ. Nicméně ten by neměl zakrývat jeho kulturní, ale i sociální a politickou konstrukci. Právě přechod od dvoufázového spánku k jeho dnešní podobě v jednom kuse narušuje představu spánku jako něčeho neměnného a pevně daného. Současně ukazuje, jak je tento vývoj podmíněn společenskými proměnami. V tomto případě velmi úzce souvisí s rozmachem industriálního kapitalismu, s urbanizací měst, s rozšířením umělého osvětlení atd. — tedy s fenomény, které proměnily i naše chápání času, dne a noci (do té doby daných východem a západem slunce). Má to samozřejmě mnohem více rovin. V antologii jsem se pokusil ukázat změny, kterými uvažování o spánku historicky procházelo, jakými způsoby koliduje s požadavky světa 24/7 a nakolik je předmětem zvyšující se politizace a medikalizace, dále ukazuji kořeny rétoriky zavrhující spánek jako lenost nebo ztrátu času, utopické koncepty snažící se o reformaci spánku či jeho využití jako nástroje politického odporu a mnoho dalších témat.

Dá se dnes nějak dopátrat, co je pro člověka vůbec „přirozené“?

Jak už jsem naznačil, mluvit o přirozenosti spánku je problematické, protože jeho podoba se liší jak historicky, tak kulturně. Ale především, spánek je natolik osobní a subjektivní zkušeností, že nelze jednoznačně určit, co je „přirozený“ spánek a co ne. Proto jsem poměrně skeptický k tomu, když se někde například dočtu o optimální době spánku — ta je naprosto individuální. Tyto individuální potřeby je nicméně současně třeba synchronizovat s časoprostorovými normativy většinové společnosti, což se v případě spánkových poruch, jako je dnes velmi rozšířená nespavost, může jevit jako problematické. Čímž se dostáváme k tomu, že onou autoritou, která se snaží o rozlišení standardního a patologického spánku, je dnes medicína. Na jednu stranu je samozřejmě dobře, že zaznívají apely na spánkovou hygienu a nekvalitní spánek nebo jeho poruchy jsou čím dál častěji diagnostikovány a rozeznávány jako zdravotní riziko. Na druhou stranu tato medicínská hegemonie má tendenci opomíjet biopolitické pozadí problémů se spánkem, které by vedlo k přehodnocení širšího vztahu k práci a odpočinku. Nebo může vést i k úzkostlivým obavám z odchylky od toho, co je prezentováno jako „normální“ spánek.

Kdy jste se rozhodl zabývat se spánkem?

Čistě prakticky mě bavilo se spánkem zabývat asi vždy, mám k němu velmi kladný vztah. Zlomový okamžik však přichází kolem roku 2017, kdy se u mě čím dál častěji začíná projevovat spánková paralýza — nepříjemný stav během usínání nebo probouzení, kdy dochází k naprostému ztuhnutí všech svalů v těle, doprovázený velmi realistickými halucinacemi atd.

Tehdy jsem se začal více zajímat o tento fenomén, začal jsem jako dobrovolník spolupracovat s Národním ústavem duševního zdraví, kde probíhá výzkum spánkové paralýzy, v té době vzniká i videoinstalace Americká noc, která se zabývá vztahem snění a kinematografie.

Postupně jsem se od studování medicínsky zaměřených textů více zaměřoval na práce, které se věnují biopolitickému pozadí spánku, klíčovou roli v tom hrála kniha sociologa Simona Williamse The Politics Of Sleep, na kterou se následně začaly nabalovat další texty.

Připadala mi velká škoda, že se s tímto pohledem na spánek nedá seznámit v češtině, a proto jsem se rozhodl jako svou diplomovou práci na UMPRUM v roce 2018 vytvořit sborník textů složený z ukázek nejdůležitějších článků přeložených do češtiny. Jelikož jsem ale kromě obsahu a produkce musel primárně řešit grafické zpracování knihy, tak chyběl čas i prostředky dodělat knihu v diplomové verzi do podoby, za kterou bych si plně stál. Nakonec díky nakladatelství Host mohla kniha oficiálně vyjít rozšířená o více než dvojnásobek textů a s novou předmluvou, doslovem, grafickou úpravou, fotografiemi atd.

V předmluvě píšete, že kniha otevírá témata, o nichž se u nás moc nemluví. Nemění se tato situace nějak? Mně se zdá, že jaksi narážíme na hranice sebe sama, stejně jako na hranice prostředí, ve kterém žijeme. A tak si pokládáme i otázky, které by byly jen před pár lety vlastně nemyslitelné.

Kniha otevírá nejen témata, o kterých se příliš nemluvilo v našem prostředí, ale donedávna ani v celosvětovém kontextu. Přelom můžeme začít sledovat od počátku jednadvacátého století, kdy se spánek čím dál častěji dostává do hledáčku humanitních a společenských věd. Největší zájem o téma ale probíhá až od let 2011—2013, kdy kromě zmiňované Willamsovy knihy v krátkém sledu vychází několik dalších zásadních textů. Jde o The Slumbering Masses: Sleep, Medicine, and Modern American Life od antropologa Matthew Wolf-Meyera, Dangerously Sleepy: Overworked Americans and the Cult of Manly Wakefulness od historika Alana Dericksona a především 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep, díky které se téma dostává do širšího povědomí. I v českém prostředí vidíme vliv této knihy u videa Manifest spáčů a divadelní hry Spáči od Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové.

V knize se hodně dotýkáte spánku v kapitalistickém prostředí. Nemůžu si ale nevybavit scénku z filmu Pelíšky, kde se mluví o komunistických pohlavárech, kteří „skoro nespí, protože v noci se toho nejvíc udělá“. Nesouvisí snaha potlačit spánek spíše s rostoucí mocí techniky (která je asi stejná v komunismu i kapitalismu) než s podobou ekonomických systémů?

Ano, snahy potlačit spánek samozřejmě nelze redukovat jen na kapitalismus a v tomto ohledu by bylo možná vhodnější mluvit o modernitě, která zahrnuje širší spektrum ekonomických systémů. Jak zmiňuji v předmluvě knihy — vyzdvihování pracovitosti, zavrhování odpočinku a nabádání k bdělosti (ať už v metaforické, nebo doslovné rovině) je univerzální fetiš, který můžeme vidět u všech dominujících ideologií modernity.

Píšete o spánku jako o poslední baště, která nás chrání před potřebou nekonečné práce. Jak se nám stalo, že jsme se dostali až do tohoto bodu?

Snižování ztrát způsobených prodlevami a pauzami je přítomné v samotné základní logice industriálního kapitalismu, a proto majitelé továren v honbě za co nejvyššími zisky v devatenáctém století nutí dělníky pracovat až šestnáct hodin denně a tím omezují jejich právo na odpočinek a spánek.

Marx píše o imanentní snaze kapitalistické výroby přivlastňovat si práci po celých čtyřiadvacet hodin dne. Postupné uzákonění čtyřicetihodinového pracovního týdne ve dvacátém století v tomto ohledu samozřejmě znamená značný pokrok, ale zavrhování spánku jako ztráty času je velmi často rétorikou až do dnešních dnů. Když si k tomu přičteme požadavky na čím dál větší časovou flexibilitu, vliv technologií, důraz na produktivitu a efektivitu, tak dostaneme odpověď na to, jak je možné že se spánek stal poslední bariérou před úplným uplatněním módu 24/7. To ale neznamená, že bychom si subverzivní moc spánku měli nějak přehnaně idealizovat — touha po kvalitním spánku vede i ke zvyšujícím se ziskům farmaceutického průmyslu a dalších odvětví.

Vaše kniha je sborníkem různých textů od různých autorů. Na jakém základě jste texty sestavoval a oslovoval autory?

Snažil jsem se, aby přes jasné vymezení tématu každý text nabízel pohled z jiné odbornosti a perspektivy, a mohl tak i polemizovat s dalšími texty. V diplomové podobě kniha obsahovala pouze pět textů, které, aspoň myslím, problematiku nereprezentovaly v dostatečné šíři, a proto jsem se ji rozhodl pro oficiální vydaní aktualizovat o další texty, z nichž několik vzniklo v posledních třech letech. Kniha určitě nemá ambici být vyčerpávajícím přehledem, ale spíše snahou představit v českém prostředí poměrně opomíjené téma a zmapovat pozornost, které se mu dostalo v posledních zhruba patnácti letech. Většina textů je překladem již existujících ukázek z knih, esejí nebo odborných článků, texty od Eilidh Urquhart a Matthewa Rigilana vznikly přímo pro publikaci úpravou jejich dřívějších prací.

Jsou ještě na světě místa, národy, společnosti, kde se ke spánku přistupuje jinak než ve společnostech globalizovaných, od nichž bychom se mohli případně zase naučit, jak se spánkem zacházet lépe?

V zemích, jako je Španělsko nebo Čína, existuje dlouholetá tradice krátkého spánku během dne, která ale vlivem globalizace postupně ztrácí na významu. Na druhou stranu se některé západní korporátní politiky tímto modelem inspirují, protože si začínají uvědomovat rizika, která s sebou nevyspalý zaměstnanec nese a která vedou k větší chybovosti a ztrátám. Myslím však, že daleko důležitější je spánek začlenit do debat o společnosti, která bude méně orientovaná na práci a výkon, což znamená například zkracování pracovní doby, zavádění základního nepodmíněného příjmu atd.