Oba lite­rár­ní pro­sto­ry dospě­ly k tomu­to bodu postup­ným vývo­jem. Rok 1989 nebyl význam­ným mez­ní­kem jen v poli­tic­ké a spo­le­čen­ské sfé­ře, ale také v lite­rár­ní. Do popře­dí se zača­la dostá­vat díla žen­ských auto­rek s prv­ky revo­luč­ní lite­ra­tu­ry. Vznik­la tak linie femi­nis­tic­ké lite­ra­tu­ry, což na Slo­ven­sku vyús­ti­lo v zalo­že­ní femi­nis­tic­ké orga­ni­za­ce, vyda­va­tel­ství a stej­no­jmen­né­ho časo­pi­su Aspekt. Už v prv­ních dílech jed­né ze zakla­da­te­lek, Jany Jurá­ňo­vé, najde­me hrdin­ky boju­jí­cí s kon­ven­ce­mi. Jejich boj je o to těž­ší, že čas­to trpí nejen soci­ál­ním, ale také těles­ným hen­di­ke­pem. Čes­ké a slo­ven­ské autor­ky se nebá­ly hyper­bo­li­zo­vat, být iro­nic­ké a pro­sa­zo­vat své názory. 

Díky orga­ni­za­ci Aspekt je na Slo­ven­sku linie femi­nis­tic­ké lite­ra­tu­ry stá­le živá a „žen­ské psa­ní“ se na obou stra­nách hra­nic neu­stá­le aktu­a­li­zu­je. V sou­čas­nos­ti autor­ky pra­cu­jí s téma­ty, kte­rá vysti­hu­jí dneš­ní dobu, v dob­rém i ve zlém. 

Napří­klad čes­ká autor­ka Dita Tábor­ská ve svém romá­nu Běsa a slo­ven­ská autor­ka Van­da Roze­nber­go­vá v romá­nu Tři smrt­ky plu­ly do dáli upře­ly svou pozor­nost na — pro mno­hé nezná­mé — téma adop­ce z pohle­du žen, kte­ré vyrůs­ta­ly v náhrad­ních rodinách. 

U Dity Tábor­ské je Mal­ka spoj­ni­cí růz­ných soci­o­lo­gic­kých, dušev­ních i kul­tur­ních kou­tů. Navzdo­ry štěs­tí není ve svém živo­tě spo­ko­je­ná, chy­bí jí vlast­ní minu­lost. Odkud pochá­zí? Co je sou­čás­tí jejích genů a jakým má být člo­vě­kem? Tábor­ská tak roz­ši­řu­je svůj román Malin­ka z roku 2017 a nabí­zí odpo­vě­di, kte­ré jsou zakó­do­va­né už v samot­ném názvu. Dvoj­ča­ta Běla a Sabi­na (Běsa) pro­ží­va­jí trp­ké dět­ství, tou­ží po otco­vě pozor­nos­ti, trpí jeho odcho­dem od rodi­ny, dospí­va­jí a přes vizu­ál­ní podo­bu a stej­né dět­ství čeká kaž­dou jiný osud. Prá­vě jejich roz­hod­nu­tí a činy jsou pro Mal­ku v jejím živo­tě klí­čo­vé, potřeb­né pro nádech. Bělou a Sabi­nou se ote­ví­ra­jí i jiné feno­mé­ny, a to dro­go­vá závis­lost a násled­né vylou­če­ní na okraj spo­leč­nos­ti či nefun­gu­jí­cí mezi­lid­ské vzta­hy. Autor­ka pra­cu­je s více­ro pří­bě­ho­vý­mi lini­e­mi, odvra­cí pozor­nost od pře­čte­né­ho a pou­tá ji na zrov­na čte­né, ale na kon­ci do sebe všech­no zapad­ne a vyús­tí do fantastiky.

Roze­nber­go­vé Karo­la na roz­díl od Mal­ky svou minu­lost zná. Její tma­vá pokož­ka, vla­sy, pro­s­to­ře­kost a jizvy na tvá­ři po potka­nech jí čas­to při­po­mí­na­jí, odkud pochá­zí a jakých trau­mat spo­je­ných se svým půvo­dem se jen tak snad­no nezba­ví. V romá­nu už jako dospě­lá žena, tři­cát­ni­ce, vyprá­ví pří­běh svůj a také své ado­p­tiv­ní i původ­ní rodi­ny. Její vyprá­vě­ní je časo­vě neli­ne­ár­ní, spous­tu prv­ků své­ho živo­ta jen nazna­čí, poz­dě­ji se k nim vra­cí ane­bo je nechá zmi­zet do ztra­ce­na. Ado­p­to­va­ná Rom­ka Karo­la plu­je živo­tem spo­leč­ně se tře­mi smrt­ka­mi. Autor­ka čas­to pra­cu­je s komi­kou, až gro­tesk­nos­tí, nezříd­ka ve spo­ji­tos­ti s „neo­li­be­rál­ní­mi“ sou­se­dy, čímž jem­ně pou­ka­zu­je na pro­past­né roz­dí­ly ve slo­ven­ské spo­leč­nos­ti. Nebrá­ní se ani žánro­vé­mu syn­kre­tismu a čte­ná­ře pří­jem­ně pře­kva­pí dět­skou pohádkou. 

Karo­la i Mal­ka se svý­mi rodi­na­mi jsou roz­hod­ně posta­va­mi, kte­ré může­te potkat v reál­ném živo­tě. Kon­struk­ty, kte­ré autor­ky tema­ti­zu­jí, nejsou v našem kul­tur­ním pro­stře­dí ničím výji­meč­né. Zaslou­ží si pozor­nost veřej­nos­ti a prá­vě zmí­ně­né tex­ty mohou být prv­ním kro­kem, ale­spoň pro jed­not­liv­ce. Tím může být díky kni­hám Van­dy Roze­nber­go­vé a Dity Tábor­ské kaž­dý z nás. Jejich pře­čte­ní v mno­hých vzbu­dí oče­ká­vá­ní ohled­ně toho, co nám autor­ky odkry­jí příš­tě. U Dity Tábor­ské se toho dočká­me už brzy v romá­nu Čer­né jazy­ky.