Aleno, letos už vydáváš druhou — a celkově zatím třetí — knihu pohádek. Měla jsi jako dítě pohádky ráda, byly pro tebe důležité — a kdo ti je četl?

Kdo by neměl rád pohád­ky! Já jsem navíc měla to štěs­tí, že jsme do mých téměř šes­ti let byd­le­li spo­leč­ně s babič­kou a tetou, tak­že se vždyc­ky našel někdo, kdo byl ochot­ný mi před­čí­tat. Teta byla uči­tel­ka češ­ti­ny a milo­va­la hud­bu, kni­hy a his­to­rii. V tom duchu mi i kupo­va­la kníž­ky. Tak­že jsem vyrůs­ta­la s pohád­ka­mi Bože­ny Něm­co­vé, K. J. Erbe­na, Jana Drdy a Jose­fa Lady a s bás­nič­ka­mi Fran­tiš­ka Hru­bí­na. Hned v prv­ní tří­dě jsem zača­la cho­dit do knihov­ny a tam se mi ote­vřel úpl­ně nový svět knih, auto­rů a ilu­stra­cí. Obje­vi­la jsem Vác­la­va Čtvrt­ka, Ast­rid Lin­dgre­no­vou a dal­ší auto­ry. Teh­dy jsem si říka­la, že psát kni­hy a malo­vat do nich obráz­ky musí být na nej­ú­žas­něj­ší prá­ce na světě.

No a není?

Roz­hod­ně to je úžas­ná prá­ce, ale ne tak úpl­ně jed­no­du­chá, jak jsem si před­sta­vo­va­la. A k malo­vá­ní jsem se ješ­tě nedo­sta­la. To zatím nechá­vám na profesionálech.

Kdy tě poprvé napadlo, že kromě knih pro dospělé začneš psát i ty pro děti?

Při psa­ní romá­nu Hana jsem muse­la dělat hod­ně rešer­ší. Čet­la jsem kni­hy o dru­hé svě­to­vé vál­ce, holo­kaus­tu, o pade­sá­tých letech a tyfo­vých epi­de­mi­ích. Díva­la jsem se na doku­men­ty, poslou­cha­la svě­dec­tví pře­ži­vších. V té době na mě zača­la dolé­hat úna­va a smu­tek a zkla­má­ní z lidí. Pře­mýš­le­la jsem, kde se v lidech to zlo bere. Budi­la jsem se upro­střed noci a nemoh­la spát. A v jed­nom oka­mži­ku jsem si uvě­do­mi­la, že se od tíži­vých myš­le­nek musím odpo­jit. Že se musím vrá­tit do doby, kdy se svět zdá dob­rý a exis­tu­je nadě­je, že všech­no dob­ře dopad­ne. A tako­vý je pro mě svět dět­ství a pohá­dek. Teh­dy jsem napsa­la kni­hu o Stra­ši­dýl­ku Strášo­vi. Je to kni­ha, v níž není žád­né zlo. A tako­vé jsou i všech­ny mé dosa­vad­ní dět­ské kni­hy — las­ka­vé a dou­fám, že i tro­chu vtipné.

No, ale kapka Ája, ta umí i pozlobit, viď? Když jsi Kapku Áju psala — nebo i jiné ze svých pohádek —, vracela ses třeba i do svého vlastního dětství, nebo se jako autorka spíš noříš do jakéhosi archetypálního dětství nás všech… myslím s tím dobrem a zlem, různými nástrahami a tak?

Urči­tě jsem pod­vě­do­mě čer­pa­la ze vzpo­mí­nek na své dět­ství nebo zpro­střed­ko­va­ně ze vzpo­mí­nek na dět­ství mých dětí, ale během živo­ta do sebe člo­věk nasa­je tolik vje­mů, že je někdy těž­ké roz­li­šit, co je moje vzpo­mín­ka, co jsem někde čet­la nebo co mi někdy někdo vyprá­věl. Ale to pod­le mě není vůbec podstatné. 

V čem je pro tebe psaní pohádek speciální?

Na začát­ku kni­hy pro dospě­lé čte­ná­ře je myš­len­ka, kte­rou chci něja­kým způ­so­bem zpra­co­vat, a psa­ní před­chá­zí poměr­ně zdlou­ha­vé rešer­šo­vá­ní, shro­maž­ďo­vá­ní infor­ma­cí a pro­mýš­le­ní stav­by pří­bě­hu. U dět­ské kni­hy dosta­nu nápad a můžu začít psát. V pohád­ko­vých pří­bě­zích je mož­né úpl­ně všech­no, můžu popus­tit uzdu fan­ta­zii. I když i tam se občas najde věc, kte­rou je tře­ba si ově­řit, tak­že tak úpl­ně bez rešer­šo­vá­ní to není. V Kap­ce Áje jsem ově­řo­va­la dost věcí. Tře­ba jak fun­gu­je čis­tič­ka vody.

Proč ses rozhodla psát v tomto případě právě o kapce Áje, o vodě?

V květ­nu 2018 jsem byla na rezi­denč­ním poby­tu v Čes­kém Krumlo­vě a hod­ně inten­ziv­ně jsem psa­la. Pra­co­va­la jsem teh­dy na kni­ze Tiché roky a dopi­so­va­la povíd­ku. Kaž­dý den jsem začí­na­la pro­cház­kou kolem Vlta­vy a děla­la jsem si zastáv­ku u spla­vu. Pozo­ro­va­la jsem, jak kap­ky vody vyska­ku­jí, pro­mě­ňu­jí se, odrá­že­jí slu­neč­ní paprsky — jako kdy­by spo­lu sou­tě­ži­ly, kte­rá z nich dosko­čí nej­dál a nej­e­le­gant­ně­ji. A říka­la jsem si, že by bylo hez­ké napsat kni­hu o tom, jak tako­vé kap­ky vody žijí. Jak cho­dí do ško­ly, sou­tě­ží mezi sebou, putu­jí, jak doplu­jí do čis­tič­ky nebo tře­ba do vodo­vod­ní­ho potru­bí. A když nastal čas — tak­že sko­ro za tři roky —, kni­hu jsem napsa­la. Už teh­dy jsem vědě­la, že bych chtě­la, aby ji ilu­stro­va­la Gali­na Miklínová.

Proč právě ona — a jak sis vaši spolupráci užívala?

Gali­na Miklí­no­vá ilu­stro­va­la už moji prv­ní kni­hu o Stra­ši­dýl­ku Strášo­vi a mou před­sta­vu o tom, jak mají hrdi­no­vé kni­hy vypa­dat, nako­lik jejich podo­by a pro­stře­dí při­blí­žit dět­ské­mu čte­ná­ři, jak vytvo­řit atmo­sfé­ru kni­hy, napl­ni­la na sto pro­cent. Navíc je s Gali­nou výbor­ná spo­lu­prá­ce a rozu­mí­me si i lid­sky. Dou­fám, že můžu — mož­ná tro­chu domýš­li­vě — říct, že jsme se během spo­leč­né prá­ce spřátelily. 

Podle čeho dáváš svým postavám jména? Promýšlíš to i v dětských knihách tolik jako ve svých bestsellerech pro dospělé?

Sna­žím se vybí­rat výstiž­ná jmé­na, ne pří­liš slo­ži­tá a mož­ná tro­chu vtip­ná. A jed­na posta­va (pokud mož­no někte­rá z těch hlav­ních) se vždyc­ky jme­nu­je po někte­ré mé vnuč­ce. Tak­že Ája se jme­nu­je po mé pro­střed­ní vnuč­ce Alen­ce. Ve Strášo­vi je Helen­ka pojme­no­va­ná po mé prv­ní vnuč­ce a v Teri­bea­ro­vi vever­ka Simon­ka po té nejmlad­ší. Tak­že s dal­ší dět­skou kni­hou počkám, až jest­li se rodi­na rozroste. 

Nechci prozrazovat čtenářům konec, ale jako každý koloběh mi přijde vlastně takový otevřený. Udělala jsi to tak schválně, abys mohla případně pokračovat?

Ano, kap­ky v kni­ze nestih­ly dokon­čit plá­no­va­nou ces­tu, tak­že jed­no­ho dne na ni urči­tě vyra­zí zno­vu. Jest­li je na ces­tě dopro­vo­dím, ješ­tě sama nevím. Psa­ní téhle kni­hy mě moc bavi­lo, tak­že pokra­čo­vá­ní není úpl­ně vylou­če­né. Ale zatím to v plá­nu nemám.

Foto: © David Koneč­ný a © nakla­da­tel­ství Host