Aleno, letos už vydáváš druhou — a celkově zatím třetí — knihu pohádek. Měla jsi jako dítě pohádky ráda, byly pro tebe důležité — a kdo ti je četl?

Kdo by neměl rád pohádky! Já jsem navíc měla to štěstí, že jsme do mých téměř šesti let bydleli společně s babičkou a tetou, takže se vždycky našel někdo, kdo byl ochotný mi předčítat. Teta byla učitelka češtiny a milovala hudbu, knihy a historii. V tom duchu mi i kupovala knížky. Takže jsem vyrůstala s pohádkami Boženy Němcové, K. J. Erbena, Jana Drdy a Josefa Lady a s básničkami Františka Hrubína. Hned v první třídě jsem začala chodit do knihovny a tam se mi otevřel úplně nový svět knih, autorů a ilustrací. Objevila jsem Václava Čtvrtka, Astrid Lindgrenovou a další autory. Tehdy jsem si říkala, že psát knihy a malovat do nich obrázky musí být na nejúžasnější práce na světě.

No a není?

Rozhodně to je úžasná práce, ale ne tak úplně jednoduchá, jak jsem si představovala. A k malování jsem se ještě nedostala. To zatím nechávám na profesionálech.

Kdy tě poprvé napadlo, že kromě knih pro dospělé začneš psát i ty pro děti?

Při psaní románu Hana jsem musela dělat hodně rešerší. Četla jsem knihy o druhé světové válce, holokaustu, o padesátých letech a tyfových epidemiích. Dívala jsem se na dokumenty, poslouchala svědectví přeživších. V té době na mě začala doléhat únava a smutek a zklamání z lidí. Přemýšlela jsem, kde se v lidech to zlo bere. Budila jsem se uprostřed noci a nemohla spát. A v jednom okamžiku jsem si uvědomila, že se od tíživých myšlenek musím odpojit. Že se musím vrátit do doby, kdy se svět zdá dobrý a existuje naděje, že všechno dobře dopadne. A takový je pro mě svět dětství a pohádek. Tehdy jsem napsala knihu o Strašidýlku Strášovi. Je to kniha, v níž není žádné zlo. A takové jsou i všechny mé dosavadní dětské knihy — laskavé a doufám, že i trochu vtipné.

No, ale kapka Ája, ta umí i pozlobit, viď? Když jsi Kapku Áju psala — nebo i jiné ze svých pohádek —, vracela ses třeba i do svého vlastního dětství, nebo se jako autorka spíš noříš do jakéhosi archetypálního dětství nás všech… myslím s tím dobrem a zlem, různými nástrahami a tak?

Určitě jsem podvědomě čerpala ze vzpomínek na své dětství nebo zprostředkovaně ze vzpomínek na dětství mých dětí, ale během života do sebe člověk nasaje tolik vjemů, že je někdy těžké rozlišit, co je moje vzpomínka, co jsem někde četla nebo co mi někdy někdo vyprávěl. Ale to podle mě není vůbec podstatné.

V čem je pro tebe psaní pohádek speciální?

Na začátku knihy pro dospělé čtenáře je myšlenka, kterou chci nějakým způsobem zpracovat, a psaní předchází poměrně zdlouhavé rešeršování, shromažďování informací a promýšlení stavby příběhu. U dětské knihy dostanu nápad a můžu začít psát. V pohádkových příbězích je možné úplně všechno, můžu popustit uzdu fantazii. I když i tam se občas najde věc, kterou je třeba si ověřit, takže tak úplně bez rešeršování to není. V Kapce Áje jsem ověřovala dost věcí. Třeba jak funguje čistička vody.

Proč ses rozhodla psát v tomto případě právě o kapce Áje, o vodě?

V květnu 2018 jsem byla na rezidenčním pobytu v Českém Krumlově a hodně intenzivně jsem psala. Pracovala jsem tehdy na knize Tiché roky a dopisovala povídku. Každý den jsem začínala procházkou kolem Vltavy a dělala jsem si zastávku u splavu. Pozorovala jsem, jak kapky vody vyskakují, proměňují se, odrážejí sluneční paprsky — jako kdyby spolu soutěžily, která z nich doskočí nejdál a nejelegantněji. A říkala jsem si, že by bylo hezké napsat knihu o tom, jak takové kapky vody žijí. Jak chodí do školy, soutěží mezi sebou, putují, jak doplují do čističky nebo třeba do vodovodního potrubí. A když nastal čas — takže skoro za tři roky —, knihu jsem napsala. Už tehdy jsem věděla, že bych chtěla, aby ji ilustrovala Galina Miklínová.

Proč právě ona — a jak sis vaši spolupráci užívala?

Galina Miklínová ilustrovala už moji první knihu o Strašidýlku Strášovi a mou představu o tom, jak mají hrdinové knihy vypadat, nakolik jejich podoby a prostředí přiblížit dětskému čtenáři, jak vytvořit atmosféru knihy, naplnila na sto procent. Navíc je s Galinou výborná spolupráce a rozumíme si i lidsky. Doufám, že můžu — možná trochu domýšlivě — říct, že jsme se během společné práce spřátelily.

Podle čeho dáváš svým postavám jména? Promýšlíš to i v dětských knihách tolik jako ve svých bestsellerech pro dospělé?

Snažím se vybírat výstižná jména, ne příliš složitá a možná trochu vtipná. A jedna postava (pokud možno některá z těch hlavních) se vždycky jmenuje po některé mé vnučce. Takže Ája se jmenuje po mé prostřední vnučce Alence. Ve Strášovi je Helenka pojmenovaná po mé první vnučce a v Teribearovi veverka Simonka po té nejmladší. Takže s další dětskou knihou počkám, až jestli se rodina rozroste.

Nechci prozrazovat čtenářům konec, ale jako každý koloběh mi přijde vlastně takový otevřený. Udělala jsi to tak schválně, abys mohla případně pokračovat?

Ano, kapky v knize nestihly dokončit plánovanou cestu, takže jednoho dne na ni určitě vyrazí znovu. Jestli je na cestě doprovodím, ještě sama nevím. Psaní téhle knihy mě moc bavilo, takže pokračování není úplně vyloučené. Ale zatím to v plánu nemám.

Foto: © David Konečný a © nakladatelství Host