Přestože má Křik straky shodnou strukturu kapitol a meziher jako Zpěv straky, tak nová kniha má daleko ucelenější příběh, že už by se těžko dala označit čistě za román z povídek. Byl Henice i tobě povídkový prostor těsný?
Mně i Henice styl povídek vyhovoval. Právě postava osamělé čarodějky-léčitelky je pro tento koncept psaní ideální. Každý příběh měl svou zápletku, pointu, vyústění a skrze všechny se ještě táhlo jedno společné tajemství, které hrdinka postupně odkrývala.
Čemu byl povídkový styl psaní úzký, je v tomto případě samotný příběh. Heničin osud, který se přede mnou otevřel, si vyžádal trochu jiný způsob zpracování.
Současně si myslím, že formát povídek není u čtenářů tak oblíbený. Takže těm, kterým vadila určitá epizodičnost Zpěvu straky, se bude druhý díl určitě líbit víc.
Hlavní hrdinka tvých knih, čarodějka Henika, v Křiku straky opět léčí a snaží se pomáhat potřebným, přesto je druhá kniha daleko temnější. Stalo se tak čistě z potřeby příběhu, nebo tě postihla skepse k lidskosti a kladným hrdinům?
Já sama ho jako temnější nevnímám, nebylo cílem mého psaní, aby tak vyzněl. Současně ale přiznávám, že nedokážu svoje psaní úplně odstřihnout od svého života. Moji hrdinové jsou se mnou i v realitě a to, co se děje kolem mě, zase prosakuje do mého psaní. Netajím se tedy tím, že druhý díl do určité míry ovlivnily události ve světě. Hrdinství některých lidí, ale i zoufalství v bezvýchodné situaci, snaha vytěžit z utrpení jiných… to všechno tam je. Chci, aby příběh Heniky, léčitelky s magickou mocí, přinesl široký pohled na povahy lidí, jejich chování tváří v tvář krizi. Někdo zatne zuby a jde, pomáhá ještě víc než dřív, jiný se schová a třetí škodí. Takoví jsou lidé a takoví jsou i moji hrdinové. Nad tím jsem často přemýšlela v reálném životě. Kde se v lidech bere hrdinství a kde zloba? V knize mohu ukazovat osudy hrdinů, jejich minulost a tím třeba alespoň částečně jejich jednání vysvětlit. Nerada používám charaktery postavené jen na rysu osobnosti. Raději jdu dál do minulosti a snažím se najít pro čtenáře vysvětlení — neříkám, že omluvu — špatného chování.
Tvůj nový román je určitě oproti svému předchůdci plný vzdoru, ale zároveň v jeho poselství spatřuji hledání rovnováhy — ať už jde o čtyři řády, nebo životní naplnění. Hledalas při psaní správné vyvážení vzdorovitosti a laskavosti i v případě Křiku straky?
Ano. Vyvážení je důležité a já pořád věřím v dobro lidí. Ne všech, ale věřím. A právě v Křiku straky se snažím ukázat, jak jeden dobrý skutek může spustit lavinu dalších. Jak to, že někdo někomu nezištně pomůže, ovlivní i další lidi a zpětně třeba i samotného dobrodince. Ale bohužel to samé platí i naopak. I zlé činy mohou spustit sérii zloby. Právě v románu Křik straky se do lidského konání promítá ta nespravedlnost, kterou král dovolil páchat na Milosrdných, a dokonce ji vystupňoval za únosnou mez. Z počátečního zrušení řádu se dostal k pronásledování, zavírání, a dokonce hromadným popravám jeho členů. Jak se k tomu postavili obyvatelé země, ostatní řády a co to udělalo s vnímáním vlastních morálních hodnot v celé zemi, to už si čtenáři musí přečíst sami.
V knize se vracíš na mnohá místa, která jsme navštívili ve Zpěvu straky. Bylo těžké najít pro postavy, jejichž životy se už proměnily ve vypointovaných povídkách, nové osudy a cesty?
Vůbec ne. Naopak. Už když jsem dokončovala první díl, bylo mi jasné, že mnoho postav bude i v dílu následujícím. Chtěla jsem, aby Zpěv straky byl jako kukátka do mého světa. Skrze ně čtenář viděl určité střípky, části osudu některých postav, jen na ně nahlédl. Nyní se mnoho postav objeví znovu, jejich osud se posune anebo uzavře. Čtenář uvidí Čtverozem pěkně zeširoka. A samozřejmě tam budou i postavy nové. Větší prostor jsem dopřála také vedlejším postavám, třeba strace Trišce, na kterou se mnoho čtenářů ptalo.

V Křiku straky opět využíváš pohádkových aluzí, známým příběhům však dodáváš nové pointy a kontexty. Je pro tebe tahle intertextuální linka a práce se čtenářským očekáváním důležitá?
Pohádky jsou většinou jednoduché, přímočaré, postavy černobílé. Když se mi některé postavy hodí do příběhu, přidám jim motivy jednání a tím ten příběh trochu zkomplikuju, ukážu pohledy z obou stran a převedu to do podoby fantasy. To mě baví.
Zároveň vkládám do knihy malé utajené odkazy. Kdo bude číst pozorně, zjistí, že mnoho jmen, názvů, artefaktů má nějaké vysvětlení nebo reálný podklad.
Příběhový oblouk Křiku straky — i ten větší, který propojuje obě knihy — se zdá být uzavřený, přesto se mi po dočtení vkrádá na mysl otázka, co bude dál… Dočkáme se tedy dalších Heničiných příběhů, nebo chystáš něco nového?
Ano, tu základní linku Křik straky uzavírá. To, co se v prvním dílu nakouslo, se tady dořeší. Život ve Čtverozemi jde ale dál a mě láká ukázat, co se děje po „velkých bitvách“. Jak těžko se napravuje a znovu staví zbořené. Henika už není jen osamocenou léčitelkou, zasáhla do chodu celé země, a to samozřejmě nezůstane bez odezvy okolí. Přece jen není tak úplně obyčejná žena.
A v hlavě mi zraje ještě nový příběh z úplně jiného světa, který nemá předobraz ve středověké Evropě, jako je tomu u Heniky. Takže tento svět už postupně buduju a promýšlím, aby byl věrohodný a pro čtenáře zajímavý. Děj se bude odehrávat na ostrově, jehož obyvatelé svého vůdce vybírají náročnou zkouškou. Jakmile je zvolen, čeká ho těžká cesta za splněním slibů, které dal. V cestě mu totiž bude stát jeho sok ze zkoušky a také probuzení obři. Ráda bych tady nakousla témata jako prospěch většiny proti znevýhodnění jednotlivce, otrokářství, odpovědnost k sobě, k přírodě i společenství, ve kterém žijeme a čerpáme z něho určité výhody.