Přes­to­že má Křik stra­ky shod­nou struk­tu­ru kapi­tol a mezi­her jako Zpěv stra­ky, tak nová kni­ha má dale­ko uce­le­něj­ší pří­běh, že už by se těž­ko dala ozna­čit čis­tě za román z poví­dek. Byl Heni­ce i tobě povíd­ko­vý pro­stor těsný?

Mně i Heni­ce styl poví­dek vyho­vo­val. Prá­vě posta­va osa­mě­lé čaro­děj­ky-léči­tel­ky je pro ten­to kon­cept psa­ní ide­ál­ní. Kaž­dý pří­běh měl svou záplet­ku, poin­tu, vyús­tě­ní a skr­ze všech­ny se ješ­tě táh­lo jed­no spo­leč­né tajem­ství, kte­ré hrdin­ka postup­ně odkrý­va­la.
Čemu byl povíd­ko­vý styl psa­ní úzký, je v tom­to pří­pa­dě samot­ný pří­běh. Heni­čin osud, kte­rý se pře­de mnou ote­vřel, si vyžá­dal tro­chu jiný způ­sob zpra­co­vá­ní.
Sou­čas­ně si mys­lím, že for­mát poví­dek není u čte­ná­řů tak oblí­be­ný. Tak­že těm, kte­rým vadi­la urči­tá epi­zo­dič­nost Zpě­vu stra­ky, se bude dru­hý díl urči­tě líbit víc.

Hlav­ní hrdin­ka tvých knih, čaro­děj­ka Heni­ka, v Kři­ku stra­ky opět léčí a sna­ží se pomá­hat potřeb­ným, přes­to je dru­há kni­ha dale­ko tem­něj­ší. Sta­lo se tak čis­tě z potře­by pří­bě­hu, nebo tě postih­la skep­se k lid­skosti a klad­ným hrdinům?

Já sama ho jako tem­něj­ší nevní­mám, neby­lo cílem mého psa­ní, aby tak vyzněl. Sou­čas­ně ale při­zná­vám, že nedo­ká­žu svo­je psa­ní úpl­ně odstřih­nout od své­ho živo­ta. Moji hrdi­no­vé jsou se mnou i v rea­li­tě a to, co se děje kolem mě, zase pro­sa­ku­je do mého psa­ní. Neta­jím se tedy tím, že dru­hý díl do urči­té míry ovliv­ni­ly udá­los­ti ve svě­tě. Hrdin­ství někte­rých lidí, ale i zou­fal­ství v bez­vý­chod­né situ­a­ci, sna­ha vytě­žit z utr­pe­ní jiných… to všech­no tam je. Chci, aby pří­běh Heni­ky, léči­tel­ky s magic­kou mocí, při­ne­sl širo­ký pohled na pova­hy lidí, jejich cho­vá­ní tvá­ří v tvář kri­zi. Někdo zatne zuby a jde, pomá­há ješ­tě víc než dřív, jiný se scho­vá a tře­tí ško­dí. Tako­ví jsou lidé a tako­ví jsou i moji hrdi­no­vé. Nad tím jsem čas­to pře­mýš­le­la v reál­ném živo­tě. Kde se v lidech bere hrdin­ství a kde zlo­ba? V kni­ze mohu uka­zo­vat osu­dy hrdi­nů, jejich minu­lost a tím tře­ba ale­spoň čás­teč­ně jejich jed­ná­ní vysvět­lit. Nera­da pou­ží­vám cha­rak­te­ry posta­ve­né jen na rysu osob­nos­ti. Radě­ji jdu dál do minu­los­ti a sna­žím se najít pro čte­ná­ře vysvět­le­ní — neří­kám, že omlu­vu — špat­né­ho chování.

Tvůj nový román je urči­tě opro­ti své­mu před­chůd­ci plný vzdo­ru, ale záro­veň v jeho posel­ství spat­řu­ji hle­dá­ní rov­no­váhy — ať už jde o čty­ři řády, nebo život­ní napl­ně­ní. Hle­da­las při psa­ní správ­né vyvá­že­ní vzdo­ro­vi­tos­ti a las­ka­vos­ti i v pří­pa­dě Kři­ku stra­ky?

Ano. Vyvá­že­ní je důle­ži­té a já pořád věřím v dob­ro lidí. Ne všech, ale věřím. A prá­vě v Kři­ku stra­ky se sna­žím uká­zat, jak jeden dob­rý sku­tek může spus­tit lavi­nu dal­ších. Jak to, že někdo něko­mu nezišt­ně pomů­že, ovliv­ní i dal­ší lidi a zpět­ně tře­ba i samot­né­ho dob­ro­din­ce. Ale bohu­žel to samé pla­tí i nao­pak. I zlé činy mohou spus­tit sérii zlo­by. Prá­vě v romá­nu Křik stra­ky se do lid­ské­ho koná­ní pro­mí­tá ta nespra­ve­dl­nost, kte­rou král dovo­lil páchat na Milo­srd­ných, a dokon­ce ji vystup­ňo­val za únos­nou mez. Z počá­teč­ní­ho zru­še­ní řádu se dostal k pro­ná­sle­do­vá­ní, zaví­rá­ní, a dokon­ce hro­mad­ným popra­vám jeho čle­nů. Jak se k tomu posta­vi­li oby­va­te­lé země, ostat­ní řády a co to udě­la­lo s vní­má­ním vlast­ních morál­ních hod­not v celé zemi, to už si čte­ná­ři musí pře­číst sami.

V kni­ze se vra­cíš na mno­há mís­ta, kte­rá jsme navští­vi­li ve Zpě­vu stra­ky. Bylo těž­ké najít pro posta­vy, jejichž živo­ty se už pro­mě­ni­ly ve vypoin­to­va­ných povíd­kách, nové osu­dy a cesty?

Vůbec ne. Nao­pak. Už když jsem dokon­čo­va­la prv­ní díl, bylo mi jas­né, že mno­ho postav bude i v dílu násle­du­jí­cím. Chtě­la jsem, aby Zpěv stra­ky byl jako kukát­ka do mého svě­ta. Skr­ze ně čte­nář viděl urči­té stříp­ky, čás­ti osu­du někte­rých postav, jen na ně nahlé­dl. Nyní se mno­ho postav obje­ví zno­vu, jejich osud se posu­ne ane­bo uza­vře. Čte­nář uvi­dí Čtve­ro­zem pěk­ně zeši­ro­ka. A samo­zřej­mě tam budou i posta­vy nové. Vět­ší pro­stor jsem dopřá­la také ved­lej­ším posta­vám, tře­ba stra­ce Triš­ce, na kte­rou se mno­ho čte­ná­řů ptalo.

Kři­ku stra­ky opět vyu­ží­váš pohád­ko­vých alu­zí, zná­mým pří­bě­hům však dodá­váš nové poin­ty a kon­tex­ty. Je pro tebe tahle inter­tex­tu­ál­ní lin­ka a prá­ce se čte­nář­ským oče­ká­vá­ním důležitá?

Pohád­ky jsou vět­ši­nou jed­no­du­ché, pří­mo­ča­ré, posta­vy čer­no­bí­lé. Když se mi někte­ré posta­vy hodí do pří­bě­hu, při­dám jim moti­vy jed­ná­ní a tím ten pří­běh tro­chu zkom­pli­ku­ju, uká­žu pohle­dy z obou stran a pře­ve­du to do podo­by fan­ta­sy. To mě baví. 

Záro­veň vklá­dám do kni­hy malé uta­je­né odka­zy. Kdo bude číst pozor­ně, zjis­tí, že mno­ho jmen, názvů, arte­fak­tů má něja­ké vysvět­le­ní nebo reál­ný podklad.

Pří­bě­ho­vý oblouk Kři­ku stra­ky — i ten vět­ší, kte­rý pro­po­ju­je obě kni­hy — se zdá být uza­vře­ný, přes­to se mi po dočte­ní vkrá­dá na mysl otáz­ka, co bude dál… Dočká­me se tedy dal­ších Heni­či­ných pří­bě­hů, nebo chys­táš něco nového?

Ano, tu základ­ní lin­ku Křik stra­ky uza­ví­rá. To, co se v prv­ním dílu nakous­lo, se tady doře­ší. Život ve Čtve­ro­ze­mi jde ale dál a mě láká uká­zat, co se děje po „vel­kých bitvách“. Jak těž­ko se napra­vu­je a zno­vu sta­ví zbo­ře­né. Heni­ka už není jen osa­mo­ce­nou léči­tel­kou, zasáh­la do cho­du celé země, a to samo­zřej­mě nezů­sta­ne bez ode­zvy oko­lí. Pře­ce jen není tak úpl­ně oby­čej­ná žena.

A v hla­vě mi zra­je ješ­tě nový pří­běh z úpl­ně jiné­ho svě­ta, kte­rý nemá předob­raz ve stře­do­vě­ké Evro­pě, jako je tomu u Heni­ky. Tak­že ten­to svět už postup­ně budu­ju a pro­mýš­lím, aby byl věro­hod­ný a pro čte­ná­ře zají­ma­vý. Děj se bude ode­hrá­vat na ost­ro­vě, jehož oby­va­te­lé své­ho vůd­ce vybí­ra­jí nároč­nou zkouš­kou. Jakmi­le je zvo­len, čeká ho těž­ká ces­ta za spl­ně­ním sli­bů, kte­ré dal. V ces­tě mu totiž bude stát jeho sok ze zkouš­ky a také pro­bu­ze­ní obři. Ráda bych tady nakous­la téma­ta jako pro­spěch vět­ši­ny pro­ti zne­vý­hod­ně­ní jed­not­liv­ce, otro­kář­ství, odpo­věd­nost k sobě, k pří­ro­dě i spo­le­čen­ství, ve kte­rém žije­me a čer­pá­me z něho urči­té výhody.