Kdy vás napadlo opustit na chvíli dráhu prozaičky a pustit se do rozhovorů?
Když jsem se dozvěděla o edici Klimax, která se tehdy v Hostu připravovala. Napadlo mě, že bych do toho mohla přispět, různě přicmrndávám v několika projektech, tak jsem si řekla, že bych to mohla zužitkovat a propagovat.
Podle čeho jste si vybírala své respondenty?
Někteří, například Ondra Rynda z komunitní zahrady Kuchyňka nebo Honza Valeška z AMPI, byli jasní od začátku. Znám se s nimi už spoustu let, jsou to lidi, kteří toho hodně dokázali, a navíc o tom umějí zajímavě povídat. To bylo kritérium i pro ostatní respondenty — aby za sebou měli konkrétní výsledek, který přispívá ke zlepšení životního prostředí, a aby měli co říct. Dopředu jsem věděla o pár typech projektů, které chci do knihy zahrnout, třeba guerilla gardening nebo permakulturu, a snažila jsem se najít někoho zajímavého, kdo se tím zabývá. A jiné projekty vyplynuly spíš náhodou, například jsem tam chtěla zařadit téma odpadu, a než jsem se tomu stačila věnovat, náhodou jsem viděla reportáž o Trash Hero.
Myslíte si, že povědomí o udržitelnosti v Česku pořád ještě není dostatečné?
Samozřejmě že není, kdyby to tak bylo, nejezdilo by tolik lidí autem, neválel by se všude bordel, popelnice by nebyly plné odpadu, který tam nepatří, lidi by nekupovali maso od týraných zvířat a tak dále. To je jeden z cílů Betonu a hlíny — připojit se k proudu, který se snaží šířit osvětu. Účelem knihy je ukázat lidem, kterým není lhostejné prostředí, ve kterém žijí, že to jde — že i na úrovni jednotlivce lze něco změnit. Ze začátku stačí, když se člověk zamyslí nad tím, jak žije.
Někde se z toho stává i dost módní záležitost. Slyšel jsem něco o Letné, ale nejsem z Prahy, tak nevím…
Letná je v mnoha ohledech průkopnickou čtvrtí, je to líheň alternativců, liberálů, kavárenských povalečů, salonních levičáků, frutariánů a podobných exotů. Najdou se tu veganská bistra, lesní školky, komunitní zahrady a tak dále. Někdy to ale na mě dělá dojem, jestli se nejedná o hipsterský trend — člověk si po práci vyhrne rukávy košile, párkrát kopne motyčkou a lup ho, je z něj ekolog. Do knihy jsem se snažila zahrnout projekty, které jsou dlouhodobě udržitelné a nevyvanou, jakmile se změní nálada společnosti.
Vím, že jste v Praze členkou komunitní zahrady. Využila jste toho v době pandemie, když byli všichni v karanténě?
Komunitní zahrada pro mě měla v uplynulém roce význam naprosto zásadní. Je to místo, kde můžeme odhodit roušku a doslova se svobodně nadechnout. I děti, které se dřív na zahradě dost nudily, jsou z ní nadšené. Zatímco dřív jsem je nemohla dostat na zahradu, teď je nemůžu dostat domů. Krmí slepice, kočky a králíky a budují bunkr, zasadily si kytky, jahody, a dokonce dva stromy. A já odvedu víc práce než doposud, teď v tomto okamžiku můžu svatosvatě odpřisáhnout, že jsem vyklučila všechny výhonky divokých ostružin, to se mi za ty roky, co jsem členkou Kuchyňky, nikdy dřív nepovedlo.
Loni na podzim vám vyšly povídky Dlouhá trať. To bylo po volné románové trilogii vlastně taky něco nového. Překvapilo vás, jak dobrý mají povídky ohlas?
Nejsem si jistá, jestli byly ohlasy na Dlouhou trať tak pozitivní, něco jsem si přečetla, ale nemám v tom jasno. Pro mě to byl úlet, taková bokovka, která se docela povedla, takže jsem spokojená. Čtenářům se to, zdá se, docela líbí — a to je fajn. Umožní mi to psát dál — a to stačí.
Mají se čtenáři bát, že už teď zůstanete jen u rozhovorů?
Doufám, že se čtenáři nebudou bát, ale těšit! Ale vážně — žádnou knihu podobnou Betonu a hlíně v plánu nemám, ale to nic neznamená. Moje kariéra v literárním provozu doposud probíhala tak, že jsem se náhodou k něčemu nachomejtla a pak z toho vznikla kniha, takže uvidím, co mi do budoucna osud hodí do cesty.
