Jak vás vůbec napadlo vznik tako­vé kni­hy ini­ci­o­vat — a proč jste si vybral jako hlav­ní dějiš­tě Cejl a jeho okolí? 
Je to oprav­du mimo­řád­ně zají­ma­vá oblast měs­ta Brna, s níž jsem se popr­vé začal blí­že sezna­mo­vat v době, kdy jsme pro nakla­da­tel­ství Host při­pra­vo­va­li his­to­ric­ké prů­vod­ce Brnem — Brno nacis­tic­ké, Brno sta­li­nis­tic­ké a Brno účtu­jí­cí, zachy­cu­jí­cí Brno ve chví­lích, kdy se po dru­hé svě­to­vé vál­ce účto­va­lo s němec­kým oby­va­tel­stvem. A vlast­ně dří­ve nebo poz­dě­ji nás to vždy vrá­ti­lo na Cejl, kte­rý byl jako děl­nic­ká oblast mimo­řád­ně důle­ži­tý. V dobách těs­ně pová­leč­ných a pak v době komu­nis­mu se samo­zřej­mě děl­ní­kům vychá­ze­lo hod­ně vstříc, po roce 1939 bylo do této čás­ti měs­ta sou­stře­dě­no židov­ské oby­va­tel­stvo — kvů­li těm­to pře­vrat­ným změ­nám ve dva­cá­tém sto­le­tí ztra­ti­lo toto mís­to znač­nou část své his­to­ric­ké pamě­ti. Od toho už neby­lo dale­ko k nápa­du ztra­ce­nou his­to­rii při­po­me­nout. Asi před rokem a půl mě oslo­vil Mar­tin Rei­ner, kte­rý se teh­dy stal zastu­pi­te­lem za Žít Brno a při­šel s tím, že by chtěl pomo­cí něko­li­ka nápa­dů Cejl postup­ně reha­bi­li­to­vat jako plno­hod­not­nou část měs­ta. A vytvo­ře­ní kni­hy, kte­rá by Cejl vyu­ži­la jako lite­rár­ní pro­stor, bylo jed­ním z jeho podnětů. 

Kaž­dá povíd­ka v kni­ze má reál­ný základ — inspi­ra­ci v podo­bě výstřiž­ku z dobo­vé­ho tis­ku. Jak těž­ké bylo tyto ukáz­ky sehnat? 
O dění na Cej­lu v polo­vi­ně deva­te­nác­té­ho sto­le­tí infor­mo­va­ly dvo­je brněn­ské čes­ky psa­né novi­ny — a obo­je vlast­ně totož­ně — Mora­wské nowi­ny a Morav­ská orli­ce. Byly plné růz­ných noti­cek a soud­ni­ček s nej­bi­zar­něj­ším obsa­hem. Tako­vých fan­tas­tic­kých zpráv v nich býva­ly desít­ky, stov­ky, tak­že sehnat je pří­liš vel­ký pro­blém nebyl. Už když jsem na ně před lety nara­zil popr­vé, napadlo mě, jak úžas­né by bylo nějak je lite­rár­ně zpra­co­vat. Nosil jsem to v hla­vě, pře­mýš­lel jsem o něja­kém děl­nic­kém či soci­ál­ním romá­nu, ale z toho časem sešlo. Vyu­ži­tí nako­nec našly v Krva­vém Bronxu — a to je skvě­lé! Vymys­le­li jsme, že bychom kaž­dé­mu oslo­ve­né­mu spi­so­va­te­li při­dě­li­li jed­nu soud­nič­ku či zprá­vu — a od nich by se začal odví­jet vymyš­le­ný pří­běh. Zají­ma­vé napří­klad je, že účast­ní­ci pří­bě­hů byli už v novi­nách nazvá­ni plný­mi jmé­ny, byl tam uve­den i jejich věk a nezříd­ka i přes­ná adre­sa. Cejl, mís­to bez pamě­ti, jak jej zná­me dnes, kte­rým tak násil­ně pro­šlo dva­cá­té sto­le­tí, může pro­střed­nic­tvím tako­vé­to anto­lo­gie svou paměť vlast­ně zno­vu­ob­je­vit. A to vel­mi konkrétně.

Vymys­le­li jsme, že bychom kaž­dé­mu oslo­ve­né­mu spi­so­va­te­li při­dě­li­li jed­nu soud­nič­ku či zprá­vu — a od nich by se začal odví­jet vymyš­le­ný příběh.

Jakou radost jste měl ze sklad­by auto­rů, kte­ří povíd­ky do kni­hy napsali? 
Pře­kva­pi­lo mě, jak nesku­teč­ně rych­lé to bylo — Mar­tin Rei­ner oslo­vil svou část skvě­lých auto­rů, dru­hou polo­vi­nu při­dal Mirek Balaštík, v kni­ze se obje­vu­jí nej­lep­ší auto­ři nakla­da­tel­ství Host a Dru­hé měs­to, tedy v pod­sta­tě nej­lep­ší sou­čas­ní čeští spisovatelé. 

A vy sám jste si tam vystři­hl dokon­ce dvojroli! 
Původ­ně jsem chtěl psát jen před­mlu­vu, tu jsem měl tak nějak roz­myš­le­nou; psát pró­zu jsem neplá­no­val, pro­to­že jsem to ani nikdy nedě­lal. Ale Mirek Balaštík mě pak pře­mlu­vil, abych, když už jsem to celé spís­kal, taky při­spěl vlast­ní povíd­kou. Odda­lo­val jsem to, co to šlo, ale pak jsem jel na dovo­le­nou kam­si k moři — a pro­to­že mě to u moře neba­ví a vět­ši­nou se tam nudím, řekl jsem si, že ten čas aspoň uži­teč­ně vyu­ži­ju. A je už na las­ka­vém čte­ná­ři, aby posou­dil, zda to má či nemá něja­kou hod­no­tu. Sku­teč­nost, že jsem se se svou povíd­kou obje­vil ved­le tako­vých auto­rů, mě samo­zřej­mě moc těší. 

Kni­ha se ješ­tě zda­le­ka nedo­sta­la ke všem čte­ná­řům, kte­ré by moh­la oslovit

A nemo­ti­vo­va­lo vás to pře­ce jen k napsá­ní děl­nic­ké­ho románu?
Bylo by to bez­vad­né, samo­zřej­mě, ale úko­lů je mno­ho, tak­že zatím o něčem tako­vém neuvažuju. 

Kni­ha vyšla těs­ně před­tím, než se napl­no pro­je­vi­la koro­na­vi­ro­vá kri­ze. Nepo­da­ři­lo se uspo­řá­dat akce k její pro­pa­ga­ci, pro­cház­ky po Cej­lu a podobně… 
Asi nejsem jedi­ný, koho to mrzí. A nejde jen o ty pro­cház­ky, mys­lím, že kni­ha se ješ­tě zda­le­ka nedo­sta­la ke všem čte­ná­řům, kte­ré by moh­la oslo­vit. Ale to se v této době a situ­a­ci, kte­rou nikdo neče­kal, jis­tě sta­lo i jiným kni­hám. Věřím, že se vše zase zlep­ší a kni­ha si ces­tu k lidem, kte­rým se bude líbit, urči­tě najde. Jsem pře­svěd­če­ný, že si ji pak všich­ni zájem­ci pře­čtou a budou lépe při­pra­ve­ni prá­vě na výpra­vy do míst, kde se ode­hrá­ly někte­ré pří­běhy z kni­hy. Snad se tam brzy vydáme. 

Já osob­ně se na ty pro­cház­ky oprav­du těším. Už víte, kam návštěv­ní­ky zavedete? 
Z mého pohle­du je pro­stor kolem Cej­lu zají­ma­vý celý. Cejl je sta­ro­by­lou oblas­tí měs­ta Brna, kte­rou pro­šly ději­ny. Jeho his­to­rie není zají­ma­vá jen v obdo­bí kolem polo­vi­ny deva­te­nác­té­ho sto­le­tí, ze kte­ré pochá­zí vět­ši­na pří­bě­hů popsa­ných v kni­ze Krva­vý Bronx. To, co se ode­hrá­va­lo v deva­te­nác­tém a dva­cá­tém sto­le­tí na Cej­lu, bylo ale ješ­tě závaž­něj­ší a dra­ma­tič­těj­ší než to, co se dělo v samot­ném měs­tě. Ať už se jed­ná o bouř­li­vý prů­mys­lo­vý roz­voj, národ­nost­ní pro­blémy, ději­ny spo­je­né s holo­kaus­tem nebo násled­ným dosíd­le­ním lid­mi, kte­ří s Brnem nemě­li nic spo­leč­né­ho. Zkrát­ka urči­tě bude kudy cho­dit i o čem si povídat. 

Tak­že se potká­me na křtu kni­hy v Káz­nici a pak i na procházce? 
Věřím, že jo, a dou­fám, že to bude co nejdřív.