2. května 2013
Nakladatelství Bonnier oznamuje, že společně s autorskou dvojicí Kepler vytvoří elitní agenturu, která bude zastupovat jejich nejprodávanější autory.
Ta myšlenka mi připadá zvláštní, rozhodnu se změnit literárního agenta a zavolám kvůli tomu své dávné přítelkyni, Susanne Widénové z agentury Hedlund. Se Susanne se domluvíme na společném obědě s jejími kolegyněmi.
22. května 2013
Sedím v restauraci Pastis na Starém Městě se Susanne Widénovou, Magdalenou Hedlundovou a Johannou Kinchovou. Domlouváme se na spolupráci. Od nynějška bude mé knihy zahraničním nakladatelům prodávat agentura Hedlund, máme tedy trochu slavnostní náladu a objednáváme víno.
V té rozjařené atmosféře rozvíjím obšírnou teorii o tom, že jako spisovatel ze sebe nedokážu dostat to nejlepší, když se mě téma příliš osobně dotýká.
Napsal jsem toho spoustu o neurotických mužích, jako jsem já sám, říkám. Ale i když toho o nich vím opravdu hodně, tak to úplně nefunguje. Lépe píšu, když mě někdo „naveze“ do něčeho, co je mi úplně cizí – například když mě nakladatel Abbe Bonnier dal dohromady s mým naprostým protikladem, Zlatanem Ibrahimovićem, nebo když jsem se pokoušel vylíčit osobnost neuchopitelného génia Alana Turinga.
Magdalena Hedlundová se mě ptá, jestli jsem otevřený návrhům nakladatelů, i co se týče fikce. Odpovídám jí, že rozhodně ano.
Ale hned to pouštím z hlavy.
12. června 2013
Nakladatelství Weyler a agentura Hedlund, které sídlí ve společných prostorách, konají jakousi oslavu a já už se chystám domů, když vtom mě Magdalena Hedlundová a Johanna Kinchová volají do své kanceláře. Zavřou dveře a já tuším, že pro mě mají návrh na knihu. Ale nechává mě to spíš chladným.
Od té knihy o Zlatanovi dostávám návrhy, abych psal na zadané téma, v jednom kuse a většinou mě nijak nenadchnou. Nejspíš jsem moc rozmazlený.
Teď se mě Magdalena ptá, jestli bych si dokázal představit psát pokračování série Milénium Stiega Larssona. Spíš z legrace zamumlám, že bych mohl být ghostwriterem Lisbeth Salanderové stejně jako předtím Zlatana Ibrahimoviće. Možná se zrovna někde vzpamatovává z nějaké šílené akce a chce pomoct se sepsáním svého příběhu. I když, to asi těžko. Lisbeth by nejspíš nesháněla pomoc kvůli takové hlouposti.
Odpovím, že budu o pokračování uvažovat. Ale úspěšně se mi daří to vytěsnit. Nemůžu tvrdit, že bych té nabídce tak úplně věřil.
červenec 2013
Jsem s rodinou na finském ostrově Härligö a pro jednou nepracuji. Zahnal jsem staré démony zděděné po otci, podle něhož musel správný intelektuál psát neustále. Místo toho jsem venku s dětmi a jezdím na loďce na výlety.
Uprostřed téhle letní pauzy mi Magdalena Hedlundová posílá menší analýzu mého románu Syndafall i Wilmslow (Hřích ve Wilmslow) o Alanu Turingovi. Není mi úplně jasné, proč se jím tak zničehonic zabývá, ale mám radost z jejích vlídných slov.
7. srpna 2013
Eva Gedinová, šéfredaktorka nakladatelství Norstedts a vydavatelka Stiega Larssona, by se se mnou ráda potají sešla v nakladatelství. Propašují mě dovnitř zadními dveřmi a setkáváme se v jakémsi podzemním tunelu, kde mluvíme o larssonovském projektu. Poprvé cítím, že je to myšleno vážně. Když se vracím podél zátoky Riddarfjärden domů, začínám pociťovat horečku.
8. srpna 2013
Následujícího dne se budím ve čtyři ráno a vybavuje se mi reportáž, kterou jsem napsal před spoustou let o jistém hluchém autistickém chlapci, který jednoho dne nečekaně a zcela bez varování nakreslil dokonalý obrázek semaforu. Následují další a další myšlenky. Během několika minut mám zápletku, nebo alespoň její základ, a rozrušeně volám Magdaleně Hedlundové.
17. srpna 2013
Setkávám se s Magdalenou a Evou Gedinovou v malé kavárně u vody na Blasieholmenu. Fouká silný vítr, musím mluvit nahlas, abych ho překřičel. Eva přívětivě přikyvuje, ale možná není mou zápletkou tak unesená, jak jsem doufal. Ovšem proč by měla být? K dobrému, komplexnímu larssonovskému příběhu to má pořád ještě daleko. Přesto se se mnou děje něco zvláštního. Nakloním se k ní a slavnostně pronesu:
Pro tohle jsem se narodil. Líp to nikdo neudělá.
I když je ten komentář nadnesený a patetický, připadá mi, že se Evě moje nadšení líbí.
Domluvíme se, že napíšu synopsi.
18. srpna 2013
Doma chodím sem a tam a mumlám si: Krucinál, jaká synopse! Píšu celý život, a najednou po mně chtějí něco takového! Dějovou osnovu jsem si nedělal od té doby, co to po mně vyžadoval učitel slohu v deváté třídě.
Úplně nahoru na papír si nadepíšu Shrnutí děje a dál už ze sebe nedostanu ani slovo.
19. — 22. srpna 2013
Vstávám brzy a dávám se do čtení Mužů, kteří nenávidí ženy. Čtu s čím dál větší posedlostí. Sem tam si něco poznamenám, zapisuji si výrazy, postavy a dějové linky. Během tří nebo čtyř dnů se prokoušu všemi třemi knihami a počmárám polovinu bloku.
Když si znovu sednu k počítači, ruce mi píší samy. V polovině poprosím Anne, svou ženu, aby si návrh přečetla. Očekávám pár milých slov a jednu dvě tři rady. Anne mi však řekne: „Nech to takhle! Je to perfektní!“
Pošlu nedokončený návrh Evě Gedinové a Susanně Romanusové z Norstedts.
V noci toho hluboce lituji – jak jsem jim krucinál mohl poslat takový žvást?
23. srpna 2013
Zapípá mi telefon. Je to Eva Gedinová a já dostanu příšerný strach. Představuji si něco ve stylu:
„Proč jste se to ani neobtěžoval dokončit?“
Ale ona píše: „Zatraceně dobré!“
Zvednu ruce jako fotbalista, který vstřelil gól, a vydám se na dlouhou vzrušenou procházku podél zátoky Årstaviken.
24. srpna — 1. září 2013
Moje nedokončená synopse je přeložena do angličtiny a já jdu na oběd s Joakimem, bratrem Stiega Larssona, který je samozřejmě o veškerém dění informován. Běhám ze schůzky na schůzku.
Zároveň netrpělivě přešlapuji jako dostihový kůň. Chci se pustit do psaní! Víc než kdy předtím za celý svůj život.
10. září 2013
Úvody mi dělají potíže. Už se mi stalo, že jsem nad prvními stránkami seděl týdny nebo měsíce v jakési křeči, s nadějí, že najdu dokonalý idiom, dokonalou první větu. Někdy už to hraničilo se skutečnou patologií. Převracím slova jako nějaký pedantský cvok.
Ale tentokrát do stylistických slepých uliček zabloudit nehodlám. Styl Stiega Larssona byl věcný, nijak vyumělkovaný; musím prostě začít od začátku a soustředit se na příběh.
23. září 2013
Ale stejně mi to nejde. Ať se snažím sebevíc, pořád na mě z textu „vykukuje“ moje vlastní próza, což mě dohání k šílenství, zvlášť když mi promýšlení zápletky ve dne v noci nedá spát. Píšu pomalu jako šnek, ale v myšlenkách už jsem o kilometr napřed.
V noci nespím a srdce mi bije jako splašené.
6. října 2013
Mám úplně pomatený denní režim. Budím se v půl čtvrté ráno a sedám si k práci. Někdy nahlížím do PDF souborů tří původních knih. Ale dělám to stále méně. Už jsem si je přečetl třikrát a jejich univerzum si ve mně začalo žít svým vlastním životem.
Práci přerušuji v sedm hodin, kdy vstávají děti, a odvádím je do školy. Cestou domů už ve mně zase pulzuje zápletka a já pokračuji v psaní do jedenácti, kdy padnu do postele.
V jednu hodinu se dám znovu do práce a sedím u ní do půl čtvrté odpoledne, kdy vyzvedávám děti ze školy. Večer také pracuji. Před spaním si dávám sklenici červeného vína, u kterého s Anne rozebírám příběh a uplynulý den.
9. října 2013
Jako blázen dřu v posilovně na simulátoru chůze do schodů. Najednou se mi strašně zrychlí tep, na chvíli si dřepnu a pak se v předklonu sotva doplazím do šatny.
Cestou domů chladným Stockholmem mě zachvacuje neodbytná myšlenka, že mě postihne stejný osud jako Stiega Larssona. Pokouším se ji zahnat. „Byla to jenom chvilková úzkost,“ mumlám si. Ale ta myšlenka se mi v následujících týdnech vrací znovu a znovu.
22. října 2013
Odsouval jsem nástup Lisbeth Salanderové na scénu. Jako bych z ní měl strach.
Teď už se tomu nemůžu dál vyhýbat, jsem celý napjatý a nechávám ji vtrhnout do děje, drsnou a záhadnou jako vždycky. Ale nejspíš moc tlačím na pilu. Nemám z ní dobrý pocit. Ačkoliv ji znám nazpaměť, nedokážu do ní vlít život. Něco tu drhne.
24. října 2013
Škrtám a přepisuji a doplňuji. Noc co noc se mi zdá o Lisbeth. Mám strašný strach, že se mi nepodaří ji vylíčit, jak si zaslouží.
15. listopadu 2013
Začínám se soustředit na chování Lisbeth v akčních scénách, které jí sedí nejlépe. Nejlepší je, když z nevýhodného postavení přechází do útoku. Ale introspekce se mi pořád moc nedaří. Jak ji mám přimět vzpomínat na všechno to temné šílenství z jejího z dětství, abych přitom nebyl příliš patetický?
Sentimentalita Lisbeth nesluší.
16. listopadu 2013
Stieg Larsson vyřešil problém tak, že nechával Lisbethin příběh vyprávět jiné postavy, zejména advokáta a jejího opatrovníka Holgera Palmgrena. Klasický trik.
Nejlepší postavy legendárních géniů jsou v literatuře často nahlížené zvenku. Aby vznikl mýtus, je potřeba někdo jako doktor Watson. A já se přikláním ke stejnému řešení. Přesto se nechci vzdát myšlenky, že bych se mohl víc přiblížit Lisbethinu uvažování.
Chci porozumět té její nezkrotné touze oplatit zlé zlým, pomstít se.
30. listopadu 2013
Nějaký čas jsem žil v utajení, v bublině. Psal jsem na počítači bez připojení k internetu, abych se ochránil před hackery, a když jsem posílal nějaké e‑maily o knize, používal jsem zašifrované výrazy. Na otázky, čím se právě zabývám, jsem odpovídal mlhavě a tajuplně.
Teď se dozvídám, že nakladatelství Norstedts chce publikovat zprávu o nové knize už nyní, a nejdřív chci vykřiknout „ne, pomoc!“. Ale pomalu si na tu myšlenku zvykám a vítám ji. Chci už vylézt ze své skrýše.
2. prosince 2013
Rozhodujeme se zveřejnit tiskovou zprávu 17. prosince. Nikdo z nás nemá ponětí, co nás čeká. Bouře, nebo krčení ramen?
17. prosince 2013
Zpráva má vejít ve známost ve dvě hodiny. Ráno se pokouším pracovat jako obvykle. Nejde mi to. Jsem jako na jehlách, nakonec si lehnu do postele a zavřu oči. Minuty se vlečou.
Za pět minut dvě vyvěšuje deník Aftonbladet na internetu upoutávku a umisťuje zprávu na zvláštní panel úplně nahoře na své stránce. Potom nedokážu vývoj událostí přesně popsat. Vím jenom, že mi nepřestává zvonit telefon. Vybavuji si jeden hovor s deníkem Metro. Byl úplně krátký, možná pět minut. Když jsem zavěsil, měl jsem sedmatřicet nových zpráv.
Kontaktuje mě televize a rádio a mluvím s novináři z celého světa, celou dobu jsem ve skvělé a bujaré náladě. Ale kdo ví, jak dlouho mi vydrží.
18. prosince 2013
Sedím v taxíku a jedu do redakce ranního vysílání televize SVT. Z auta vidím novinové vývěsky: „Přichází nové Milénium!“ píše Expressen. „Nová kniha vyvolává šílenství!“ hřmí Aftonbladet.
Zřejmě v tom okamžiku mi začíná být doopravdy jasné, nakolik všechno, co souvisí se sérií Milénium, vyvolává emoce. Zahlcují mě blahopřání a nadšené výkřiky, ale po pravdě řečeno i jiné věci. Někteří lidé mi předhazují mého otce, také spisovatele a literárního vědce:
Co by si o tom pomyslel Olof?
19. prosince 2013
Novinářka Annette Kullenbergová formuluje tezi, že to máme v rodině – že tohle ničemné chování je specifickým rysem Lagercrantzů. Kdo se chce před námi zachránit, měl by opustit zemi, píše. (Článek je později stažen.)
3. ledna 2014
Nevím, jestli je to kvůli mediálnímu rozruchu nebo z jiného důvodu, ale moje sebevědomí jde ke dnu a cítím se úplně k ničemu. Když čtu svá vlastní slova o různých typech zbraní – zbraně nesnáším – a o policistech přijíždějících na místo činu, připadá mi to znepokojivě povědomé a už stokrát omleté, beznadějná klišé detektivního žánru.
Navíc jsem slíbil, že brzy odevzdám svým vydavatelkám Evě Gedinové a Susanně Romanusové prvních sto dvacet stran.
12. ledna 2014
Odevzdávám rukopis do Norstedts.
24. ledna 2014
Čtvrť nepřetržitě skrápí studený, nepříjemný lednový déšť.
Večer zjišťuji, že nám střechou teče, hroutím se, křičím a strašně to prožívám.
V noci nemůžu spát a trápím se, že kniha stojí za houby, že se nám sesype střecha a všechno půjde k čertu.
26. ledna 2014
Jdu na schůzku s vydavatelkami Evou Gedinovou a Susannou Romanusovou, a ještě než si stačíme cokoliv říct, vybalím na ně celou řadu klasických výmluv: tohle je zatím jen skica, pokus, zárodek – a tak dál.
Ale starosti jsem si dělal zbytečně. Evě i Susanně se text, který jsem napsal, líbí a hodiny si povídáme o postavách a o příběhu. Pomalu zase získávám důvěru v naši střechu i ve vznikající knihu.
2. března 2014
Dívám se s dětmi na film Christophera Nolana Batman začíná a přemýšlím o mytologii v pozadí knih Stiega Larssona.
Později o tom diskutuji s Anne a hledám si něco na Googlu. Najednou mi přeběhne mráz po zádech. Na internetu spatřím naprosto senzační obrázek, který mění celý můj příběh. Jdu si lehnout, značně rozrušený.
9. března 2014
Horečně píšu a strach mě opouští. Odvažuji se vybočovat, testovat meze možného.
Ptám se sebe samého, jestli jsem už někdy byl něčím tak posedlý.
Postavy ve mně žijí dnem i nocí.
červenec 2014
Staří Olofovi démoni nade mnou znovu získali moc. Píšu každičký den, i o dovolené. Pravda ale je, že bych nedokázal přestat, ani kdybych chtěl.
Jsem do knihy úplně ponořený, i když mě tu a tam přepadá pocit viny, že péči o děti musí zastat hlavně Anne. Slibuji jí další a další velkorysé kompenzace, kterými jí to vynahradím. Občas mi možná i věří.
24. září 2014
Víceméně dokončuji první verzi. Volá mi Susanna Romanusová z nakladatelství a vážným tónem mi sděluje, že jedna stopa v mé knize připomíná jakýsi moment v jiné detektivce, která právě vyšla. Není to nic zásadního ani rozhodujícího, ale dostávám neskutečný záchvat, vyrážím do posilovny a už cestou tam se s kletbami a mumláním rozhoduji, že knihu od začátku přepíšu. V noci jsem vzhůru a na Googlu hledám nové podněty, čím dál víc mě pohlcuje nová, matematická stopa. Když nastane ráno a byt zalije zlatorudé světlo, jsem už zase šťastný.
25. září 2014
Volám Susanně Romanusové a rozrušeně jí vyprávím o svých nových nápadech. Susanna jásá, je plná nadšení.
Anne je střízlivější a upozorňuje mě, že se ze mě začíná stávat maniak.
24. října 2014
Přemýšlím, jestli moje nová dějová linie přece jen není přitažená za vlasy, a prostřednictvím Matematického institutu univerzity v Uppsale kontaktuji Andrease Strömbergssona, profesora matematiky, který se specializuje na teorii čísel.
Andreas je ochotný se o víkendu se mnou sejít v cukrárně Fågelsången v Uppsale.
28. října 2014
Sedím v cukrárně Fågelsången, a když mi Andreas přislíbí absolutní mlčenlivost, vysvětlím mu svůj nápad. Líbí se mu, přinejmenším to tak vypadá. Ale závěr mu připadá nerealistický.
„Nemusí být realistický,“ zkouším to. „Je to fikce.“
„Jistě, jistě,“ přikyvuje. „Ale možná bych měl jiný návrh.“
30. října 2014
Probouzím se za svítání a vidím, že mi Andreas Strömbergsson deset minut po druhé hodině ráno poslal jakýsi obsáhlejší dokument. Když si ho přečtu, jsem bez sebe. Odvedl velký kus práce. Většina jeho komentáře podstatně přesahuje moje znalosti, ale už sama základní idea dodává mé zápletce nový, sofistikovaný nádech.
Nadšeně mu děkuji a horečně pokračuji v práci. Do příštího deadlinu mi zbývá jen pár dní.
5. listopadu 2014
Odevzdávám rukopis do Norstedts a setkávám se se svým chytrým a sympatickým redaktorem Ingemarem Karlssonem. Slibuji mu, že zatímco bude text číst, nebudu pokračovat v psaní.
7. listopadu 2014
Bez psaní se cítím úplně prázdný a jako nahý. Pořádně nevím, co si se sebou mám počít.
9. listopadu 2014
Vystupuji v pořadu televize SVT Babel, rozhovor se mnou dělá Jessika Gedinová. Jsem opojený adrenalinem a je to víc než slibné.
15. prosince 2014
Pouštíme se s Ingemarem do práce a podrobně rukopis procházíme. Ingemar má ostříží zrak a jakékoli nedůslednosti v příběhu si vždycky všimne.
28. prosince 2014
Susanna Romanusová a Eva Gedinová ještě jednou knihu pročítají a mimo jiné dlouze diskutujeme o závěru.
Přepisuji ho.
26. ledna 2015
Rukopis míří na korekturu.
3. února 2015
Vytištěný rukopis posíláme přes kurýry zahraničním nakladatelům. Žádné materiály o knize se nesmějí šířit digitálně.
15. února 2015
Nakladatelství Norstedts mě zve na večeři do restaurace Luzette u stockholmského Centralplanu a Eva Gedinová slavnostně oznamuje, že nám chce něco ukázat. Ale odkládá to a napíná nás.
Nakonec si dramaticky odkašle a přečte nám první posudky překladatelů a lektorů. V noci pak tančím domů a ještě se zastavím na afterparty ve své oblíbené italské restauraci Pane Vino u Zinkensdammu.
Už dlouho jsem se takhle neopil.
14. března 2015
Každý den dostáváme nadšené zprávy od nakladatelů z celého světa. Namlouvám si, že to nic neznamená. Všichni živíme tutéž naději. Všichni bychom si moc přáli, aby kniha dostála očekáváním. Ale možná jsou to všechno jenom toužebné sny, které na podzim prasknou jako mýdlové bubliny.
1. dubna 2015
Noviny Dagens Nyheter uveřejňují švédskou obálku.
Guardian publikuje anglickou obálku a Wall Street Journal americkou.
16. dubna 2015
Jedu do Londýna a účastním se konference o vydání knihy s nakladateli a redaktory ze čtyřiceti zemí z celého světa. Dozvídám se o britské marketingové kampani. Zažívám pocit neskutečnosti. Ale také cítím čím dál větší stres.
Večer vystupuji na akci vydavatelského koncernu Hachette, mimo jiné spolu Davidem Nichollsem a Sophií Hannah, tou Sophií, která právě napsala nový román s hrdinou Agathy Christie Herculem Poirotem. Se Sophií se domlouváme, že založíme spolek s názvem „My, kteří píšeme pokračování“.
26. května 2015
Se svou agentkou Magdalenou Hedlundovou cestuji do Walesu na literární festival v Hay, abych uvedl na trh svůj román o Alanu Turingovi, který vychází v angličtině. Po filmu Kód enigmy o něj znovu vzrostl zájem.
Dělám rozhovor s rozhlasovou stanicí BBC a s televizí a mluvím o svém psaní. Připadám si šťastný, pochopený a uznávaný.
Na závěr dostávám otázky ke knize o Zlatanovi a mluvím mimo jiné o autenticitě.
Říkám, co už jsem říkal stokrát: že jsem necitoval Zlatana doslovně, ale usilovně jsem se snažil zachytit jeho hlas literární vypravěčskou technikou. Vysvětluji, že jsem se mu tím přiblížil, a mám dojem, že všichni rozumějí, co tím myslím.
27. května 2015
Jsem zpátky v Londýně, sedím ve svém britském nakladatelství a mám podepsat 1400 papírů, které se vloží do výtisků mé larssonovské knihy. Už to je samo o sobě dost beznadějné. Ale krátce nato propukne peklo.
Noviny The Telegraph, které musely mít v publiku na festivalu Hay svého redaktora, napsaly, že citáty v knize o Zlatanovi jsou smyšlené. Švédské noviny teď otiskují výkřiky na téma, že jsem se „přiznal“.
Telefon mi vybuchuje a obžaloby se jen hrnou, jako by do té doby nikdo nikdy neslyšel o literárním nebo novinářském uchopení tématu, nebo ještě hůř, jako by si lidi mysleli, že lze napsat dobrou knihu jen tím, že člověk zaznamená, co druhý říká. Mám pocit, jako by se celý svět zbláznil. Třesou se mi ruce. Když mluvím, selhává mi hlas.
Později odpoledne mě zachvacuje jakási akutní deprese a můj anglický vydavatel Christopher MacLehose mě ukládá do postele.
Večer se mnou dělá moje spisovatelská kolegyně Rachel Johnsonová naživo rozhovor a já předstírám veselí a lhostejnost. Dokonce vtipkuji:
„Musím teď ještě jednou zkontrolovat své citace Lisbeth Salanderové! Nechci, aby se do mě taky pustila!“
Ale cítím se mizerně.
29. května 2015
God bless America. S Magdalenou – která teď má u sebe můj telefon – jsme odjeli do New Yorku a tady je zlatanovské pozdvižení každému ukradené.
Když dorazím na veletrh Book Expo America, spatřím naprosto šíleně obrovský banner na svůj nový román. Později sedím u stolu vedle Johna Grishama a dávám rozhovory – které se podle smluv nesmějí publikovat dříve než na konci srpna.
Jedu do hotelu a poskytuji další rozhovory, mimo jiné pro USA Today, New York Times, Los Angeles Times a Hollywood Reporter.
červen a červenec 2015
Ve Stockholmu si procházím svůj itinerář. Celý podzim mám být víceméně bez přestání na cestách a čeká mě nepřetržitý proud rozhovorů a akcí. Samozřejmě se snažím předstírat klid nebo přinejmenším nebýt o moc neurotičtější než obvykle. Ale často mám pocit, že to nevydržím. Poletuji sem tam jako neklidný motýl. Navíc jsem slíbil Dagens Nyheter psát o celém procesu deník, trochu na to nadávám a toužím po svém finském ostrůvku.
(poprvé publikováno v Dagens Nyheter 2. srpna, překlad do češtiny Marie Voslářová)
