Pro překladatele si Anthony Ryan ve Vyvrhelovi nachystal oblíbený mix masivního rozsahu (téměř 700 stran), (téměř) středověkých reálií, významových jmen a dlouhých gradovaných souvětí plných přídavných jmen a přívlastků, které v angličtině perfektně fungují, ale v češtině by z nich krvácely oči. Takže: přečíst, pochopit, vstřebat, demontovat, složit, přepsat, upravit, přežehlit… Je to trochu jako s anglickým trávníkem, po prvních pár stech nikoliv letech, ale stranách to začne být přece jen snazší.
Existují různé překladatelské „školy“, různé možnosti přístupu k textu originálu a jeho převodu do jiného jazyka, v tomto případě do češtiny. Vždy by to ale mělo vypadat tak, že překladatel v sobě „zapře“ umělce. Teď nemám na mysli „kreativitu“ typu přimýšlení si věcí, které autor nenapsal; to by mělo být automaticky zcela nepřípustné. Haprovat nesmí ani faktická správnost překladu (v době Googlu lze jen máloco odpustit), natož kvalitní stylistika a jazyková správnost. To všechno jsou nezbytné ingredience, ale ani ty nezaručí, že výsledek bude kvalitním překladem. Výsledný jazyk překladu je samozřejmě vždy překladatelův, nikoliv autorův (byť si to zejména u kvalitně přeloženého textu většina čtenářů mnohdy ani neuvědomí), ale překladatel se vždy musí podřídit stylu a duchu originálu. Proto také obvykle chvíli trvá, než si všechno sedne, a proto se jako překladatel obvykle musíte vracet k prvním desítkám stránek a text znovu upravovat — i když se vám třeba původně zdál už zcela hladký.
Tento axiom vystupuje do popředí zejména tehdy, když střídáte autory a žánry, což je pro většinu překladatelů zcela běžné. Za sebe mohu říct, že už jsem překládal téměř vše (jen poezii se díky dostatečné soudnosti vyhýbám jako politik majetkovému přiznání), Vyvrhele tak předcházela literatura faktu a následovala detektivka. Sžívání se s Ryanovým textem nebylo vůbec snadné, přestože autor píše lehce, dialogy plynou, a dokonce i dlouhé popisy jsou všechno možné, jen ne nezáživné. O to větší nároky však kladou na překladatele, protože v češtině o všech těch prvcích musí platit totéž co v původní angličtině.
Někdy je i překládání prostě jenom práce. Kývnete na ni, odvedete ji nejlépe, jak umíte, a jdete dál. Jindy je to ale vyloženě radost, byť (samozřejmě) chvílemi i trpíte. Příběh Vyvrhele mě od začátku do konce bavil. Nejen hlavní postavy jsou výborně vykreslené, a ačkoliv to nejsou žádní andílci, většinu si nevyhnutelně oblíbíte. A pokud máte jako já slabost pro hrdiny typu Geralta z Rivie, nemůžete s Alwynem sáhnout vedle. Dialogy jsou svižné, uvěřitelné, přirozené a leckdy vtipné (díky, Torio!). A rytmus vyprávění je při tak velkém rozsahu až překvapivě vyvážený.
A co bylo na Vyvrhelovi z hlediska překladu nejtěžší? Vlastně totéž, co bývá nejobtížnější na každé sci-fi nebo fantasy — zjistit, co je reálné a co už si autor vymyslel. Svět Vyvrhele se v mnohém blíží anglickému středověku, blíží se tomu stav společnosti, styl oblékání i například výzbroj. Dokonce i názvy v originále zavánějí starou dobrou Anglií, ale NĚCO je jinak. Svět Alwyna Písaře postihla jakási blíže nespecifikovaná Pohroma, která podle všeho zlikvidovala téměř celou dřívější notně rozvinutou civilizaci; něco mezi potopou a pádem meteoritu. Alwynova společnost je podle různých náznaků chudou a místy dost krutou příbuznou své slavnější předchůdkyně.
Jako překladatel se musíte také rozhodnout, co všechno budete překládat, zkrátka jestli bude Dumbledore ředitelem Hogwarts, nebo Brumbál ředitelem Bradavic. Něco mezi je obvykle špatně, i když osobně jsem si například na Zimohrad nikdy nezvykl. Alwyn Písař byl ve Vyvrhelovi jasnou volbou, ale co s Todmanem, Yelkem, Twine? Jakmile na ten kluzký svah vstoupíte, už se vezete, i proto nakonec všechna významová jména ve Vyvrhelovi mají českou podobu. Angličtina také na rozdíl od češtiny „unese“ výrazně víc patosu; pokud byste o tom snad někdy pochybovali, zkuste si přeložit například některý ze slavných projevů amerických prezidentů. Ve Vyvrhelovi to bylo nejpatrnější u označení klíčového náboženského řádu Úmluvy mučedníků. Anglické covenant lze do češtiny přeložit mnoha způsoby a v textu jsem je postupně vyzkoušel snad všechny, než jsem se vrátil úplně na začátek k Úmluvě — a od ní se pak odvinul i český název celé série: Úmluva oceli. Podobných případů jsou ve Vyvrhelovi bez nadsázky desítky. Musíte si uvědomit, že si autor velmi pravděpodobně hrál s každým jménem, názvem, funkcí, aby z něčeho logicky vycházely (Ryan má ostatně vystudované středověké anglické dějiny), nějak fungovaly a hlavně nějak zněly. A česky by to mělo vypadat pokud možno stejně. I když to ne vždy jde, a tak hledáte co nejbližší a nejméně kostrbatou variantu…
Pevně doufám, že jsem to nakonec (aspoň ve většině případů) trefil a Úmluva ani žádné jiné názvosloví nebudou nikoho při čtení dráždit a že si čtenáři z Vyvrhele odnesou stejně silný zážitek, jaký jsem měl já při jeho překládání.
