Chtěla jste mít někdy kapelu? 

To mě nikdy nena­padlo, ačko­liv s hud­bou jsem kdy­si koke­to­va­la — asi dva roky jsem hrá­la na akor­de­on a chví­li cho­di­la i do sbo­ru. Mož­ná ze mě moh­la být dru­há Radůza, ale nako­nec to nevy­šlo. Zjis­ti­la jsem, že si s akor­de­o­nem moc nero­zu­mí­me. Ale kdy­bych býva­la ten­krát pod stro­meč­kem nena­šla taha­cí har­mo­ni­ku, ale kyta­ru, kdo­ví jak by to dopadlo!

Ve své nové knize píšete o klukovi, pro kterého je kapela a muzika všechno. Jak vás to napadlo? 

Já vlast­ně ani nevím. Ale jed­nou jsem byla na kon­cer­tě mla­dých klu­ků z blackme­ta­lo­vé kape­ly, při­šlo na něj vše­ho­všu­dy asi tři­cet lidí, z nichž polo­vi­na byli jejich kámo­ši a pří­tel­ky­ně. Ale klu­ci přes­to hrá­li jako o život, obli­če­je jim zakrý­va­ly dlou­hé vla­sy a zpí­va­li o destruk­ci a nico­tě. Říka­la jsem si, že je to zají­ma­vá sub­kul­tu­ra, zají­ma­vé typy lidí. Tam mi mož­ná někde vzklí­čil v hla­vě nápad napsat o podob­né par­tě kníž­ku. Tře­ba se jim nako­nec dosta­ne do ruky. 

Vím, že black metal sama dost posloucháte. Čím je pro vás zajímavější než jiné žánry? 

Poslou­chám hod­ně hud­by. Můj typic­ký pla­y­list je tako­vý roz­to­div­ný — od meta­lu přes střed­ní proud typu Kate Bush a Gene­sis až tře­ba po hip hop. K black meta­lu jsem se ale muse­la dopra­co­vat. V puber­tě jsem milo­va­la har­drocko­vé kape­ly, jako AC/DC nebo Guns N’ Roses, tak­že jsem neby­la „tvr­dou“ hud­bou úpl­ně nedo­tče­ná. Před pár lety mě ale můj muž vzal na kon­cert nor­ské kape­ly Saty­ri­con a mě ta muzi­ka (včet­ně zpě­vá­ka) napros­to uhra­nu­la. Postup­ně jsem zača­la obje­vo­vat dal­ší a dal­ší kape­ly. V době před pan­de­mií jsme mini­mál­ně jed­nou měsíč­ně navští­vi­li něja­ký meta­lo­vý kon­cert v klu­bu nebo vel­ké hale. To mě na black meta­lu baví nej­víc — ta atmo­sfé­ra na kon­cer­tech, kte­rá je napros­to jedi­neč­ná. Pub­li­kum je tu pozo­ru­hod­ně pes­t­ré. Když po kon­cer­tě skon­čí­te na baru, zjis­tí­te, že pod dží­no­vou ves­tou s nášiv­ka­mi se skrý­vá neje­den lékař, mana­žer nebo vědec. A jinak je pro mě metal skvě­lým ven­ti­lem, jak ule­vit frustra­ci, kte­rá se v člo­vě­ku sem tam nahro­ma­dí. Tenhle žánr v sobě kon­cen­t­ru­je vztek a naštva­nost na svět. A svět občas k vzte­ku fakt je!

Knížka se odehrává v Táboře. Vy sama pocházíte od Písku. Znáte ta města lépe než jiná? 

Tábor i Písek mám moc ráda. Tábor znám mož­ná ješ­tě o něco lépe, pro­to­že jsem stu­do­va­la střed­ní ško­lu ve Vese­lí nad Luž­ni­cí, Tábor je na tra­se a byd­le­li tu mí spo­lu­žá­ci. Nikdy neza­po­me­nu na to, jak jsme v jed­nom non­stop baru na před­měs­tí sla­vi­li matu­ri­tu a juke­box vyřvá­val kape­lu Que­en do ran­ních hodin… a jeden náš spo­lu­žák, kte­rý se líbil všem hol­kám, a i já jsem si na něj tro­chu mys­le­la, nám ozná­mil, že je gay. Hlav­ní hrdi­na kníž­ky Šimon nemá svo­je měs­to moc rád, pro­to­že mu Tábor při­jde pří­liš malo­měst­ský a nud­ný. Což zhru­ba odpo­ví­dá mé teh­dej­ší před­sta­vě téměř o všem: v šest­nác­ti mi taky sko­ro všech­no při­pa­da­lo malo­měst­ské, povrch­ní a nanicovaté. 

Mám pocit, že se vám v knížce dobře podařilo zachytit právě ten jazyk, kterým Šimon mluví, plný sprostých slov a takové té chlapácké dikce. Je to sranda. Kde jste ho odposlouchala? 

Děku­ju. No, sna­ži­la jsem se při psa­ní tak tro­chu vcí­tit do sebe, když mi bylo šest­náct let. Když si někdy pro­čí­tám sta­ré dení­ky, kte­ré jsem si v puber­tě psa­la, nesta­čím zírat, jak mě všech­no štva­lo. Nejen na oko­lí, ale i na sobě. Neby­la jsem tak vul­gár­ní, jako je můj hrdi­na Šimon, ale občas to ze mě taky pěk­ně vytrysklo. 

Popisujete období, kdy Šimon dospívá, období, kdy se člověk formuje. Co myslíte, že je pro tenhle věk nejdůležitější? 

Mys­lím si, že dospí­vá­ní má obrov­ský vliv na to, jaký je člo­věk v dospě­los­ti. A jest­li vlast­ně vůbec dospě­je. Řek­la bych, že v tom­to obdo­bí má člo­věk zažít vzdor, musí se tro­chu bou­řit, a to i vůči těm, kte­ří jsou mu nej­blíž a jejichž hod­no­ty a způ­sob živo­ta dosud poměr­ně nekri­tic­ky při­jí­mal. Pro­to­že i to je sou­část pro­ce­su osa­mo­stat­ňo­vá­ní se. A je to někdy hod­ně těž­ké, je v tom hod­ně nejis­to­ty, pochyb­nos­tí, hle­dá­ní a tápá­ní. Člo­věk tak­zva­ně neví, co se sebou, ale záro­veň na sobě vlast­ně pořád nevě­dom­ky pra­cu­je. Ale abychom našli a ukot­vi­li svou vlast­ní identi­tu, je pod­le mě tenhle pro­ces v dospí­vá­ní zásadní. 

A pak se objeví Sorat. Je pro tohle období důležité mít někoho, ke komu člověk vzhlíží, kdo ho inspiruje?

Roz­hod­ně to důle­ži­té je. Vět­ši­nou to nejsou rodi­če, ale někdo z oko­lí. Otáz­kou je, zda jde vždyc­ky o dob­rý vzor, vhod­ný násle­do­vá­ní. Samo­zřej­mě bychom si všich­ni přá­li, aby naši tee­nage­ři vzhlí­že­li ke „správ­ňá­kům“, ale není to úpl­ně v naší moci. Na to si dospí­va­jí­cí člo­věk musí při­jít sám a pří­pad­ně si tro­chu „nabít hubu“.

Jaké bylo psaní Démona ze sídliště ve srovnání s předchozí Šalinou do stanice touha?

Psa­ní je pro mě vždyc­ky radost. A Démon ze síd­liš­tě nebyl výjim­kou. Jiný byl ale v tom, že prá­ce na něm byla hod­ně inten­ziv­ní, napsa­la jsem ho během dvou měsí­ců. Do psa­ní jsem se oprav­du pono­ři­la a byly dny, kdy jsem „jela“ i hodi­ny bez pře­stáv­ky, což je vzhle­dem k mé obvyk­lé roz­tě­ka­nos­ti doce­la výkon! A ješ­tě jeden roz­díl tu ve srov­ná­ní s Šali­nou je: v ní je víc humo­ru, je to tako­vá, jak napsa­la jed­na moje čte­nář­ka, „fan­tasma­go­rie“. Démon ze síd­liš­tě se pře­ce jenom dotý­ká tem­něj­ších věcí. Ale když mi to chvil­ka­mi při­šlo ponu­ré až moc, sna­ži­la jsem se to tro­chu odleh­čit… V kaž­dém pří­pa­dě dou­fám, že se bude Démon líbit dospí­va­jí­cím i dospě­lým. Tře­ba se v něm i tro­chu pozna­jí a tře­ba se díky němu dosta­nou i k black metalu. :)

Poslech­tě­te si i pla­y­list na Spo­ti­fy.