Sedmnáct let… Spousta lidí má v té době na psaní ještě čas. Co tě to vůbec napadlo?

Co mě to napadlo, to je tref­ná otáz­ka. Já jsem věděl, že chci být spi­so­va­tel, už od něja­kých jede­nác­ti let. Pra­vi­del­ně a s cílem vytvo­řit kníž­ku jsem pak psal od prvá­ku na gym­plu. Na Seně je sice můj tiš­tě­ný debut, ale není to tak úpl­ně prvo­ti­na; než jsem se vrhl k téhle kníž­ce, měl jsem totiž v šuplí­ku už dvě jiné, dokon­če­né. Tak­že ten impulz nebyl: chci napsat kníž­ku, ale spíš: o čem bude ta příští? To, že mi v té době bylo sedm­náct, nehra­je zas tak vel­kou roli, něja­ké zku­še­nos­ti (i když vše­li­ja­ké) s dokon­čo­vá­ním pří­bě­hů už jsem měl. 

S tou dobou psa­ní je pak Na Seně tako­vá kuri­o­zi­ta mezi vším, na čem jsem zatím pra­co­val, pro­to­že to šlo váž­ně snad­no. V prv­ní ver­zi nove­ly mám pozna­če­né, že jsem ji začal psát tře­tí­ho červ­na a dokon­čil sed­mé­ho čer­ven­ce, tedy jen něco málo přes měsíc. Sám si nedo­ve­du vysvět­lit, že jsem pří­bě­hem tak pro­lé­tl. Kaž­do­pád­ně jsem pak ale hroz­ně dlou­ho neměl odva­hu ten sou­bor s kníž­kou otevřít, pře­číst ho. Bylo v tom pro mě něco až moc osob­ní­ho, tro­chu jsem se sty­děl sám před sebou, natož před ostat­ní­mi. Pro­to mi trva­lo dal­ší dva roky, než jsem se odhod­lal vrá­tit se k prv­ní ver­zi a kra­pet ji pře­pra­co­vat do tako­vé­ho sta­vu, kte­rý jsem pak poslal do Hosta. 

Rukopis jsi poslal do nakladatelství Host? Čekal jsi, že ho přijmeme?

Samo­zřej­mě že neče­kal. Host jsem měl vždyc­ky za špič­ku mezi čes­ký­mi nakla­da­tel­ství­mi, ale prá­vě kvů­li tomu jsem si nedě­lal moc vel­ké nadě­je. Už dřív jsem posí­lal jiné kníž­ky do růz­ných nakla­da­tel­ství, jed­nu dokon­ce i k vám do Hos­ta. Nepři­ja­li jste ji, ale hroz­ně mi impo­no­va­lo, že paní z redak­ce mě odmít­la dřív, než ostat­ní nakla­da­tel­ství vůbec stih­la ode­psat, ať jim tedy ten ruko­pis pošlu, navíc bez urgen­cí. Od té doby mám zafi­xo­vá­no, že Host je seri­óz­ní a že se tam s auto­ry zachá­zí hez­ky. Když jsem si tedy pak dělal seznam nakla­da­tel­ství pro román Na Seně, měl jsem v plá­nu je všech­na obe­sí­lat postup­ně od těch, kde bych vydá­val nej­ra­dě­ji, až po ta, kte­rá „zby­la“. No a Host byl na sezna­mu první. 

Seno je klubovna party kamarádů. Měl jsi jako kluk taky nějakou podobnou?

Par­tu, nebo klu­bov­nu? Ono na tom vlast­ně nesejde, měl jsem obo­jí. Pama­tu­ju si dvě tako­vé hlav­ní klu­bov­ny — jed­na byla vyhlou­be­ná v hli­ně­né jámě v lese za ves­ni­cí. Tu dru­hou jsme posta­vi­li ve stro­mo­ví kou­sek odtam­tud. Neby­la sice tako­vá, jakou měli Voj­ta s Tobi­á­šem, ale dali jsme si s ní spous­tu prá­ce, tak­že jsme to tam měli rádi tak jako tak. Do těchhle dvou jsem cho­dil pře­váž­ně se svým teh­dej­ším nej­lep­ším kama­rá­dem, se kte­rým jsem na ves­ni­ci pro­žil vel­kou část dět­ství. Ale při­bliž­ně v té době, mož­ná o kra­pet dřív, byla u nás na ves­ni­ci ješ­tě jed­na klu­bov­na, kte­rá byla cha­rak­te­rem podob­něj­ší Senu. Tam se nás schá­ze­lo víc, hlav­ně ale star­ší děti. Pili jsme, pro­hlí­že­li si por­no časo­pi­sy a star­ší klu­ci to zkou­še­li na holky. 

Do jaké míry je knížka fikce a do jaké popis tvého dětství?

Na to se mě ptá spous­ta lidí, tak­že mám při­pra­ve­nou tako­vou for­mul­ku, kte­rou všu­de opa­ku­ju — nic, co v té kníž­ce je, se mi tak, jak to popi­su­ju, nikdy nesta­lo. V urči­té obmě­ně jsem ale zažil sko­ro všech­no (kro­mě udá­los­ti v závě­ru kni­hy). Tak­že co se týče pří­bě­hu Na Seně, hra­ni­ce mezi sku­teč­nos­tí a tím, co jsem vyfa­bu­lo­val, je ten­ká, nikdy ale nemi­zí úplně.

A baví tě fabulovat, vymýšlet nové světy?

Koho by to nebavilo?

Zajímá mě, koho za autory na české a zahraniční scéně sleduješ a rád čteš?

Na to se těž­ko odpo­ví­dá. Co se týče sou­čas­né čes­ké scé­ny, sna­žím se sle­do­vat všech­no, co se šust­ne, abych měl pře­hled. Když mě něja­ká kníž­ka zaujme, rád si ji pře­čtu, ale asi jsem si ješ­tě nena­šel oblí­ben­ce v tom pra­vém slo­va smys­lu. Ohled­ně zahra­ni­čí to mám podob­ně. Já se totiž sna­žím číst hlav­ně kla­si­ku. Je to zdlou­ha­věj­ší a člo­věk se musí do čte­ní spíš nutit, než aby odpo­čí­val, ale mys­lím, že to sto­jí za to. U kní­žek, kte­ré pro­šly zkouš­kou času, máš vět­ší záru­ku, že v nich najdeš něco, co tě roz­vi­ne. Pro­to se sna­žím čer­pat inspi­ra­ci výhrad­ně z nich. I když tedy odpo­ví­dám na tro­chu jinou otáz­ku, než jsi vlast­ně polo­žil, musím aspoň uvést pár jmen svých oblí­ben­ců: Remarque, Kaf­ka, Hra­bal, Čapek, Vonnegut. 

Pracuješ už na nějaké další knížce?

Vyhý­ba­vě bych mohl říct, že pořád pra­cu­ju na něja­kých kníž­kách, ale chá­pu, že chceš asi sly­šet, co vlast­ně bude dál. Prá­vě teď mám roz­pra­co­va­ný dal­ší román, tro­chu del­ší, žánrem spíš rodin­né dra­ma. Sám přes­ně nevím, kdy by mohl být hoto­vý, dávám kníž­kám tolik času, kolik si mys­lím, že potře­bu­jí. Čas­to se ale stá­vá, že se ke kon­ci začnou cukat a je to s nimi na del­ší dobu, než to původ­ně vypa­da­lo. Když se ale všech­no bude dařit, nebu­de to už dlou­ho trvat. 

I když jsi mladý autor, mluvíš už jako zkušený spisovatel. Možná se vracím na začátek, když se zeptám — co na tom spisovatelství lidé vidí, že se mu chtějí věnovat? Co v něm nacházíš ty?

To už jsme se kra­pet odklo­ni­li smě­rem k filo­zo­fii, navíc nemůžu mlu­vit za všech­ny, ale zku­sím to aspoň sám za sebe. V samém prvo­po­čát­ku něja­ké spi­so­va­tel­ské váš­ně jde asi o to, že smy­sl pro pří­běhy je v člo­vě­ku zako­ře­ně­ný od pra­dáv­na. Skrz ně se dívá­me na svět, skrz pří­běhy inter­pre­tu­je­me udá­los­ti. To pro­to se naši před­ko­vé sna­ži­li vysvět­lit pova­hu sku­teč­nos­ti pomo­cí myto­lo­gic­kých nara­cí. Máme to v krvi. Héli­os jez­dí se svý­mi koň­mi kaž­dý den po oblo­ze, pro­to máme východ a západ slun­ce – tomu pře­ce kaž­dý rozu­mí. Ačko­liv dneš­ní kníž­ky urči­tě nelze nazvat myto­lo­gií, mys­lím, že impulz pro psa­ní je podob­ný. V našem svě­tě se zkrát­ka děje něco, čemu tak doce­la nero­zu­mí­me. Tře­ba dospí­vá­ní. A abychom mu rozu­mě­li kra­pet lépe než před­tím, vybe­re­me si téma dospí­vá­ní jako motiv svo­jí kníž­ky a pomo­cí pří­bě­hu, kte­rý kolem něj vysta­ví­me, se ho sna­ží­me roz­vi­nout tak, abychom o něm vyslo­vi­li něco prav­di­vé­ho. Něco, co by ten pojem tro­chu osvět­li­lo a pomoh­lo nám ho lépe pochopit.

Ale to jsou myš­len­ky na dlou­hé ces­ty vla­kem a jen těž­ko se dají ve struč­nos­ti vylo­žit. Navíc na tom nezá­le­ží. To všech­no, o čem jsem mlu­vil, se pod­le mě děje pod­vě­do­mě a člo­věk o tom může, ale taky nemu­sí pře­mýš­let. Jest­li chce někdo být lite­rár­ní vědec, ať si pře­mýš­lí. Pro ty ostat­ní sta­čí cel­kem jed­no­du­chá odpo­věď, pod kte­rou se stej­ně nako­nec scho­va­jí i všech­ny ty řeči, kte­ré jsem výše nastí­nil — pří­běhy děla­jí člo­vě­ka člověkem.